USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované E. G., nar. XY, bytem
XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní
39/2, o 51 541 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 112 C 45/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. ledna 2023, č. j. 57 Co 332/2022-93, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
30. ledna 2023, č. j. 57 Co 332/2022-93, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního
soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 9. 2022, č.
j. 112 C 45/2020-72, jímž bylo stanoveno, že základ nároku žalobkyně vůči
žalované na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého bezesmluvním užíváním
žalobkyní vlastněné pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY za dobu od 1. 1. 2018 do
31. 10. 2020, je po právu.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela
otázku, zda předmětný pozemek, pokrytý asfaltovou plochou, určený k parkování
vozidel a napojený na veřejnou komunikaci tvoří funkční celek s dovolatelkou
vlastněným sousedícím rekreačním ubytovacím areálem. Měla za to, že uvedená
otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud řešena.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě
pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku
povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost
vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník
stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se
nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti
nepochybně dělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3348/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5808/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
756/2019; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 15.
4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3490/13). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu
vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku
užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho
vlastnická práva realizována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4503/2017). Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky
stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční
celek – ucelený areál (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5455/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5808/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4503/2017).
5. Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a
ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech – na posuzovanou věc
dopadající (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemku v
období od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2020) – právní úpravy účinné od 1. ledna 2014
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde
o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Vycházeje ze zjištění, že předmětný
pozemek (parc. č. XY v k. ú. XY), vlastněný žalobkyní, je částečně připlocen k
rekreačnímu ubytovacímu areálu ,,XY“ (souboru funkčně propojených staveb a
pozemků) vlastněnému dovolatelkou a slouží k provozování podnikatelské činnosti
v něm (coby parkoviště), totiž v souladu s touto judikaturou dovodil, že se
dovolatelka na úkor žalobkyně (v rozhodném období) bezdůvodně obohatila již jen
v důsledku okolnosti, že dotčený pozemek byl v této době bezesmluvně užíván,
coby součást dovolatelkou vlastněného rekreačního ubytovacího areálu.
7. Judikaturně přijaté závěry o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku
existence stavby na cizím pozemku se přitom výslovně vztahují i na se stavbou
funkčně propojené parkovací plochy – parkoviště (srov. kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Z hlediska
vzniku bezdůvodného obohacení je pak nerozhodné, jakým způsobem a v jaké
intenzitě vlastník stavby (areálu) přidružený pozemek užívá (po jak dlouhou
dobu areál provozoval či zda umožňuje užívání pozemku i třetím subjektům).
8. Rozporuje-li dovolatelka současně závěry soudů nižších stupňů o
funkční souvislosti předmětného pozemku sloužícího jako parkoviště s pozemky a
stavbami tvořícími součást jí vlastněného rekreačního ubytovacího areálu, nesou
se její argumenty v rovině kritiky skutkových zjištění přijatých soudem prvního
stupně a následně převzatých soudem odvolacím, jež ovšem v dovolacím řízení
zpochybnit nelze (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28
Cdo 2501/2016). Jelikož Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné v
otázkách právních, nikoliv nalézací, nepřísluší skutkové závěry soudů nižších
stupňů jakkoliv revidovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1544/2017), nemohou uvedené námitky přípustnost
mimořádného opravného prostředku založit. Dovolání lze podat výhradně z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování
právních závěrů, vychází-li z jiného skutkového stavu, než o jaký se při
rozhodování opíral odvolací soud (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry odvolacího soudu o funkční
přináležitosti předmětného částečně připloceného (oplocení není uzavřeno
branou) pozemku, sloužícího coby parkovací plocha, k sousedícímu rekreačnímu
ubytovacímu areálu vlastněnému dovolatelkou ostatně nejsou ani nikterak
nepřiměřené či excesivní.
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného
dovolání naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení,
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu