28 Cdo 3488/2022-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Mgr. Ing.
Petr Konečný, IČO 66242002, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39,
insolvenční správce dlužnice H. M. T., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr.
Janem Galuszkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti
žalovanému: M. P., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Josefem Sedláčkem, ml.,
advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení 95 480 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 215/2018,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 16. června 2022, č. j. 69 Co 88/2022-180, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 20. října 2022, č. j. 69 Co 88/2022-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 16. 6. 2022, č. j. 69 Co 88/2022-180, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. 69 Co 88/2022-261,
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 6. 12. 2021, č. j. 17 C 215/2018-155, jímž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení 95 480 s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel
otázku vlivu insolvenčního řízení (postavení žalobce coby insolvenčního
správce) či zdravotního stavu insolvenční dlužnice (v postavení věřitelky
uplatňované pohledávky) na posouzení rozporu vzneseného nároku na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné nemovité věci (bytové
jednotky č. 2739/2 v budově čp. XY, XY, XY a XY na pozemku st. p. č. XY v k. ú.
XY) nad rámec spoluvlastnického podílu s dobrými mravy. Měl za to, že tato
otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, případně byla odvolacím soudem
vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že
institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého
majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož
vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění (a nevyžaduje se proto ani
deliktní způsobilost). Při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení nelze
postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem
věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I. části první zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
z.“; srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18,
bod 42. odůvodnění, publikovaný pod č. 11/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, či nález ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11,
publikovaný pod č. 137/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ty se
promítají i do interpretace soukromého práva (§ 2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a
použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3
o. z.). V zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení tedy
nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností
odporující dobrým mravům (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, ze dne 23.
5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004, či ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1311/2019).
5. Judikatura dovolacího soudu je dále konstantní v závěru, že prizmatem
souladu s dobrými mravy lze posuzovat pouze základ nároku na vydání
bezdůvodného obohacení, nikoliv jeho výši. Dobré mravy je třeba chápat jako
relativně neurčitý pojem, jenž umožňuje soudu v souladu s pravidly ekvity
přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní kauzy (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1151/2015, a ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2480/2019). Ačkoli je i výkon
práva na vydání bezdůvodného obohacení přípustné poměřovat korektivem dobrých
mravů, výše bezdůvodného obohacení nemůže být soudem změněna. Uplatnění
dotčeného nároku lze z hlediska souladu s dobrými mravy aprobovat či reprobovat
pouze jako celek, moderovat výši tohoto oprávnění z důvodu amorálnosti naopak
soudu nepřísluší, neboť pro takový postup není zákonného podkladu (viz zejména
rozsudky Nejvyššího soudu 6. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3102/2020, ze dne 22. 4.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015,
popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1456/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS
2482/15).
6. Mají-li být při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má
být odepřen výkon práva, zváženy všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se domáhá práva, a jsou-li oněmi rozhodnými okolnostmi i ty, které mohou
ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po „žalobci“ spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný pod č. 62/1997 v časopise
Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva), pak je
skutečnost, kdo se daného práva domáhá (kdo je žalobcem, včetně jeho případného
zdravotního stavu) obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností
ovlivňujících možnost aplikace korektivu dobrých mravů na příslušný spor. Po
prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze
spatřovat rozpor s dobrými mravy (dlužníka), soud musí při úvaze, zda ve vztahu
k insolvenčnímu správci (žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka
odepřít (pro rozpor s dobrými mravy) soudní ochranu uplatňovanému právu,
přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke
společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka (viz rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3931/2013, publikovaný pod č. 15/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek).
7. Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů pak Nejvyšší soud v
obecné rovině dovozuje, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jakož i
ustanovení § 6 a § 8 o. z. (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. je zásadně použitelná i při výkladu
ustanovení § 6 a § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017) jsou právními normami s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že
tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými
mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu
s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke
všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu
práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem
svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu,
aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim
vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, ze dne 30. 11.
2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3879/2018).
8. Odvolací soud se citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv
měnit, nezpronevěřil. Jeho úvahy, dle nichž žalobcem (insolvenčním správcem)
vznesený nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému užíváním
společného bytu nad rámec spoluvlastnického podílu odporuje dobrým mravům,
totiž nejsou nikterak nepřiměřené, vyšel-li ze zjištění, že žalovaný rovnodílný
spoluvlastnický podíl k bytu insolvenční dlužnici daroval (následně dar odvolal
pro nevděk), insolvenční dlužnice je matkou společné nezletilé dcery
spoluvlastníků, byt užívaný žalovaným a dcerou sama opustila, nepodílí se na
úhradách spojených se svým vlastnictvím, dceři neplatí výživné, na žalovaného
podává opakovaně „šikanózní“ nedůvodná trestní oznámení a dopouští se
nevhodného jednání vůči společné dceři (pro něž byla svěřena do výchovy otce).
V souladu s výše reprodukovanými judikatorními konkluzemi přitom odvolací soud
nepochybně implicitně hodnotil též v řízení najevo vzešlé okolnosti týkající se
postavení žalobce, coby insolvenčního správce (insolvenční) dlužnice, či
zdravotního (duševního) stavu insolvenční dlužnice (byl obeznámen s
probíhajícím řízením o omezení její svéprávnosti – viz narace odvolacích
námitek žalobce); od ustálené judikatury dovolacího soudu se přitom nikterak
neodchýlil, měl-li za to, že uvedené skutečnosti ve světle zjištění o způsobu
nabytí spoluvlastnického podílu insolvenční dlužnicí a důvodech odvolání
poskytnutého daru pro nevděk, jakož i o jednání insolvenční dlužnice vůči
žalovanému a společné nezletilé dceři spoluvlastníků, nijak nevylučují
opodstatněnost závěru o kolizi uplatněného nároku na vydání bezdůvodného
obohacení (ve výši 95 480 Kč s příslušenstvím) s dobrými mravy.
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady
přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém
výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje;
nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se
náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1
písm. h/ o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty
první o. s. ř).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému žádné účelně
vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu