28 Cdo 3091/2024-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. W.,
zastoupeného Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická
213/12, proti žalované obci Brňany, IČ 002 63 389, se sídlem v Brňanech 93,
zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Masarykova 1120/43, o 65.266,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 289/2021, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2024, č. j. 10 Co
225/2023-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.888,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Jankaniče do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně
tak z převážné části vyhověl žádání žalobce o vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v nákladech opravy kanalizační přípojky za žalovanou. Věc
posuzoval znovu po předchozí kasaci ze strany krajského soudu. Vyšel ze
zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož
součástí je rodinný dům č. p. XY napojený na kanalizační přípojku vybudovanou v
letech 2004-2005 žalovanou. Na pozemku se nachází šachta s tlakovým čerpadlem,
jež nechal žalobce pro jeho nefunkčnost vyměnit, a vyfakturovaný materiál,
včetně provedené práce uhradil ze svého. Okresní soud s odkazem na § 3 odst. 6,
část věty za středníkem, zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), jakož i rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, uzavřel, že vlastníkem dotčené kanalizační
přípojky je žalovaná, jež je jako majitelka povinna zajistit svým nákladem její
opravu a údržbu, je-li uložena v pozemcích, které netvoří veřejné prostranství
[§ 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích a contrario, a § 154 odst. 1
písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), účinného do 31. 12. 2023]. Z pokynu odvolacího soudu věnoval se okresní
soud otázce charakteru tlakového čerpadla a souvisejících částí, přičemž dospěl
k závěru, že se ve smyslu § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), i judikatury Nejvyššího soudu
jedná o součást věci – kanalizační přípojky – mající režim samostatné stavby
podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Opravu provedenou
žalobcem označil soud prvního stupně za nezbytnou včetně výměny zmíněného
čerpadla za nové. Nárok žalobce kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného
obohacení v intencích § 2991 odst. 2 o. z., jehož se žalované dostalo tím, že
za ni žalobce plnil, co měla po právu plnit sama. Závěr o výši bezdůvodného
obohacení (§ 2991 odst. 1 a § 2999 o. z.) vystavěl soud na zjištění, že žalobce
za opravu uhradil realizující společnosti částku 80.620,75 Kč, přičemž
vynaložené náklady pokládal za důvodné, účelné a nikterak vybočující z hladiny
tržních cen, nicméně v uskutečněných úkonech shledal i takové, jež nedával za
povinnost hradit žalované z pozice vlastnice kanalizační přípojky, pročež
žalobu v jim odpovídající částce 15.354,50 Kč s příslušenstvím zamítl. K
námitce žalované neshledal uplatnění žalobcova práva rozporným s dobrými mravy,
a proto ve zbytku žalobě jako důvodné vyhověl.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 10
Co 225/2023-186, k odvolání žalované rozhodnutí okresního soudu ve výroku III
změnil co do výše nákladů řízení, jinak je v tomto výroku i ve výroku I
potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Krajský soud částečně doplnil dokazování opětovným výslechem svědka L. F.,
ostatní důkazní návrhy účastníků odmítl pro nadbytečnost. Konstatoval, že sdílí
závěr soudu prvního stupně o tom, že vlastnicí kanalizační přípojky je
žalovaná, jež je povinna k její opravě a údržbě, a přisvědčil rovněž názoru, že
jde o samostatnou věc, i když se skládá z více úseků (odkazuje přitom na
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3140/2019). Za správný považoval i
úsudek o tom, že předmětné čerpadlo je součástí kanalizační přípojky. Postup
žalobce, jenž přistoupil k opravě z vlastní iniciativy, označil za logický
důsledek dané situace, poukazuje přitom na absenci dohody mezi účastníky,
pasivitu žalované stran opravy kanalizační přípojky i její prokázanou
nefunkčnost. Vzhledem k vylíčenému měl nárok žalobce za důvodný. Kvitoval též
právní kvalifikaci zastávanou soudem prvního stupně, dle níž jde o bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 2991 o. z., pročež jeho rozhodnutí jako věcně správné
potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc ho za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i přítomnost otázek v judikatuře
doposud neřešených. Předně namítá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 3140/2019 v závěru, dle něhož je žalovaná jediným vlastníkem kanalizační
přípojky, skládá-li se tato ze dvou úseků s rozdílnými majiteli. Následně
formuluje řadu otázek dle jejího mínění v rozhodovací praxi prozatím
neposuzovaných. Nejprve se dotazuje na rozsah povinností vlastníka kanalizační
přípojky podle zákona o vodovodech a kanalizacích, přičemž odvolacím soudem
přijatý názor pokládá za rozporný se zákonem, neboť § 3 odst. 7 řečeného
právního předpisu určuje toliko osobu zajišťující opravu a údržbu té části
přípojky uložené v pozemku, jenž je veřejným prostranstvím. Zbylé části potrubí
má ve smyslu § 3 odst. 5 téhož zákona opravovat a udržovat jejich vlastník.
