USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem
Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému M.
S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem
se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 208/2015, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 7. května 2019, č. j. 22 Co 357/2016-483, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4
114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr.
Tomáše Kalabuse, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
5. 2016, č. j. 7 C 208/2015-235, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že kanalizační přípojka tvořená úsekem potrubí od vyústění kanalizace
stavby č. p. XY na pozemku parc. č. XY, vedoucí pod pozemkem parc. č. XY,
zapsáno na LV č. XY, do níž je zaústěna vnitřní kanalizace stavby bez č. p.
stojící na pozemku parc. č. XY, dále vedoucí pod pozemkem parc. č. XY, zapsáno
na LV č. XY, a zaústěná do stokové sítě pod pozemkem parc. č. XY, zapsaném na
LV č. XY, vše v k. ú a obci XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
Katastrálního pracoviště XY (dále jen „kanalizační přípojka“) je v podílovém
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, každého s podílem ideální 1/2 ke
kanalizační přípojce (výrok I.). Dále určil, že předmětná kanalizační přípojka
je v části potrubí kanalizační přípojky od vyústění vnitřní kanalizace stavby
XY, č. p. XY na pozemku parc. č. XY, vedoucí pod pozemkem parc. č. XY, zapsáno
na LV č. XY, až po revizní šachtu č. 3, která je umístěná ve stavbě bez č. p.
na pozemku parc. č. XY, zapsáno na LV č. XY, při hranici s pozemkem parc. č.
XY, zapsáno na LV č. XY, vše v k. ú. a obci XY, ve výlučném vlastnictví
žalobce; ve zbývající části potrubí kanalizační přípojky od revizní šachty č. 3
až po zaústění kanalizační přípojky do stokové sítě pod pozemkem parc. č. XY,
zapsaném na LV č. XY, je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného,
každého s podílem ideální 1/2 k vymezené části kanalizační přípojky (výrok
II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení částku ve výši 99 428,85 Kč (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5.
2019, č. j. 22 Co 357/2016-483, ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku
III. o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 58 896 Kč
(výrok II.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 56 388 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva v judikatuře dosud
nevyřešené, a dále otázky hmotného práva v judikatuře částečně řešené, která by
však měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalovaný se v prvé řadě neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu
- přestože byl odvolací soud při svém rozhodování vázán právním názorem
dovolacího soudu - že by byl ve věci dán naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce. Dále žalovaný namítá, že nebyly splněny podmínky pro připuštění změny žaloby
podle § 95 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce si byl vědom nedůvodnosti žaloby a
tímto procesním postupem hodlal pouze odvrátit zřejmý procesní neúspěch ve věci
tak, aby měl na základě změny žaloby rozšířením o eventuální petit v řízení
plný procesní úspěch s ohledem na přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný se v rámci dovolání dále obsáhle vyjadřuje k problematice přípustnosti
kumulace žalobních petitů, resp. přípustnosti eventuálního petitu, a to nejen
ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu, ale i v obecné rovině, zejména co se
týče přípustnosti eventuálního petitu v rámci určovací žaloby. Uvádí, že
procesněprávní otázka mnohosti žalobních petitů byla zatím rozpracována toliko
v civilněprocesní teorii, avšak Nejvyšším soudem o ní doposud nebylo
rozhodováno a ani k ní nebylo zaujato jednoznačné stanovisko, co se týče
podmínek a možností uplatnění více žalobních petitů zároveň, jakož i petitu
eventuálního. Žalovaný ve vztahu k určovací žalobě dovozuje, že v rámci jediné
žaloby nelze ke stejné věci určovat různá vlastnická práva, resp. v rámci
jednoho řízení nelze vedle sebe na roveň postavit různé možnosti určení
vlastnického práva k dané věci. Otázka určení vlastnictví je rozhodnutím
deklaratorním, kdy soud pouze autoritativně konstatuje již existující právní
vztah, nekonstituuje jej nově na základě vlastní volné úvahy. V případě, že by
žalobce byl oprávněn své žalobní návrhy takto neomezeně kumulovat, byl by mu ad
absurdum vždy a bezpodmínečně zaručen procesní úspěch ve věci, což by mělo
zcela zásadní dopad na rozhodnutí o nákladech řízení. Pokud by se tedy spor
vyvíjel pro žalobce nepříznivě, postačilo by bez jakýchkoliv omezení doplnit
žalobní petit o „výrok či výroky in eventum“. Žalovaný proto dovozuje, že v
určovací žalobě nelze uplatnit mnohost žalobních petitů a v žádném případě
petit eventuální. K tomu uvádí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 5 Co 1650/95, kde bylo vyjádřeno, že eventuální
petit je v rámci určovací žaloby nepřípustný. Eventuální petit podle žalovaného
nemůže vycházet z jiných skutkových tvrzení než petit primární. Není ani
logicky možné, aby žalobce zároveň tvrdil a prokazoval, že je předmětná věc v
podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného a zároveň ze stejných
skutkových tvrzení a důkazů dovozoval, že je v jeho výlučném vlastnictví.
Nadto
jediným důvodem, kdy by se soud mohl zabývat eventuálním petitem, který je ve
vztahu k primárnímu petitu petitem subsidiárním, je nemožnost plnění, nikoliv
nedůvodnost primárního žalobního požadavku, kterému např. pro nedostatek důkazů
nebylo možné vyhovět. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud podle
žalovaného tuto procesněprávní otázku vyřešil nesprávně, když připustil
kumulaci žalobních petitů, resp. eventuální petit v žalobě na určení
vlastnického práva. Žalovaný dále zpochybňuje vůbec existenci kanalizační přípojky, k níž bylo v
rámci tohoto řízení určováno vlastnické právo. Namítá, že nejméně 120 až 150 cm
před revizní šachtou č. 3 fyzicky neexistuje žádná trubka, potrubí, kamenina
ani žádný hmotný substrát, který by byl schopen držet a odvádět odpadní vodu,
tudíž neexistuje žádné propojení do kanalizační přípojky v určeném
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, kterým by mohla být odpadní voda od
nemovitosti žalobce odváděna do kanalizační stoky. S ohledem na to, že určovat
vlastnické právo k věci v části, ve které věc reálně neexistuje, není možné,
bylo řízení v důsledku rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným na základě
provedeného dokazování a dovozeným právním stavem zatíženo vadou. Závěrem žalovaný rozporuje, zda se vůbec jedná o kanalizační přípojku ve smyslu
§ 3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou
potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a
kanalizacích“). Úpravu určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce ve
smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích podle žalovaného nelze na daný případ
aplikovat, neboť v řízení nebylo tvrzeno zaústění do stokové sítě, nýbrž do
revizní šachty označené č. 3, z níž má potrubí teprve pokračovat do stokové
sítě. Úsek potrubí od stavby žalobce po revizní šachtu č. 3 proto nemůže být
posuzován v režimu zákona o vodovodech a kanalizacích jako kanalizační
přípojka, protože nenaplňuje veškeré znaky stanovené v zákonné definici, a
proto nelze použít ani zákonnou domněnku vlastnictví ve smyslu uvedeného
zákona. Žalobce by tedy mohl požadovat určení vlastnického práva ke konkrétní
věci, ovšem nikoliv ke kanalizační přípojce ve smyslu zákona o vodovodech a
kanalizacích, což je třeba podle žalovaného zohlednit tím spíše, když předmětná
přípojka ve výše vymezené části ani fyzicky neexistuje. Na základě uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací žalovaného a považuje
uspořádání vlastnického práva ke kanalizační přípojce deklarované napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu za spravedlivé a správné. Námitku žalovaného ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení
vlastnického práva ke kanalizační přípojce považuje žalobce vzhledem k závěrům
rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 3887/2018-457, v
této věci, kde dovolací soud naléhavý právní zájem potvrdil, za bezpředmětnou. Ohledně podmínek pro připuštění změny žaloby ve smyslu § 95 odst. 2 o. s.
ř.,
považuje je žalobce za splněné; soudy v tomto ohledu proto nepochybily, jak
namítá žalovaný v dovolání. Ohledně přípustnosti mnohosti žalobních petitů, resp. petitu eventuálního ve
vztahu k určovací žalobě, má žalobce za to, že se jedná o postup zcela
legitimní. Výsledky dosavadního řízení totiž byly schopny být podkladem pro
řízení jak o původním žalobním návrhu, tak i o návrhu eventuálním; žalobce
pouze novým, eventuálním návrhem formulovaným v rámci změny žaloby měnil rozsah
vlastnického práva, jež mělo být v řízení určeno, a to tak, že původně
požadoval, aby soud určil, že žalobce a žalovaný jsou vlastníky každý ideální
1/2 kanalizační přípojky, a následně na základě eventuálního petitu – pro
případ, že by snad soud neshledal existenci podílového spoluvlastnictví ke
kanalizační přípojce v celém jejím rozsahu – požadoval určení, že výlučným
vlastníkem první části kanalizační přípojky až po revizní šachtu č. 3 je
žalobce a ve zbývající části kanalizační přípojky, tedy od revizní šachty č. 3
po vyústění potrubí do stokové sítě, že je kanalizační přípojka ve
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného s podílem v rozsahu ideální 1/2 k této
části kanalizační přípojky. Tento postup žalobce považuje za zcela oprávněný,
neboť se objektivně snažil vymezit v žalobním petitu rozsah vlastnického práva,
přičemž se v tomto případě nejednalo o uplatnění kumulace či mnohosti žalobních
petitů v tom smyslu, že by za účelem zaručení úspěchu ve sporu bylo např. požadováno určení výlučného vlastnického práva žalobce a jako alternativa
určení výlučného vlastnického práva žalovaného či dokonce třetí osoby. Žalobce
v žalobě taktéž neuplatňoval větší množství alternativ, jak by měl soud v dané
věci rozhodnout, nýbrž pouze dvě možnosti, které by žalobci i žalovanému
umožnily společný odvod splaškových vod do stokové sítě. U původního i u
eventuálního petitu zůstalo zachováno právo žalovaného k jím využívané části
kanalizační přípojky a pouze se rozšiřovalo či zužovalo jeho právo ke zbylé
části kanalizační přípojky, kterou neužívá. Nejednalo se proto o změnu základu
skutkových tvrzení a tomu odpovídajících nároků. Ohledně rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích, jenž citoval žalovaný v dovolání, má žalobce za
to, že se nejedná o rozhodnutí k danému případu zcela přiléhavé, neboť se v
této věci jednalo o uplatnění eventuálního petitu až v rámci odvolacího řízení,
navíc v době, kdy civilní sporné řízení bylo založeno na principu úplné
apelace, a nikoliv na principu neúplné apelace jako je tomu v současné době. K námitce žalovaného ohledně neexistence části kanalizační přípojky žalobce
pouze uvádí, že toto tvrzení žalovaného je vyvráceno již tím, že předmětná
kanalizační přípojka je funkční a jsou jí odváděny odpadní vody žalobce do
veřejné kanalizace, ale rovněž tím, že prostřednictvím předložených důkazů byla
prokázána existence předmětné kanalizační přípojky (zejména záznamy z místního
šetření stavebního úřadu a další dokumentace).
S argumentací žalovaného ohledně právní povahy předmětné kanalizační přípojky
žalobce taktéž nesouhlasí, neboť má za to, že skutečnost, že se jedná o
kanalizační přípojku (zaústěnou do stokové sítě), byla v řízení prokázána. Rovněž je podle názoru žalobce bezpředmětné řešit právní režim revizní šachty
č. 3, neboť označení tohoto úseku předmětné kanalizační přípojky sloužilo
výhradně jako určitá pomůcka k vymezení, od kterého místa je kanalizační
přípojka ve výlučném vlastnictví žalobce, a odkud je naopak již v podílovém
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Závěrem žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a
přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Žalovaný namítá, že ve věci nebyl dán naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva ke kanalizační přípojce. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Touto otázkou se přímo v projednávané věci dovolací soud již jednou zabýval, a
to v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 3887/2018-457, kdy shledal, že
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné kanalizační
přípojce dán je, a proto původní napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kde bylo
konstatováno, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva schází,
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud proto
považuje za bezpředmětné se k dané otázce znovu vyjadřovat, neboť vše podstatné
již bylo řečeno v původním rušícím rozsudku citovaném výše. Nadto v dovolání
žalovaného ve vztahu k této otázce zcela absentuje vymezení přípustnosti
dovolání a stejně tak jakákoliv podrobnější argumentace, neboť žalovaný
vyjadřuje pouhý nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně naléhavého
právního zájmu. Dále žalovaný uvádí, že nebyly splněny podmínky pro připuštění změny žaloby ve
smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. Tato námitka rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 95 odst. 2 věty první o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu,
jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o
změněném návrhu. Dovolací soud, stejně jako soud odvolací, neshledává důvody, pro které by změna
žaloby v podobě rozšíření o eventuální žalobní petit neměla být připuštěna. Citované ustanovení občanského soudního řádu má bránit neúčelnému prodlužování
řízení a svévolnému vedení sporu ze strany žalobce. O takový případ se však v
dané věci zjevně nejedná. Žalobce změnou žaloby reagoval na dosavadní průběh
řízení a prezentovaný právní názor soudu prvního stupně, přičemž se
prostřednictvím navrhované změny žaloby, resp. rozšíření žaloby o eventuální
žalobní petit, v žádném případě nedomáhal zcela jiného určení vlastnického
práva, k němuž by nemohla být využita dosavadní skutková zjištění či již
provedené důkazy. Účelem navrhované změny žaloby tak nebylo zmaření dosavadních
výsledků řízení, nýbrž upřesnění žalobního návrhu tak, aby žaloba s ohledem na
již zjištěný skutkový stav nemusela být z důvodu formulace žalobního petitu,
kterým se žalobce domáhal určení, že předmětná kanalizační přípojka je v celém
rozsahu v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, zamítnuta, přestože
v průběhu řízení vyšlo najevo, že z části v jejich podílovém spoluvlastnictví
skutečně je. Soud prvního stupně proto postupoval v souladu se zásadou
rychlosti a hospodárnosti řízení, když změnu žaloby v tomto rozsahu připustil,
neboť opačný postup by vedl pouze k důsledku, že by po skončení tohoto řízení s
ohledem na již zjištěný skutkový stav i v řízení prezentovaný právní názor
soudu prvního stupně žalobce podal žalobu znovu, pouze s částečně upraveným
zněním žalobního petitu.
Dovolací soud tedy podmínky připuštění změny žaloby ve
smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. považuje za splněné a v postupu nižších soudů
žádné pochybení neshledal. Kromě toho, žalovaný tuto svou námitku koncipuje nikoliv jako procesněprávní
otázku, při jejímž řešení by se soudy nižších stupňů měly např. odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž spíše jako vadu, kterou mělo
být řízení před soudem prvního stupně zatíženo. Pokud by se mělo jednat o
procesněprávní otázku, pak mimo to, že tato otázka není v dovolání žalovaného
ani dostatečně řádně formulována, dovolání ve vztahu k ní rovněž neobsahuje
vymezení předpokladů přípustnosti. A pokud by se mělo jednat o tzv. jinou vadu
řízení (což z obsahu dovolání vyplývá spíše), tak k té by byl dovolací soud
oprávněn přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné z
jiného důvodu (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotná vada řízení
však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Uvedené nicméně
nemění nic na závěru dovolacího soudu, že řízení před soudy nižších stupňů
žádnou vadou v tomto směru zatíženo nebylo. Žalovaný dále namítá, že v případě žaloby na určení není z povahy věci možné
kumulovat více žalobních návrhů v rámci jedné žaloby, a zejména není přípustné
uplatnit eventuální žalobní petit. Problematiku mnohosti žalobních petitů a
přípustnosti eventuálního žalobního petitu v rámci žaloby na určení žalovaný
předkládá jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání. V prvé řadě dovolací soud podotýká, že o otázku v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešenou se v tomto případě nejedná. Uplatnění eventuálního petitu
je v civilním soudním řízení obecně přípustné, přičemž občanský soudní řád sice
(jak rovněž podotknul v dovolání sám žalovaný) právní úpravu problematiky
žalobních petitů neobsahuje, neobsahuje však ani žádné pravidlo, které by
zakazovalo uplatnění eventuálního petitu v případě žaloby na určení. S ohledem
na to, že v rozhodovací praxi soudů je tento postup zcela běžný, argumentace
žalovaného, že uplatnění eventuálního petitu v případě žaloby na určení není z
povahy věci možné, nemůže obstát. Ze své rozhodovací praxe dovolací soud uvádí
namátkově např. rozsudek ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015, kde se
žalobkyně domáhala určení, že stavba je součástí společného jmění manželů,
eventuálně, že je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, dále
např. rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 842/2010, kde se žalobkyně
domáhala určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku ke dni
jejich smrti, eventuálně, že námitka vznesená v řízení o odstranění stavby je
důvodná a vlastníkem tohoto pozemku je druhá žalovaná, eventuálně nahrazení
projevu vůle druhé žalované ve formě souhlasu s uzavřením kupní smlouvy, anebo
rozsudek ze dne 18. 7. 2005, sp. zn.
22 Cdo 2887/2004, kde se žalobkyně
domáhala určení, že vydržela věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy,
eventuálně zřízení takového věcného břemene ze strany soudu (všechna rozhodnutí
dostupná na www.nsoud.cz). Ze všech citovaných rozhodnutí dovolacího soudu je
patrné, že přestože se jednalo o řízení o žalobě na určení, byl stranou
žalující uplatněn rovněž eventuální petit či dokonce více eventuálních petitů,
jak má soud rozhodnout v případě, že by nevyhověl primárnímu žalobnímu
požadavku. V žádném z uvedených případů však nebylo ze strany soudů
konstatováno, že by se snad mělo jednat o nepřípustný postup a eventuální petit
by nebylo možné vůbec uplatnit, anebo že by snad povaha řízení projednání
eventuálního petitu bránila; pochopitelně důvodnost in eventum uplatněného
žalobního návrhu je pak věcí druhou, nicméně zde se řeší vůbec možnost
uplatnění a projednání eventuálního petitu, čemuž podle názoru dovolacího soudu
ani v řízení o žalobě na určení nic nebrání. A pokud v rozhodovací praxi
existují případy, kdy byla ze strany soudů akceptována žaloba na určení, která
svou povahou vede k vydání deklaratorního rozhodnutí, přičemž se žalobce
prostřednictvím eventuálního petitu v rámci stejného řízení zároveň domáhal
vydání konstitutivního rozhodnutí např. ve formě zřízení věcného břemene či
nahrazení projevu vůle [viz výše citované rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 a
22 Cdo 842/2010, anebo dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1491/2005 (rovněž dostupné na www.nsoud.cz)], tím spíše není
důvodu pro odmítnutí možnosti uplatnění eventuálního petitu v tomto konkrétním
případě, neboť žalobce se prostřednictvím jak primárního petitu (určení, že
předmětná kanalizační přípojka je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a
žalovaného), tak i petitu eventuálního (určení, že předmětná kanalizační
přípojka je z části ve výlučném vlastnictví žalobce a z části v podílovém
spoluvlastnictví žalobce a žalovaného) v obou případech domáhal vydání
deklaratorního rozhodnutí, kterým soud pouze autoritativně konstatuje již
existující právní stav a staví vztahy mezi účastníky řízení „na jisto“. Mimo
to, jediným rozdílem mezi primárním a eventuálním žalobním požadavkem
uplatněným v žalobě byl v podstatě jen rozsah podílového spoluvlastnictví
žalobce a žalovaného, jenž je v tomto řízení předmětem sporu, tudíž si tyto dva
žalobní návrhy vzájemně neodporují. Podle názoru dovolacího soudu nelze ze
změny žaloby rozšířením o eventuální žalobní petit usuzovat na úmyslné jednání
žalobce za účelem zajištění si procesního úspěchu ve věci s ohledem na následné
přiznání náhrady nákladů řízení, jež by bylo možné za určitých okolností
posuzovat jako zneužití práva. O takový případ se v této věci zjevně nejednalo,
neboť žalobce se pouze domáhal určení vlastnického práva k předmětné
kanalizační přípojce, potažmo určení rozsahu podílového spoluvlastnictví
žalobce a žalovaného k této kanalizační přípojce a změnou žaloby pouze reagoval
na dosavadní průběh řízení.
Stejně tak není správná úvaha žalovaného, že eventuálnímu petitu je obecně
možné vyhovět pouze za předpokladu, že důvodem pro zamítnutí primárního petitu
je nemožnost plnění, a nikoliv jeho nedůvodnost. I procesněprávní teorie
připouští, že o eventuálním petitu je možné rozhodovat poté, co je zjištěna a
prokázána nejen nemožnost plnění nároku uvedeného v primárním petitu, ale
taktéž jeho neodůvodněnost (srovnej WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo
procesní. Linde Praha a. s., 1999, str. 328). Ke stejným závěrům pak dospívá
rovněž rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se shoduje na tom, že není
vyloučeno, aby byl eventuální žalobní návrh uplatněn pro případ, že by se
původní, primární, žalobní návrh ukázal nedůvodným (srov. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1955, sp. zn. Cz 372 55, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, 1956, shodně pak rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 177/99, ze dne 21. 6. 2000,
sp. zn. 26 Cdo 762/99, nebo již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1491/2005 či
sp. zn. 22 Cdo 2887/2004). Dále žalovaný zpochybňuje vůbec existenci části kanalizační přípojky a namítá,
že vlastnické právo k věci v části, ve které věc fyzicky neexistuje, určovat
nelze. Jestliže soudy vlastnické právo k takové věci přesto určily, zatížily
řízení vadou, neboť ze zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z provedeného
dokazování dovodily nesprávné právní závěry. Tato námitka také přípustnost dovolání nezakládá. V průběhu řízení před soudy nižších stupňů byla na základě provedených důkazů
jednoznačně zjištěna existence kanalizační přípojky. Odvolací soud vycházel
zejména z místního šetření stavebního úřadu ze dne 8. 12. 2015 a ze záznamu o
monitorování a čištění kanalizační přípojky. Dále zhodnotil, že pro otázku
existence kanalizační přípojky jako věci v právním smyslu je irelevantní, zda
je přípojka v daném okamžiku funkční a průchozí či jaký je její celkový
stavebně technický stav apod. (bod 29. napadeného rozhodnutí). S těmito závěry
odvolacího soudu se dovolací soud plně ztotožňuje. Navíc je dovolací soud nucen podotknout, že ve vztahu k otázce existence
kanalizační přípojky žalovaný v dovolání řádně nevymezuje předpoklady
přípustnosti dovolání, nýbrž pouze okrajově zmiňuje, že řízení bylo v tomto
smyslu zatíženo vadou. V této souvislosti poukazuje na to, že došlo k
extrémnímu rozporu mezi „skutečností soudem konstatovanou a provedenými
důkazy“, jedná se tedy o vadu řízení a rozpor mezi zjištěnými důkazy a
dovozeným právním stavem. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)]. Jak již bylo uvedeno výše, k tzv. jiným vadám řízení by byl dovolací soud
oprávněn přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné z
jiného důvodu (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nicméně sama o sobě
taková vada řízení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Poslední námitkou žalovaného je, že se v tomto případě vůbec nejedná o
kanalizační přípojku ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je kanalizační přípojka
samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace
stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě. Kanalizační přípojka
není vodním dílem. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že se nepochybně jedná
o kanalizační přípojku ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o vodovodech
a kanalizacích, neboť bylo zjištěno, že věc, ke které žalobce požaduje určení
vlastnického práva je tvořena úsekem potrubí, které odvádí splaškové vody z
jeho domu do veřejné kanalizace; odvolací soud pak toto právní posouzení soudu
prvního stupně jako správné potvrdil (bod 35. napadeného rozhodnutí). Dovolací soud se s uvedeným právním posouzením nižších soudů ztotožňuje,
přičemž nepovažuje za rozhodné, že je předmětná kanalizační přípojka tvořena
více úseky z různých materiálů či konstrukcí, anebo je předělena např. revizní
šachtou jako v tomto posuzovaném případě. Stále se jedná o kanalizační přípojku
jako celek, která je tvořená úsekem (či několika úseky) potrubí, jež spojuje
vyústění vnitřní kanalizace stavby s veřejnou stokovou sítí. To, že soudy
použily revizní šachtu č. 3 jako určitý předěl mezi úsekem kanalizační
přípojky, která je ve výlučném vlastnictví žalobce a úsekem, který náleží do
podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, nehraje z hlediska právní
kvalifikace předmětné kanalizační přípojky jako celku roli; soudy nižších
stupňů podle názoru dovolacího soudu věc podřadily pod definici dle zákona o
vodovodech a kanalizacích správně. I na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že žalovaný ani ve vztahu k této
otázce řádně nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž pouze
polemizuje s tím, že soudy danou věc neměly podřadit pod zákonnou definici
kanalizační přípojky podle zákona o vodovodech a kanalizacích.
Na počátku dovolání žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu (mimo otázky
procesního práva) závisí na otázce práva hmotného v judikatuře dílem neřešené,
dílem měla by být právní otázka posouzena jinak. Neuvádí však, jaká konkrétní
otázka hmotného práva má být Nejvyšším soudem neřešená, resp. od jakého
Nejvyšším soudem přijatého právního řešení by se sám Nejvyšší soud měl
odchýlit. V závěru dovolání pak jen opakuje, že „předestřel otázky práva
hmotného a procesního, které dosud nebyly jednoznačně dovolacím soudem
vyřešeny, respektive nebyly Nejvyšším soudem v jeho judikatuře vyřešeny vůbec“. Jasná a konkrétní formulace hmotněprávní otázky však v dovolání schází, neboť
dovolání obsahuje v této souvislosti pouze odkaz na procesní instituty
(eventuální petit a jeho přípustnost v určovací žalobě a mnohost žalobních
žádání a její přípustnost). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je pak podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť
tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se
potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz/)]. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu