22 Cdo 4881/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J.
G., zastoupené Mgr. Janou Klosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř.
Svobody 2, proti žalovanému L. G., zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou
se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 196/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, č. j. 16 Co 309/2013-267, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 16 Co 309/2013-267, se v části, ve které odvolací soud potvrdil výrok I.
rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 2. 2013, č. j. 7 C 196/2008-233,
odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 16 Co 309/2013-267, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6.
2010, č. j. 7 C 196/2008-87, zamítl návrh na určení, že rozestavěná budova
objektu bydlení na parc. č. st. 414, rozestavěné garáže a sklady na parc. č.
235/2 v k. ú. N. (dále jen „předmětné stavby“ či „předmětné nemovitosti“)
náleží do společného jmění manželů L. G. a J. G. (výrok I.). Dále zamítl návrh
na určení, že předmětné nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém
spoluvlastnictví účastníků (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.). Žalobkyně se domáhala určení, že předmětné nemovitosti náleží do společného
jmění účastníků, eventuálně [pokud by soud dospěl k závěru, že předmětné
nemovitosti vznikly jako stavby ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), před uzavřením manželství] určení, že předmětné
stavby jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně
konstatoval, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, neboť se domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, u nichž je
v katastru nemovitostí uveden jako vlastník pouze žalovaný. Účastníci řízení
jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno 25. 4. 2001 a rozvedeno
rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 10. 2009, č. j. 3 C
101/2007-27, který nabyl právní moci 2. 12. 2009. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že předmětné nemovitosti se staly věcí ve smyslu obč. zák. ještě před
uzavřením manželství, tudíž nenáleží do společného jmění manželů (dále rovněž
jako „SJM“). Nevzal přitom za prokázané, že by se žalobkyně na jejich zhotovení
podílela (finančně či formou odvedených prací). Nebyla tedy stavebníkem ve
smyslu občanského práva a nemohla nabýt spoluvlastnický podíl jejich
zhotovením. Žalobu na požadované určení zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne
25. 1. 2012, č. j. 16 Co 408/2010-114, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Shledal rozsudek soudu prvního stupně
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů vysvětlujících neprovedení důkazů
navrhovaných žalobkyní k prokázání jejích tvrzení. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 5. 2. 2013, č. j. 7 C 196/2008-233,
zamítl návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění
účastníků (výrok I.), dále zamítl návrh na určení, že předmětné nemovitosti
jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků (výrok II.), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že stavby nebyly realizovány po uzavření manželství, a
nenáleží proto do společného jmění účastníků řízení. Žalovaná se nepodílela na
spolufinancování staveb a mezi účastníky nebyla uzavřena spoluvlastnická
dohoda. Žalobkyně tedy nenabyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem
jejich zhotovením. Žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 16 Co 309/2013-267, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů
řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že v průběhu soudního řízení bylo
manželství účastníků rozvedeno. Po zániku SJM neshledal odvolací soud naléhavý
právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, přičemž odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn.
31 Cdo 1726/2012 (toto a další
níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Uvedl, že naléhavý právní zájem není dán,
neboť v řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako
předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem
řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni
kladně odpoví, rozhodne o jejich vypořádání a finančním plnění (náhradě) za
takové vypořádání. Otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci
řízení o vypořádání SJM otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání. Tento závěr
rovněž vztáhl na návrh žalobkyně na určení, že předmětné stavby jsou v
podílovém spoluvlastnictví účastníků, tedy k petitu eventuálnímu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ztotožňuje se s
názorem odvolacího soudu, že již není dán naléhavý právní zájem na určení, že
předmětné stavby náleží do SJM, neboť toto určení je předběžnou otázkou v rámci
řízení o vypořádání SJM. Avšak nesouhlasí s tím, že lze tyto závěry vztáhnout
rovněž na eventuální petit, kterým se domáhá určení, že předmětné stavby jsou v
podílovém spoluvlastnictví účastníků. Pokud předmětné stavby vznikly jako věci
před uzavřením manželství, nelze v rámci řízení o vypořádání SJM tyto
nemovitosti vypořádat. Žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, neboť je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných staveb uveden
žalovaný a není jiný způsob, jak docílit změny zápisu v katastru nemovitostí,
než žalobou na určení spoluvlastnického práva žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014,
je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná –
díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1,
2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Podle § 80 o. s. ř. „určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem“. Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71,
uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, zaujal a
odůvodnil závěr, že „pokud se domáhá žalobce určení, že je vlastníkem
nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má
ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je
odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a bez
uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní
rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro
provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického
práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných
právních vztazích mezi účastníky“. V rozsudku ze dne 23. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, dovolací soud uvedl,
že „podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho
vyhlášení. Stav v době vyhlášení rozsudku je rozhodující i pro posouzení
existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě
v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal.
Podle názoru dovolacího
soudu lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého
právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů -
účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru
nemovitosti. Obvykle to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí
vlastnické nároky osoba třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na
jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen
naléhavý právní zájem ani v případě představovaném žalobou v této věci, kdy
jeden z manželů koupí nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela)
mají náležet do společného jmění manželů, jen pro sebe. Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda
určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, není bez významu, zda
taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o
vypořádání společného jmění manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V
řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou
otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení,
skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně
odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového
spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je
zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o
vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání“. V posuzované věci odvolací soud v souladu se shora uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na
určení, zda předmětné stavby náleží do společného jmění účastníků řízení, neboť
SJM již zaniklo a tato otázka je jako předběžná řešena v rámci řízení o
vypořádání SJM. V tomto rozsahu tedy dovolání není přípustné a dovolací soud ho
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se dále eventuálním petitem domáhala určení, že předmětné stavby jsou
v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a to za předpokladu, že vznikly jako
věci v právním smyslu před uzavřením manželství. Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v
právním slova smyslu a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že předmětné stavby jakožto věci v
právním smyslu vznikly před uzavřením manželství (srov. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.
22 Cdo 1938/2012), má žalobkyně na projednání
žaloby, konkrétně eventuálního petitu, naléhavý právní zájem, neboť se domáhá
určení, že je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, u nichž je v katastru
nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006), přičemž tato otázka nemůže být
řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání SJM. Poté odvolací soud posoudí, zda žalobkyně byla stavebníkem v občanskoprávním
smyslu a zhotovením nabyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, uvedl,
že „vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil
(poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci - viz § 135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v
občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně
projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne
25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno
rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních
vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z
obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být
písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s
přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody
chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o
výši podílů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1983 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba
není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující
vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě
neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o
stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé
výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v
občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými
spoluvlastníky stavby (resp. jde-li o manžele, je podíl předmětem jejich
společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o
vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí
se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností
věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Stavebníkem je osoba,
která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností
zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná
výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a
na jejich hodnocení soudem (§ 132 o. s. ř.) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2007, sp. zn.
22 Cdo 2258/2007).“
Ze shora uvedeného vyplývá, že vznikly-li předmětné stavby jako věci v právním
slova smyslu před uzavřením manželství, nelze uzavřít, že otázka určení
spoluvlastnického práva žalobkyně (tedy zda byla stavebníkem v občanskoprávním
smyslu a zhotovením nabyla předmětné stavby originárně spolu s žalovaným do
podílového spoluvlastnictví ještě před vznikem manželství, potažmo společného
jmění účastníků) může být jako předběžná řešena v rámci řízení o vypořádání
SJM, a není správný závěr, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem. V této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném
právním posouzení věci. Neobstojí ovšem námitka žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je
překvapivé, neboť odvolacím soudem byla otázka naléhavého právního zájmu
posouzena jinak než soudem prvního stupně, přičemž skutkový stav zůstal
nezměněn. Procesní postup odvolacího soudu je v souladu s § 118a odst. 2 o. s. ř. a § 101 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud nemohl žalobkyni poskytnout poučení
podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně ani její zástupkyně se
nedostavily k jednání odvolacího soudu a soud není oprávněn ani povinen
žalobkyni sdělovat potřebná poučení jinak (srov. rovněž usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá částečně na
nesprávném právním posouzení věci, a dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo,
než rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (včetně závislých
nákladových výroků) zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2016