21 Cdo 1636/2022-262
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24,
proti žalované Plan und Bau Baumaschinen IP spol. s r. o. se sídlem Praze 5 –
Radotíně, Výpadová č. 1036/24, IČO 41694911, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem,
advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, o 381 059 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 48/2020,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince
2021, č. j. 62 Co 360/2021-220, opravenému usnesením ze dne 8. prosince 2021,
č. j. 62 Co 360/2021-226, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba
co do 24 059 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12.
2019 do zaplacení, a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se
odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a usnesení městského soudu ze dne 8.
prosince 2021, č. j. 62 Co 360/2021-226 (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do 24 059
Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do
zaplacení), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu
podaným u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 22. 1. 2020 domáhal, aby mu žalovaná
zaplatila 381 059 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 12. 2019 do zaplacení.
Návrh zdůvodnil zejména tím, že dne 16. 3. 2019 uzavřel se žalovanou pracovní
smlouvu „na funkci XY“, že se podle článku VIII pracovní smlouvy jeho „měsíční
plat skládal ze základního platu a pohyblivé složky mzdy“, přičemž výše mzdy se
sjednávala ve mzdovém výměru, což byla „příloha č. 1 ke smlouvě“, že podle
dodatku č. 1 ze dne 18. 3. 2019 mu byla stanovena „pohyblivá složka mzdy jako
provize a to ve výši 1,5 % z prodejní ceny bez DPH obchodů vlastních a 1 % z
prodejní ceny bez DPH z obratu“, že dne 1. 11. 2019 došlo mezi ním a žalovanou
k ukončení pracovního poměru podle § 49 zákoníku práce a že mu žalovaná
nezaplatila provizi „ve výši 1% z obratu“ za období od 31. 5. 2019 do 7. 10.
2019, tedy 269 529 Kč, a ani „odměnu ve výši jedné průměrné měsíční mzdy“, tedy
(po zohlednění zaplacené částky 20 670 Kč) „111 520 Kč“, k jejímuž vyplacení se
žalovaná zavázala v dohodě o ukončení pracovního poměru.
2. Žalovaná zejména namítala, že nárok na požadovanou provizi žalobci
nevznikl, neboť tento nárok měl vzniknout pouze z obchodů uzavřených obchodními
zástupci v důsledku manažerského řízení žalobce, které však žalobce
nevykonával, a dané obchody nebyly uzavřeny přičiněním žalobce.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 24 C 48/2020-173, řízení co do 25 394 Kč s úroky z prodlení z této částky ve
výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby
ohledně této částky – rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 24 C 48/2020-190,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 141 505,75 Kč s úrokem z prodlení z
této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu
co do „povinnosti žalované zaplatit žalobci“ 214 159,25 Kč s úrokem z prodlení
z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II)
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 29
524 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jüngera (výrok III). Vyšel ze zjištění, že
mezi žalobcem a žalovanou byla dne 18. 3. 2019 uzavřena „pracovní smlouva a
dohoda o odpovědnosti“, na jejímž základě se žalobce zavázal pracovat pro
žalovanou od 18. 3. 2019 na dobu neurčitou ve funkci XY, že podle čl. VIII. odst. 1 této smlouvy se měsíční plat (mzda) žalobce skládal ze základního platu
a pohyblivé složky mzdy s tím, že pohyblivá složka mzdy je závislá na výkonech
zaměstnance a o její výši rozhoduje zaměstnavatel, přičemž výše mzdy byla
sjednána ve mzdovém výměru tvořícím přílohu č. 1 „pracovní smlouvy a dohody o
odpovědnosti“ („základní“ mzda činila 68 000 Kč měsíčně), že žalobce byl
zároveň pověřen i výkonem činnosti obchodního zástupce, že v dodatku č. 1 se
žalovaná zavázala žalobci „uhradit“ jako pohyblivou složku mzdy provizi z
obchodů uzavřených „přičiněním zaměstnance“ v rámci přiděleného území České
republiky s výslovným uvedením, že za uzavřené obchody se považuje podpis kupní
smlouvy, předání předmětu prodeje a úplné zaplacení kupní ceny, a to konkrétně
provizi ve výši „1,5 % z prodejní ceny bez DPH obchodů vlastních“ a 1 % z
prodejní ceny bez DPH z obchodů „uzavřených OZ (z obratu)“, a že pracovní poměr
žalobce byl ukončen ke dni 1. 11. 2019 s tím, že mezi účastníky bylo dohodnuto,
že zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci odměnu ve výši jedné průměrné měsíční
mzdy. Za situace, kdy je mezi účastníky sporné, „zda a případně v jaké výši
žalobci náleží pohyblivá složka mzdy“ podle čl. VIII. odst. 1 „pracovní smlouvy
a dohody o odpovědnosti“ (žalobce má za to, že „jeho participace na daných
obchodech spočívala již v tom, že vykonával činnosti XY, resp. že dané obchody
byly uzavřeny a kupní ceny zaplaceny v době, kdy vykonával funkci XY“, kdežto
žalovaná naopak namítala, že žalobce činnosti XY fakticky nevykonával), soud
prvního stupně „přistoupil k výkladu“ daného článku „pracovní smlouvy a dohody
o odpovědnosti“, jakož i ke konkrétnímu posouzení toho, jaké činnosti žalobce
pro žalovanou vykonával a zda tyto byly dostatečné pro vznik nároku na provizi.
Shledal, že z jazykového, systematického a teleologického výkladu vyplývá, že
pro vznik nároku žalobce na provizi je třeba, aby se jakýmkoli relevantním
způsobem vlastní činností XY na daných obchodech podílel, což činil, zejména
když „na příslušné žádosti OZ či jednatelky žalované zprostředkovával
komunikaci mezi OZ a vedením žalované“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
tato aktivní činnost spadá pod náplň práce XY, čímž žalobce dostatečným
způsobem „participoval na obchodech OZ“ vyúčtovaných fakturami „č. BM 19100677
(s obratem 648 825 Kč), č. BM 19100729 (s obratem 670 000 Kč), č. BM 19100742
(s obratem 2 957 573 Kč), č. BM 19100801 (s obratem 1 503 320 Kč), č. BM
19100979 (s obratem 754 881 Kč), č. BM 19101221 (s obratem 670 858 276 Kč)“, a
že proto žalobci náleží provize z těchto obratů ve výši 1 %, tj. ve výši 73
928,75 Kč (1 % z 7 392 875 Kč). Důvodným shledal i požadavek žalobce na
doplacení „odstupného“ sjednaného v dohodě o rozvázání pracovního poměru ve
výši 67 577 Kč, neboť průměrný měsíční výdělek žalobce v rozhodném období 3. čtvrtletí 2019 po zahrnutí odpovídající části provize do mzdy žalobce činil 88
246,83 Kč a žalovaná mu zaplatila pouze 20 670 Kč. Ve „zbytku“ soud prvního
stupně žalobu zamítl, neboť v řízení bylo prokázáno, že na ostatních obchodech
žalobce buď neparticipoval „zcela žádným způsobem“, pročež mu nemohl vzniknout
nárok na sjednanou provizi, nebo se jednalo o obchody, z nichž „nárok na
provizi vůbec nenáleží“, či o obchody „vlastní“, které žalobce sám realizoval v
rámci výkonu činnosti XY a za které již mu byla vyplacena provize ve výši 1,5 %
z obchodů „vlastních“.
4. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
8. 12. 2021, č. j. 62 Co 360/2021-220, opraveným usnesením ze dne 8. 12. 2021,
č. j. 62 Co 360/2021-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I,
ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 190 100,25
Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do
zaplacení, a jinak jej v zamítavé části ohledně 24 059 Kč s úrokem z prodlení z
této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení potvrdil, a uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů 179 366,90 Kč k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Šafránkové. Uvedl, že
„sjednaná výše mzdy co do své pevné a pohyblivé složky v písemné formě
nevyvolává žádné pochybnosti o tom, co bylo obsahem právního jednání účastníků
řízení“ a že „výklad projevu vůle je na místě jedině tehdy, pokud je účastníky
projevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže vznikají
pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní následky má
jejich projev vůle vyvolat“. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobci
příslušela za práci XY kromě pevné složky mzdy také pohyblivá složka mzdy
(provize), která je závislá na výkonech zaměstnance a o jejíž výši rozhoduje
zaměstnavatel. Odvolací soud uvedl, že pohyblivá složka mzdy „v souladu s
ujednáním v dodatku k pracovní smlouvě o výkonu činnosti obchodního zástupce v
rámci přiděleného území ČR ve vztahu k vlastním obchodům žalobce uzavřeným jeho
přičiněním byla sjednána v rozsahu 1,5 % z prodejní ceny bez DPH“, že žalobce
však vykonával práci na pozici XY, která podle svého popisu svým charakterem
splňovala podmínky vedoucího zaměstnance, pročež „se jeví zřejmým“, že další
součástí pohyblivé složky mzdy byla „také provize v rozsahu 1 % z prodejní ceny
bez DPH z obchodů uzavřených všemi obchodními zástupci (z obratu)“. Dovodil, že
jelikož žalovaná neoznámila žalobci, že došlo ke změně skutečností, na základě
kterých jednostranně rozhodne o určité nenárokové části mzdy v období
předcházejícím posuzovanému období, nemůže sjednanou část pohyblivé mzdy
„jednostranně odebrat“, a že proto žalobci přísluší doplatek mzdy za „období od
31. 5. 2019 do 7. 10. 2019 (resp. 21. 10. 2019)“ ve výši 234 975 Kč spočívající
v nevyplacené části provize „v rozsahu 1 % prodejní ceny bez DPH ze všech
obchodů uzavřených obchodními zástupci (z obratu)“. Zohlednil přitom veškerý
obrat z provedených obchodů v uvedeném období, tj. i ten, který „zapříčinil
vlastní činností žalobce na pozici XY“. Ve vztahu k „odstupnému“ odvolací soud
uvedl, že jestliže žalobci bylo vyplaceno žalovanou na „odstupném“ 20 670 Kč,
dluží žalovaná žalobci na „odstupném smluveném při skončení pracovního poměru“
při průměrném měsíčním výdělku žalobce v rozhodném období 3. čtvrtletí 2019 ve
výši 117 301 Kč částku 96 631 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
kterým „napadá všechny výroky“ rozhodnutí ve znění opravného usnesení. Má za
to, že v řízení prokázala, že obchody „byly v drtivé většině uzavřeny bez
kvalifikované součinnosti žalobce“, a že proto žalobci nemá náležet pohyblivá
složka mzdy (provize) „z obchodů uzavřených přičiněním zaměstnance“, jak je
uvedeno v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě. Nesouhlasí s právními závěry
odvolacího soudu týkajícími se „otázky výkladu toho, zda a v jakém rozsahu
žalobci vznikl nárok na zaplacení provize z činnosti obchodních zástupců“, a se
závěrem (kterým se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu), že „není nutno jakkoli dále vykládat vůli
stran“. Namítá, že „předmětné ujednání je třeba v souladu s konstantní
judikaturou vyložit v celé jeho šíři“, a na podporu svých námitek odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Uvedla, že podmínky pro výplatu
provize z činnosti obchodních zástupců, do které nemohou být zahrnovány vlastní
obchody samotného žalobce, za které mu náleží „provize z vlastních obchodů“,
nebyly u žalobce splněny u „žádného ze žalovaných obchodů“, a tedy žalobci na
vyplacení této provize nikdy nevzniklo právo. Jednou z těchto podmínek je, že
žalobce se na uzavřeném obchodě „skutečně svou činností i přičinil“. V daném
případě tedy „nedošlo k odejmutí žádné složky mzdy žalobci“. Žalobce podle
dovolatelky „nesplnil podmínky pro to, aby mu právo na vyplacení příslušné
části mzdy vůbec vzniklo, a tedy mu tato část složky mzdy ani nemohla být
vyplacena“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve
znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, nebo zamítl.
Uvedl, že žalovaná v podání „rekapituluje skutková zjištění“, „polemizuje se
skutkovými závěry soudů“ a neuvádí, o „jaké vady se jedná“. Dodal, že jako
jedinou vadu žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že „dodatek č. 1 nevyložil v
celé jeho šíři s ohledem na vůli, která byla tímto ujednáním vyjadřována“. O
jakou vůli a čí vůli se jedná, z podaného dovolání ale nevyplývá, a stejně tak
není patrno, v čem žalovaná nesprávnost výkladu spatřuje a „zejména proč by měl
dodatek přinášet nejasnost“.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení
(srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat
každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na právech
účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také
nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní
skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš
významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov.
například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21
Cdo 2023/98, uveřejněného pod č. 39/2000 Sb. rozh. obč.). V projednávané věci
bylo výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba co do 24 059 Kč s úrokem
z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení,
žalované vyhověno, a tedy jí nebyla tímto výrokem způsobena žádná újma na
jejích právech odstranitelná změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí v této
části. Dovolací soud proto dovolání žalované v této části odmítl, neboť bylo
podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn [§ 243c odst. 3 věta první, § 218
písm. b) o. s. ř.].
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve
výroku, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobce pracoval pro žalovanou na základě „pracovní smlouvy a
dohody o odpovědnosti“ ze dne 16. 3. 2019 jako XY, že čl. VIII této smlouvy
obsahuje ujednání, že „měsíční plat (mzda) se skládá ze základního platu a
pohyblivé složky mzdy. Pohyblivá složka mzdy je závislá na výkonech zaměstnance
a o její výši rozhoduje zaměstnavatel. Výše mzdy je sjednána ve mzdovém výměru
– viz příloha č. 1 k této smlouvě“, že „platovým výměrem“ ze dne 18. 3. 2019
byla žalobci stanovena „základní, pevná složka mzdy“ ve výši 68 000 Kč měsíčně,
že v „dodatku č. 1 ze dne 18. 3. 2019 k pracovní smlouvě“ bylo účastníky
sjednáno, že se zaměstnavatel „zavazuje uhradit zaměstnanci jako pohyblivou
složku mzdy – provizi z obchodů uzavřených přičiněním zaměstnance v rámci
předěleného území ČR (za uzavřené obchody se považuje: podpis kupní smlouvy,
předání předmětu prodeje a úplné zaplacení – nárok na provizi vzniká až po
úplném zaplacení kupní ceny) v následující výši: 1,5 % z prodejní ceny bez DPH
obchodů ‚vlastních‘, 1 % z prodejní ceny bez DPH z obchodů uzavřených OZ (z
obratu)“, a že žalobce byl zároveň pověřen i výkonem činnosti obchodního
zástupce.
13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na posouzení, zda a popřípadě v jaké výši žalobci přísluší pohyblivá
složka mzdy – provize z obchodů podle dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne
18. 3. 2019 za období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019, a v této souvislosti na
vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě podle jakých pravidel je třeba
provést výklad uvedeného právního jednání. Vzhledem k tomu, že při řešení této
právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je (v
části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 141 505,75 Kč s příslušenstvím, a v
části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci 190 100,25 Kč s příslušenstvím) podle ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je
opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že
dodatek č. 1 k pracovní smlouvě byl uzavřen dne 18. 3. 2019 – posuzovat podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do
30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. z.“).
16. Podle ustanovení § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje
podle svého obsahu.
17. Podle ustanovení § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo
jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně
znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího,
přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
18. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu
podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví
jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti
(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).
Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv
právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či
pojmenování (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.).
19. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle
úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala
nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího,
přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu
zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba
v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise
Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn.
21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
20. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč.
zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení
§ 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené
judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby
nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
uveřejněný pod č. 7/1999 v časopise Právní rozhledy, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z
důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický
pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč.
zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy
účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních
jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně
(adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při
zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §
556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním
styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně
daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě,
že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen (srov. například již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo
2954/2020).
21. Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě uzavřený mezi žalobcem a žalovanou
dne 18. 3. 2019 je smlouvou, a tedy dvoustranným právním jednáním, které – jak
vyplývá z výše uvedeného – podléhá (tak jako každé jiné právní jednání)
výkladu, bez ohledu na to, zda se tento dodatek k pracovní smlouvě navenek
jevil odvolacímu soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) jako natolik jasný,
že v něm nevyvolával žádné pochybnosti o tom, co bylo jeho obsahem. Závěr
odvolacího soudu, že „výklad projevu vůle je na místě jedině tehdy, pokud je
účastníky projevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže
vznikají pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní
následky má jejich projev vůle vyvolat“, proto není správný. Vychází-li
odvolací soud v této souvislosti ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, pak přehlíží, že tyto právní
závěry týkající se výkladu právních jednání (dříve právních úkonů) byly
vysloveny ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, účinném do 31. 12. 2013, který tuto problematiku upravoval – jak bylo
uvedeno výše – odlišným způsobem než zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinný od 1. 1. 2014.
22. Ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy – provizi z
obchodů uzavřených „přičiněním“ žalobce v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze
dne 18. 3. 2019 ani není natolik jasné, aby nevyvolávalo žádné pochybnosti o
tom, co bylo jeho obsahem. Není z něj totiž zřejmé, co je obsahem podmínky
vzniku práva žalobce na provizi z obchodů uzavřených obchodními zástupci, která
spočívá v „přičinění“ se žalobce na uzavření těchto obchodů [zda je to jen (bez
dalšího) výkon práce žalobce na pozici XY, nebo jeho činnost na této pozici v
konkrétní vazbě na uzavření jednotlivých obchodů obchodními zástupci, anebo
jiná participace žalobce na uzavření těchto obchodů], a zda se do obchodů
uzavřených obchodními zástupci, za které měla žalobci příslušet provize ve výši
1 % z prodejní ceny bez DPH, zahrnují i „vlastní“ obchody žalobce jako XY, za
které mu náležela (a byla vyplacena) provize ve výši 1,5 % z prodejní ceny bez
DPH.
23. Neprovedl-li odvolací soud v projednávané věci náležitý výklad
ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy – provizi z obchodů
uzavřených přičiněním žalobce, obsaženého v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze
dne 18. 3. 2019, je jeho závěr, že žalobci přísluší doplatek mzdy ve výši 234
975 Kč spočívající v nevyplacené části provize v rozsahu 1 % prodejní ceny bez
DPH ze všech obchodů uzavřených v období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019
obchodními zástupci včetně obchodů, které „zapříčinil vlastní činností žalobce
na pozici XY“, a že mu dále vzhledem k průměrnému měsíčnímu výdělku v rozhodném
období 3. čtvrtletí 2019 ve výši 117 301 Kč náleží doplatek „odstupného“
sjednaného v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 1. 11. 2019 ve výši 96
631 Kč, předčasný, a tedy nesprávný. Správný proto nemůže být ani jeho
rozsudek, který je na tomto předčasně učiněném závěru založen.
24. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání (v části, v níž bylo shledáno přípustným), pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek spolu s opravným usnesením (s výjimkou výroku, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta
žaloba co do 24 059 Kč s příslušenstvím, a včetně akcesorického výroku o
náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu