U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Natašou Randlovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, proti žalované České
dráhy, a.s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226,
zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1,
Křížovnické náměstí č. 193/2, o 8.680.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 228/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č.j. 23 Co
406/2012-386, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10.12.2014 č.j. 23 Co 406/2012-386 (ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2012 č.j. 23 C 228/2009-236 "co do
částky 6.516.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1.7.2009
do zaplacení") není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
podle níž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99,
který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, jsou
použitelné rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 13.9.2009, jímž se řídí projednávaná věc,
popřípadě při aplikaci dalších (jiných) právních předpisů účinných po jejich
vydání [kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2014 sp. zn. 21 Cdo
2305/2013 vydaného v této věci srov. též právní názory vyjádřené například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2007/2013 nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 2388/2014, popřípadě v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2014 sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, který byl
uveřejněn pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015] a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovozuje-li žalovaná, že žalobcův nárok je v rozporu s dobrými mravy,
vychází též z jiných skutkových okolností, než jaké byly soudy zjištěny. Tímto
postupem žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci; ve skutečnosti tím
napadá skutková zjištění soudů a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu
jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. Námitka žalované, podle níž měl odvolací soud v projednávané věci
aplikovat v její prospěch ustanovení § 3030 a § 2 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, nemůže obstát; nebere totiž v úvahu, že přechodná ustanovení
obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se v pracovněprávních
vztazích nepoužijí (přechodná ustanovení ke dni 1.1.2014 jsou pro oblast
pracovněprávních vztahů obsažena v ustanovení Čl. LXXX zákona č. 303/2013 Sb.),
navíc ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by
způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31.12.2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2015 sp. zn. 21
Cdo 3612/2014]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení
§ 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Protože se tímto usnesením dovolacího soudu řízení ve věci nekončí,
bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých za dovolacího řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.