Dále se táže, zda, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je nevlastník oprávněn
opravit věc bez souhlasu a součinnosti jejího majitele, nenastal-li stav krajní
nouze či hrozící újmy. Nalézacím soudům vytýká absenci poukazu na konkrétní
zákonný podklad, na základě něhož dovodily oprávnění žalobce provést opravu, a
přiznaly mu žalovaný nárok. Pochybuje, může-li vlastníku věci vzniknout
bezdůvodné obohacení její opravou ze strany jiného subjektu v případě, že sám
věc neužívá, potažmo nemůže užívat, ani z ní nemá jakýkoliv prospěch. Namítá,
že přípojku nevyužívá, pročež není nic, v čem by se popsaným způsobem
obohatila. Žalobce opravil přípojku k vlastnímu prospěchu. Dále se táže na
právní povahu tlakového čerpadla, namítajíc rozpor v závěrech okresního a
krajského soudu, považoval-li jej první řečený za součást věci a druhý za její
příslušenství. Nedostatečně osvětlený názor odvolacího soudu označuje za
odporující dikci § 510 o. z., pořídil-li nové čerpadlo žalobce, jenž se tím
stal jeho vlastníkem, přičemž zmiňované ustanovení přepokládá, že příslušenství
věci a věc hlavní mají totožného vlastníka. Je-li vlastníkem čerpadla žalobce,
nemohlo na straně žalované jeho koupí vzniknout bezdůvodné obohacení. Konečně
namítá rozpor s konkrétně citovanou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu,
nevypořádaly-li se nalézací soudy se všemi jí navrhovanými důkazy. Pro vyřčené
navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
4. K dovolání se skrze svého právního zástupce negativně vyjádřil
žalobce, navrhuje jeho zamítnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované však přípustné není.
9. Předně nelze přitakat dovolatelce stran namítaného odklonu odvolacího
soudu od judikatury v závěru o vlastnictví dotčené části kanalizace.
Kanalizační přípojka je ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a
kanalizacích samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní
kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě. Není
přitom rozhodné, je-li tvořena více úseky z různých materiálů či konstrukcí,
anebo je-li předělena například revizní šachtou (blíže viz též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019). Z ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ve vztahu k § 3 odst. 6 zákona o
vodovodech a kanalizacích podává, že vlastníkem kanalizační nebo vodovodní
přípojky, zřízené před 1. 1. 2002, je vlastník pozemku nebo stavby připojených
na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak; vlastníkem přípojky zřízené
po tomto datu, jako je tomu v projednávané věci, je osoba, která na své náklady
přípojku pořídila (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 299/2011).
Potud se tedy závěry odvolacího soudu stran povahy kanalizační přípojky jako
samostatné věci i ohledně jejího vlastnictví jeví s rekapitulovanou judikaturou
v souladu. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) vyšel ze skutkového
zjištění, že předmětná část kanalizace (od vyústění vnitřní kanalizace stavby k
zaústění do stokové sítě) – kanalizační přípojka – byla vybudována v letech
2004-2005 žalovanou, již proto označil za její vlastnici. Namítá-li pak
dovolatelka, že předmětná část kanalizace byla pořízena více subjekty, z čehož
dovozuje i pluralitu jejích vlastníků, vystavuje svou argumentaci na odlišném
skutkovém základě, než z jakého vycházely nalézací soudy, což ovšem není
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Prostřednictvím skutkových námitek na přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
usuzovat nelze (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 3.
5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018).
10. K povinnostem vlastníka stavby patří mimo jiné tuto udržovat po
celou dobu její existence [viz § 154 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023,
jakož i § 167 písm. a) zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, ve znění
pozdějších předpisů]. Soudy v nynějším řízení odkazované ustanovení § 3 odst. 7
zákona o vodovodech a kanalizacích je pak výjimkou z obecného shora zmíněného
pravidla v případě, nachází-li se vodovodní či kanalizační přípojka na veřejném
prostranství. Povinnost vlastníka přípojky k její opravě a údržbě ostatně
vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (viz zejména shora citovaný rozsudek
sp. zn. 28 Cdo 299/2011). V tomto směru tedy nelze přisvědčit dovolatelce, že
by se jednalo o otázku v judikatuře doposud neřešenou. Naříkané závěry
odvolacího soudu v nynější věci o tom, že povinnost opravovat a udržovat
předmětnou kanalizační přípojku tíží žalovanou, jakožto její majitelku, není-li
pozemek předmětnou přípojkou dotčený veřejným prostranstvím, se pak jeví být s
popsanou právní úpravou i judikaturou zcela konformní.
11. K dovolacím námitkám stran oprávnění žalobce k realizaci opravy
předmětné přípojky Nejvyšší soud uvádí následující. Nalézací soudy vyšly z
podrobně odůvodněné skutkové konkluze, že oprava kanalizační přípojky byla
nezbytná, přičemž i přes upozornění ze strany žalobce chyběla žádoucí aktivita
žalované (vlastníka), pročež shledaly postup žalobce zcela logickým a
přiměřeným dané situaci. Napadá-li uvedené dovolatelka výtkami o stavu
kanalizační přípojky, nutnosti její opravy, jakož i vyrozumění žalované o
rozhodných okolnostech, brojí toliko proti závěrům skutkovým (nikoliv právním),
z čehož (jak bylo vysvětleno shora) na přípustnost dovolání usuzovat nelze. K
řečenému se s ohledem na uplatněnou argumentaci o absenci souhlasu žalované
sluší dodat, že u případů bezdůvodného obohacení plněním za jiného, jak řešený
případ soudy nižších stupňů kvalifikovaly (přičemž jejich posouzení v tomto
smyslu dovolatelka nerozporuje), není vyžadován souhlas dlužníka s plněním
(srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo
1214/2023, uveřejněný pod č. 78/2024 Sb. rozh. obč.).
12. Právní závěry odvolacího soudu pak zcela odpovídají v ustálené
rozhodovací praxi artikulované tezi, podle níž institut bezdůvodného obohacení
směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného
(některou ze skutkových podstat uvedených v § 2991 o. z.). Jde o nárok
objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění (k tomu
srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1311/2019, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021, či jeho usnesení ze
dne 10. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3488/2022). Při stanovení výše peněžité náhrady
je třeba mít na zřeteli základní zásadu vyplývající z ustanovení § 2991 odst. 1
o. z., dle níž je obohacený povinen vydat ochuzenému, oč se obohatil, tedy oč
se rozrostla jeho majetková sféra, respektive (zde) odevzdat mu hodnotu aktiv,
o něž se nesnížila, ačkoliv by se tak za standardního běhu okolností stalo (k
tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn.
28 Cdo 883/2001, nebo jeho usnesení ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo
2333/2021). V intencích předeslaného se tedy jeví přiléhavými i závěry
odvolacího soudu, jenž povinoval žalovanou k vydání částky odpovídající účelným
a nezbytným nákladům na opravu předmětu jejího vlastnictví, k níž byla ze
zákona povinna, neboť právě o ně se její majetková sféra nesnížila, i když by
se tak, plnila-li by řádně své povinnosti vlastníka stavby, stát mělo.
13. Pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované se pak jeví
irelevantními její námitky o absenci vlastního prospěchu s poukazem na
skutečnost, že faktickým uživatelem přípojky je žalobce, jenž z popsané situace
profitoval. Jak bylo přiblíženo výše, majetková sféra žalované se v důsledku
jednání žalobce nezmenšila o to, oč by se snížila v případě, plnila-li by své
zákonné povinnosti vyplývající již ze samotné podstaty vlastnického práva
[srov. čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, i výše citovaná
ustanovení § 154 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023, a § 167 písm. a)
zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů],
pročež je bez významu, zda vůbec, či v jaké míře předmět vlastnictví užívá.
Obdobné je dovozováno typicky v případech bezdůvodného obohacení majitele
stavby bezesmluvním užíváním cizího pozemku skrze stavbu na něm, aniž by bylo
rozhodné, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou vlastnická práva majitele
stavby realizována (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2023,
sp. zn. 28 Cdo 1744/2023, a ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. 28 Cdo 408/2019). Ani v
naznačeném smyslu se tedy nejedná o otázky judikatuře doposud zcela neznámé,
přičemž právní posouzení odvolacím soudem ve světle vylíčených tezí plně
obstojí, a přípustnost mimořádného opravného prostředku proto ani zde dovodit
nelze.
14. Za neopodstatněnou je pak nutné označit tu část argumentace
dovolatelky vystavěnou na názoru, že tlakové čerpadlo představuje příslušenství
kanalizační přípojky, neboť se v tomto bodě zásadně rozchází s východiskem
nalézacích soudů, jež oba považovaly tlakové čerpadlo za součást kanalizační
přípojky (viz body 25 a 26 rozsudku okresního soudu a strana 3 odst. 3, in
fine, rozsudku odvolacího soudu). Je sice skutečností, že krajský soud v závěru
svého rozhodnutí v souvislosti s čerpadlem hovoří o příslušenství věci, ovšem
jde zjevně o písařskou chybu, neboť z celkového obsahu jeho odůvodnění je
nepochybné, že kvituje konkluze okresního soudu o součásti věci, přičemž k
opačnému závěru nedospívá, ani v tomto směru nepředkládá žádnou argumentaci či
právní úvahy, jež by řečený názor soudu první instance rozporovaly. Naznačené
úsudky o charakteru tlakového čerpadla nadto korespondují i ustálené judikatuře
o součásti věci ve smyslu § 505 o. z. (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021). Vzhledem k nastíněnému je tedy
zřejmé, že ani otázka právní povahy tlakového čerpadla nemůže přípustnost
dovolání založit, neboť se nejedná o otázku judikatorně neřešenou a její řešení
odvolacím soudem se nerozchází s náhledem ustálené rozhodovací praxe.
15. Konečně námitkami stran neprovedení všech jí navrhovaných důkazů
poukazuje dovolatelka především na vadu řízení, jež ovšem není s to přivodit
přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen)
tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.
(viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo
737/2023, nebo výše citované usnesení téhož soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn.
28 Cdo 2333/2021). Dodat se sluší, že podle ustálené rozhodovací praxe přitom
není povinností soudu provést veškeré účastníky navrhované důkazy. Musí pouze o
vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srovnej zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020, i ze dne 17. 7.
2024, sp. zn. 28 Cdo 220/2024). Pakliže tedy jak soud prvního stupně, tak soud
odvolací konstatovaly, že důkazním návrhům žalované nevyhověly z důvodů
vyložených v bodě 38–40 rozsudku okresního soudu, respektive v druhém odstavci
na straně 3 napadeného rozsudku krajského soudu, není možné jim vytýkat rozpor
s rozhodovací praxí Nejvyššího (či Ústavního) soudu, ba ani porušení
dovolatelčina práva na spravedlivý proces. Byť je způsob, jímž se krajský soud
vypořádal s návrhy žalované, poměrně strohý, lze jeho stručnost mít za
obhajitelnou vzhledem k množství navrhovaných důkazů, podrobnému odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, na něž odkázal, jakož i potřebě zachování
přiměřené délky odůvodnění soudního rozhodnutí.
16. Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že dovolání není možné považovat
za přípustné, a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítnuto.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobce patří odměna advokáta
za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif,
dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm.
k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.740 Kč, společně s
paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle
ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobce právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 4.888,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu