21 Cdo 2973/2018-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce F. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím
Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, proti žalovanému
Statutárnímu městu Brno se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č.
196/1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem
se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 46/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2018 č.
j. 15 Co 252/2017-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Ing. Petra Machálka, Ph.D., advokáta se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č.
58/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2018 č. j.
15 Co 252/2017-71 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku určitosti skutkového vymezení
důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a otázku výkladu právních jednání.
Dovodil-li odvolací soud, že žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru ze
dne 8. 1. 2016 žalobci, který u něj od 1. 3. 1993 pracoval jako strážník
městské policie, vytýká kromě jiného, že se dopustil „prokazování se neplatným
a nepravým maturitním vysvědčením“ a „po řadu let od roku 1999 čerpání a
využívání výhod i finančních, které by žalobci jinak bez maturity nenáležely a
tím zaměstnavateli způsobil nemajetkovou i majetkovou újmu a útok na majetek
zaměstnavatele“, aniž by měl pochybnosti o určitosti skutkového vymezení tohoto
závadného jednání žalobce, jde o úsudek, který vychází z konstantní judikatury
dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996
sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1899/99,
ze kterých vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v
písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké
jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu,
že rozvazuje pracovní poměr, přičemž skutečnosti, které byly důvodem pro
okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech
podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité
zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem
projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen; k zásadám pro
výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017
sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem
pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského
zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k
tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že
ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího,
se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen].
Rovněž další dovolatelem předestřenou otázku určení počátku běhu subjektivní a
objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, spočívá-li
důvod rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem v dlouhodobém porušování
pracovních povinností stejným způsobem (porušování stejné povinnosti
zaměstnancem), jako tomu bylo v posuzovaném případě, odvolací soud vyřešil v
souladu se závěry, k nimž již dříve (ve vztahu ke krátkodobé nebo dlouhodobé
absenci) dospěla judikatura soudů [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní
praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III,
str. 74, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1969 sp. zn. 7 Cz 71/69,
uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2339/2010, z
nichž vyplývá, že dvouměsíční subjektivní lhůta v těchto případech neskončí
dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém
porušení pracovní povinnosti, ledaže by se zaměstnavatel o tomto porušení
dozvěděl později. Zmíněný právní názor o nejzazším konci subjektivní lhůty
přitom lze vztáhnout i na lhůtu objektivní. Roční objektivní lhůta k okamžitému
zrušení pracovního poměru v takovém případě rovněž neskončí dříve, než po
uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení
pracovní povinnosti (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007)].
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – dospěl [poté, co – mimo jiné – citoval ustanovení § 249 odst. 1 a
301 písm. d) zákoníku práce] k závěru, že „žalobce se tím, že pravidelně po
dlouhou dobu přijímal každý měsíc mzdu, o které věděl, že mu nepřísluší, neboť
nedosáhl stupně ukončeného vzdělání s maturitou, dopustil úmyslného jednání,
jímž porušil výše uvedené povinnosti uložené mu zákoníkem práce (tj. počínat si
tak, aby nedocházelo k majetkové újmě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému
obohacení; hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, byl povinen na ni upozornit
nadřízeného vedoucího zaměstnance; a v neposlední řadě nejednat v rozporu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele)“. Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3881/2008, že se odvolací
soud při řešení otázky běhu prekluzivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního
poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s.
ř.), pak přehlíží, že soud v jím zmiňované věci vycházel z jiného skutkového
stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a že proto právní
závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud
též otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro
vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise
Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, anebo právní názory uvedené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 a v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, z jejichž
odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek,
že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby
byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností
v konkrétní věci, a že jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity
porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější,
důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam].
Namítá-li konečně dovolatel, že „v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, který důsledně rozhoduje o tom, že zaměstnanci náleží odměna podle
skutečně vykonané práce nikoli podle jeho kvalifikace, lze dovodit, že žalobce
dostával plat za práci, kterou skutečně odvedl a nelze tedy uzavřít, že by
požíval v tomto směru finanční výhody“, potom nebere dostatečně v úvahu způsob
odměňování práce (strážníka městské policie), kterou u žalovaného podle
pracovní smlouvy vykonával. Přehlíží, že jako strážník městské policie byl
odměňován platem (a nikoli mzdou) a měl tedy nárok pouze na odměnu (plat) v
takové výši, v jaké mu ji – s ohledem na jeho skutečně dosažené vzdělání – v
rozhodné době stanovil příslušný právní předpis (srov. § 122 zákoníku práce).
Protože žalobce ve skutečnosti nesplňoval kvalifikační předpoklad vzdělání pro
zařazení do platové třídy, ve které byl od roku 1999 do prosince 2015
odměňován, a s ohledem na okolnosti případu mu ani nemohla být zaměstnavatelem
(který se na základě „neplatného a nepravého maturitního vysvědčení“
předloženého žalobcem mylně domníval, že je žalobce „strážník s maturitou“)
udělena časově neomezená výjimka pro zařazení do této platové třídy, nelze
odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr o tom, že žalobce od roku 1999 do
prosince 2015 (na úkor zaměstnavatele) „po dlouhou dobu přijímal každý měsíc
mzdu ve výši, o které věděl, že mu nepřísluší“.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají ani další
námitky dovolatele, podle kterých „v otázce prokazování blíže neurčených výhod
finančních“ soudy „zatížily řízení vážnou procesní vadou spočívající v
nesplnění poučovací povinnosti soudu“, neboť nepředstavují dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné)
představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše –
naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu