21 Cdo 3134/2019-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce T. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická č. 38, proti
žalovanému Č. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10
C 240/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
ledna 2019 č. j. 30 Co 374/2018-193, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jaromíra Císaře, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019 č. j. 30 Co 374/2018-193 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o řádném skutkovém vymezení důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru a o tom, že vytýkané jednání žalobce
spočívající v neoprávněných opakovaných vjezdech vozidlem do areálu skladu
„zaplombovaným vjezdem“ ve dnech 20. 3. 2016, 4. 4. 2016 a 19. 4. 2016
představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem) je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (s
ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého
zrušení pracovního poměru) například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, z nichž vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby
bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka
pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že
uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit, že ke splnění hmotněprávní
podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován
uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak,
aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě
zrušuje, a že skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního
poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že
základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání –
společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi
projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování
tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst.
2
občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním
styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně
daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě,
že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen. Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého závěru o neurčitosti skutkového
vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru tím, že žalovaný
„dohromady mísí v okamžitém zrušení pracovního poměru dva skutkové
důvody“ (neoprávněné vjezdy do areálu a podílení se na odcizování pohonných
hmot), pak přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo
2098/2004, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2996/2007) je
přípustné (možné), aby zaměstnavatel ve svém jednostranném právním úkonu (nyní
právním jednání) směřujícím k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů,
a že taková skutečnost má za následek, že v řízení zahájeném na návrh
zaměstnance podle ustanovení § 64 zákoníku práce (nyní podle ustanovení § 72
zákoníku práce) je třeba jednotlivé důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je
také třeba posuzovat jejich účinky na další trvání pracovního poměru; jestliže
pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají se ostatní uplatněné
důvody obsoletními. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro
vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě
například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo
53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod
č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013. Nejvyšší soud v
nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně
závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet.
V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních
předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah
postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní
normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby
rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen
aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo
1405/2012). Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého k okamžitému zrušení
pracovního poměru žalovaný přistoupil ve dvouměsíční subjektivní lhůtě podle
ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, dovolatel založil jen na nesouhlasu se
skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel,
namítá-li, že „interní šetření“ žalovaného bylo zahájeno již 5. 2. 2016, kdy
„bezpochyby měl informace o tom, že zcela běžně dochází ke vjezdům
zaplombovanými vraty“, a že „v rámci tohoto svého interního šetření“ se
žalovaný musel „dozvědět o tvrzených neoprávněných vjezdech (…) více jak 2
měsíce před tím, než došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Takové
námitky však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají. Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku běhu dvouměsíční
subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov.
ve vztahu k obdobné právní
úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997
sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97,
uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, z nichž vyplývá
právní názor, že pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k
okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem uvedené v ustanovení § 58
odst. 1 zákoníku práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého
zrušení zjistil, že právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato
lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný),
že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu
vědět, a že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k
okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platné právní jednání), začíná
plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru
prokazatelně (skutečně) dozvěděl]. Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., také v případě dalších
námitek směřujících proti skutkovým zjištěním soudů (namítá-li, že
„odpovídajícím způsobem nebylo prokázáno, že by k tomuto vjezdu skutečně došlo,
popřípadě, že tyto vjezdy byly neoprávněné“, že „předmětná vrata se k vjezdu
běžně používala“, že „žalobce a jeho spolupracovníci vjížděli do areálu běžně
za účelem odvozu pokáceného dřeva i jinými vjezdy než pouze hlavním vjezdem“,
že „interní předpisy byly všem zaměstnancům předkládány k podepsání jako
nesmyslné stohy papírů, které zaměstnanci jen podepisovali bez bližšího
seznámení“, že „vjezdu se žalobce vždy dopouštěl na přímý pokyn svého
nadřízeného zaměstnance“), na základě kterých činí své – od odvolacího soudu
odlišné – právní posouzení věci (že „nelze v žádném případě dospět k závěru, že
by trojnásobným neoprávněným vjetím do areálu žalované ze strany žalobce došlo
k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvlášť hrubým
způsobem“). Tyto námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., proto přípustnost dovolání rovněž nezakládají. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že „nepřipustil provedení důkazu podáním
vysvětlení D. ze dne 1. 5. 2016“, že „provedl důkaz obžalobou ze dne 16. 11. 2018, která byla ze strany žalované dodána taktéž po vyhlášení rozsudku soudem
prvního stupně“, a že „předjímá výsledek trestního řízení“, pak přehlíží, že
uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost
dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly
důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3 o. s.
ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak
vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže
je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo
uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím
soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo
skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Domáhá-li se dovolatel (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2462/2016 a na zásadu legitimního očekávání vyjádřenou v
ustanovení § 13 občanského zákoníku) toho, aby jeho právní případ byl rozhodnut
obdobně jako jiný právní případ projednávaný u Okresního soudu ve Strakonicích
pod sp. zn. 8 C 80/2016 (ve kterém se jiný zaměstnanec domáhal neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu žalovaným), pak pomíjí, že v jím
odkazované věci řízení neskončilo vydáním konečného meritorního rozhodnutí
(poté, co účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, bylo usnesením Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2017 č. j. 19 Co 1418/2017-244 řízení na
základě zpětvzetí žaloby zastaveno). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.