21 Cdo 259/2020-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce Z. Š., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované Coal Services
a. s. se sídlem v Mostě, V. Řezáče č. 315, IČO 28727932, zastoupené JUDr.
Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní č.
321/14, o 42 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.
zn. 45 C 18/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 25. dubna 2019, č. j. 9 Co 298/2018-61, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 9 Co 298/2018-61, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění
dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní
judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li
být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem;
má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní
otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v
jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Žalovaná, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k
řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Ostatně, v řešení rozhodujících otázek je rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu; k problematice pravidel pro výklad
ujednání v kolektivní smlouvě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017 vysvětlil, že kolektivní smlouva je dvoustranným (nebo
vícestranným) právním jednáním mezi odborovou organizací (organizacemi) a
zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterou se upravují
individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (zejména plnění
poskytovaná zaměstnancům), kolektivní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem
(např. pracovní, mzdové a další podmínky týkající se celého kolektivu
zaměstnanců nebo jeho části) a práva a povinnosti smluvních stran (tj. vymezení
vztahů mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, popř. organizací
zaměstnavatelů). V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní
vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže
neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní
povahu. Práva, která vznikla z normativních ustanovení kolektivní smlouvy
jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní práva
zaměstnanců z pracovního poměru (srov. § 25 odst. 4 zák. práce). Normativní
ustanovení kolektivní smlouvy (normativní závazky) je třeba považovat v širším
smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu). Rozdílná povaha závazků z kolektivní smlouvy má za následek též rozdílný postup
při jejich výkladu. Zatímco smluvněprávní závazky je třeba vykládat stejně jako
ostatní právní úkony (nyní právní jednání), při výkladu normativních závazků se
postupuje obdobně jako při výkladu právní normy – k tomu srov. (ve vztahu k
dřívější obsahově shodné právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
22. 11. 1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015.
Ve vztahu k otázce výkladu právní
normy již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě
rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na
základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a
syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se
zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se
zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s
celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž
vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl
a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními
podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že
žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž
všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k
zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze
vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem
vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k
hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad
jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu
ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam,
než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z
jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního
předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v
rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející
obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018. Pakliže tedy
odvolací soud dospěl k závěru, že pokud „…kolektivní smlouva nehovoří o tom, v
jakém rozsahu musí existovat pracovní poměr, aby zaměstnanci příspěvek (z
„programu Zdraví“) mohl být poskytnut…příspěvek náleží i v případě, že
zaměstnanec má sjednán pracovní poměr na výrazně zkrácenou pracovní dobu…“, je
jeho závěr (interpretace zásad poskytování příspěvku z „programu Zdraví“ v
kolektivní smlouvě) v souladu se shora uvedenými principy výkladu těch
ujednání, která mají normativní charakter. Přípustnost dovolání tak nemůže založit dovolatelem předestřená (údajně v
rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená) otázka souladu rozhodnutí se
zásadou „rovného zacházení se zaměstnanci“, neboť na řešení této otázky není
rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem namítané zneužití práva
(výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ze strany žalobce, neboť i z tohoto
hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z
pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn.
21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126/2000 v
časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21
Cdo 4683/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo
1193/2015, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k
zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem
vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního
vztahu, za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož
cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v
rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu]; žádná ze skutečností, pro které by bylo možno výkon práva
žalobce shledat nemravným (contra bonos mores), skutkově shledána nebyla. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaná
uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a
předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Uvedené platí pro
posouzení námitek, že „…žalobce žádnou součinnost ve vztahu k příspěvku
programu Zdraví neposkytl…“, že „…žalobce veškeré benefity čerpal v plném
rozsahu v rámci pracovního poměru u společnosti Vršanská uhelná a. s. …“, že „…
žalobci musel být znám obsah a účel jednotlivých ustanovení týkajících se
zaměstnaneckých benefitů…“, že „…cílem programu Zdraví je spolupodílení se na
trvalém snižování nepříznivých vlivů pracovních podmínek a prostředí na zdraví
zaměstnanců…“; žalovaná tím předkládá vlastní, od soudu odlišné skutkové závěry
a její námitka přípustnost dovolání založit nemůže (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka o porušení práva účastníka řízení na
spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Výtkou o porušení práva na spravedlivý proces dovolatel
vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem
dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen
je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
O takový
případ však v projednávané věci nejde; zvláště za situace, kdy se pouze
vyjadřuje nesouhlas se způsobem vyhodnocení provedených důkazů a předkládá se
vlastní skutková verze, která má (podle dovolatele) z důkazů vyplývat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.