28 Cdo 737/2023-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ICEBERG
CONSULTING, a.s., IČO 250 63 421, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36,
zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů
1091/36, proti žalované Ostravské logistické centrále a.s., IČO 278 28 221, se
sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem
se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, o 110.871,62 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 259/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2022, č. j.
57 Co 231/2022-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.066,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Víta Rybáře do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 63 C
259/2021-56, zamítl žalobu o 110.871,62 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a
zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 28.266 Kč (výrok
II.). Žalobkyně se po žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve shora
nadepsané výši, neboť je žalovaná vlastnicí stavby na pozemku parc. č. st.
330/30 v katastrálním území Přívoz, obec Ostrava (ve vlastnictví žalobkyně),
který užívá, aniž by jí k tomu svědčil nějaký titul a platila nájemné. Po
provedeném dokazování soud prvého stupně uzavřel, že s ohledem na specifické
okolnosti konkrétní věci nebylo předmětný pozemek vůbec možné pronajmout, neb
se nachází v areálu bývalé rafinérie minerálních olejů v Ostravě a jeho
současný stav vylučuje jeho funkční využívání. Odhad nákladů na nápravná
opatření (sanaci pozemku) přitom činí 1.454.480 Kč (na úrovni cen za rok 2012).
Do provedení zmíněných nápravných opatření je ekonomická využitelnost pozemku
ve vlastnictví žalobkyně nulová, pročež ani nemohlo dojít k bezdůvodnému
obohacení na straně žalované. Pro nadbytečnost potom okresní soud zamítl
doplnění dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění výše nájemného.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 57 Co
231/2022-78, k odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.)
a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované v částce 14.133 Kč (výrok
II.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
ztotožnil se i s jeho právními názory. S odkazem na ustálenou judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu k námitce žalobkyně uvedl, že dle § 120 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), soud není povinen provést všechny navržené důkazy,
vysvětlí-li v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se
rozhodl některé z navržených důkazů neprovést. Došel-li tedy soud prvého stupně
na základě provedeného dokazování k závěru, že funkční využití pozemku
žalobkyně je v daném případě vzhledem k jeho ekologické zátěži vyloučeno,
opodstatněně neprovedl žalobkyní navržený důkaz, neb by za řečené situace
nedisponoval vypovídací potencí. Stejně jako okresní soud uzavřel, že je-li
užívaná věc pronájmu zcela nezpůsobilá, povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení nevzniká, a rozsudek soudu prvního stupně tedy jako věcně správný
potvrdil.
3. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala
žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Okresní i
krajský soud dle mínění dovolatelky pochybily, když odmítly provést žalobkyní
navržený důkaz znaleckým posudkem ke stanovení výše obvyklé úplaty za užívání
pozemku ve vlastnictví žalobkyně a na základě listiny označené jako
„vyhodnocení ekologických závazků areálu bývalé rafinérie minerálních olejů
Ostrava – Ostramo“ z února 2012 dovodily, že jakékoliv funkční využití
předmětného pozemku je vzhledem k existenci staré ekologické zátěže vyloučeno.
Žalobkyně je přitom přesvědčena, že soudy nižších stupňů nezohlednily
judikatorní závěry dovolacího soudu, dle nichž k bezdůvodnému obohacení
vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu
vlastnického práva, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo
ke stavbě realizuje, odkazujíc na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 33 Odo
1405/2005, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, či sp. zn. 28 Cdo
1881/2018.
4. Z předestřených důvodů žalobkyně navrhuje napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušit a věc vrátit
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež je považuje za nepřípustné a
zdůrazňuje, že se odvolací soud ustálené judikatuře dovolacího soudu
nezpronevěřil, neb rozhodnutí, na něž poukazuje dovolatelka, řeší toliko
obecnou otázku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka
pozemku a nezabývají se specifickou situací v dané věci, pročež navrhuje
dovolání odmítnout.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně není přípustné.
10. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že plněním bez
právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, respektive
ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je i stav, kdy je nemovitá věc užívána
subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného
titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění
realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, i ze
dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Vzhledem k obdobnému znění
ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech
tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat
skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné je kvalifikovat jako
protiprávní užití cizí hodnoty (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, nebo ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3105/2020).
11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však rovněž ukotvena v závěru,
že nebyl-li užívaný statek s ohledem na svůj stav vůbec způsobilý pronájmu za
jakékoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo
nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla
(srovnej, shodně jak ve svém rozsudku uvádí odvolací soud, rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn.
28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Uzavřel-li
tedy odvolací soud, že předmětná nemovitost nemohla být pronajata vzhledem ke
staré ekologické zátěži, a tudíž ani pronajímána jinými subjekty (což je závěr
skutkový, opírající se o hodnocení v řízení provedených důkazů a nepodléhající
dovolacímu přezkumu, viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nikterak se tím
od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
12. Namítá-li přitom dovolatelka, že jsou konkluze odvolacího soudu v
rozporu se závěrem vysloveným v judikatuře dovolacího soudu, dle něhož k
bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již
ze samotného titulu vlastnického práva, a to bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 4.
2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, či
ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018), je nutno dodat, že citovaná
judikatura se v dané věci neuplatní. Ve zmíněných rozhodnutích šlo totiž o
užívání pozemků bez právního důvodu s tím, že pozemky ve zmíněných kauzách měly
kladnou ekonomickou hodnotu a byly vhodné k pronájmu, popřípadě se řešila
otázka věcné legitimace, aniž by se Nejvyšší soud zabýval hodnotou užívacího
práva, pročež odkaz dovolatelky na shora zmíněnou judikaturu nelze považovat za
přiléhavý.
13. Dovolání žalobkyně potom nelze shledat přípustným ani pro naříkané
opomenutí důkazu znaleckým posudkem, neboť tímto poukazuje toliko na vady
řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k
nim přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy
o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej namátkou
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015, či ze
dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022). K údajnému opomenutí důkazu dlužno
pak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo
2228/2016, v němž bylo s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i
Ústavního soudu akcentováno oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a
rozhodnout o tom, které z důkazů provede a které nikoliv, přičemž tento jeho
postup automaticky nepředstavuje vadu řízení, jelikož obecné soudy nejsou
povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména považují-li je za
nadbytečné. Povinnost, jež je tíží, je zvolený postup řádně zdůvodnit. Pakliže
soud prvního stupně důkazní návrhy žalobkyně neponechal bez povšimnutí (k tomu
srov. bod 11 rozsudku okresního soudu), je jeho postup v tomto směru konformní
s judikaturou Nejvyššího soudu (viz dále za všechny usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30
Cdo 632/2017, a ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3205/2017).
14. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako
na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 citované
vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 5.540 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a navýšením o
DPH má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
7.066,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu