21 Cdo 3167/2024-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. O., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská č. 673/24, proti žalované Plan und Bau Baumaschinen IP spol. s r. o. se sídlem Praze 5 – Radotíně, Výpadová č. 1036/24, IČO 41694911, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, o 381 059 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 48/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024, č. j. 62 Co 96/2024-401, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 62 Co 96/2024-401, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Judikatura dovolacího soudu dospěla v otázce výkladu právních jednání podle ustanovení § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), k závěru, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří- li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 21. 12. 2022, č. j. 21 Cdo 1636/2022-262).
4. V projednávané věci bylo třeba – jak vyplývá z předchozího rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci ze dne 21. 12. 2022, č. j. 21 Cdo 1636/2022-262 – provést výklad ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy (provizi z obchodů uzavřených „přičiněním“ žalobce) v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 18. 3. 2019, z něhož nebylo bez pochybností zřejmé, co je obsahem podmínky vzniku práva žalobce na provizi z obchodů uzavřených obchodními zástupci, která spočívá v „přičinění“ se žalobce na uzavření těchto obchodů [zda je to jen (bez dalšího) výkon práce žalobce na pozici obchodního ředitele, nebo jeho činnost na této pozici v konkrétní vazbě na uzavření jednotlivých obchodů obchodními zástupci, anebo jiná participace žalobce na uzavření těchto obchodů], a zda se do obchodů uzavřených obchodními zástupci, za které měla žalobci příslušet provize ve výši 1 % z prodejní ceny bez DPH, zahrnují i „vlastní“ obchody žalobce jako obchodního zástupce, za které mu náležela (a byla vyplacena) provize ve výši 1,5 % z prodejní ceny bez DPH.
5. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů a výslechů žalobce a jednatelky žalované shledal, že se mu postupem podle § 556 o. z. nepodařilo vyjasnit uvedený projev vůle, při jehož formulaci bylo použito slovní spojení, které samo o sobě připouští různý výklad, a proto za použití § 18 zák. práce použil „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a do výpočtu 1% provize dodatku č. 1 k pracovní smlouvě zahrnul veškerý obrat z provedených obchodů v období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019, tj. včetně obratu z „vlastních“ obchodů žalobce jako obchodního zástupce, za které mu náležela (a byla vyplacena) provize ve výši 1,5 % z prodejní ceny bez DPH, a včetně obratu ze všech obchodů uzavřených ostatními obchodními zástupci. Tento postup odvolacího soudu při výkladu právního jednání je v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
6. Přestože dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval při výkladu ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 18. 3. 2019 v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je podstatou jejích námitek nesouhlas s výsledkem výkladu uvedeného ujednání odvolacím soudem (vytýká-li odvolacímu soudu, že vytvořil výklad zjevně nerespektující dikci a obsah sporného ujednání dodatku, čímž zjevně přesáhl „rámec vůle stran“), se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud svůj výklad založil, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).
7. Dovolatelka především přehlíží, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možné porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1820/2024). Postup odvolacího soudu při výkladu ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 18. 3. 2019 však takové odchylky – jak bylo uvedeno výše – nevykazuje.
8. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
10. Vytýká-li dovolatelka rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost (namítá-li, že napadený rozsudek je neurčitý a nepřezkoumatelný, jestliže mnohokrát zmiňované námitky žalované „obecně přehlíží“ a „v zásadě se s nimi nijak nevypořádává“), činí tak neopodstatněně, neboť judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá žalobkyně, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv.
11. K tomu je třeba dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
12. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu