USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Duškem,
advokátem se sídlem v Chebu, K Nemocnici č. 2375/2, proti žalovanému Povodí
Ohře, státnímu podniku se sídlem v Chomutově, Bezručova č. 4219, IČO 70889988,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově
pod sp. zn. 12 C 123/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2018
č. j. 14 Co 128/2018-264, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2018 č. j. 14 Co 128/2018-264 není ve věci samé přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že
žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení §
52 písm. c) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6
Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi
dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl
vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního
poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou
zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby
nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který
zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje, a
aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění
hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby
výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v
nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly
vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní
poměr), nebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3
Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1997, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo
1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, podle kterého skutečnosti, které
byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností,
neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního
poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle
zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď), nebo také rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4429/2017 [v němž byl ve vztahu k
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
vysloven právní názor, že ke skutkovému vymezení tohoto důvodu výpovědi v
souladu s ustanovením § 50 odst. 4 zákoníku práce (tak, aby jej nebylo možno
zaměnit s jiným důvodem) postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném
výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku
organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo]. K významu právní kvalifikace použitého výpovědního důvodu zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98,
uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn.
21 Cdo 1768/2000 [z nichž vyplývá
právní názor, že při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46
odst. 1 zák. práce (nyní § 52 zákoníku práce) zaměstnavatel dal zaměstnanci
výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého
výpovědního důvodu a že okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod
právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná; není tedy rozhodující, jak
zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikoval, nýbrž je věcí soudu, aby
posoudil, který v zákoně uvedený výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn]
anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5244/2014 (v
němž byl vysloven právní názor, že právní kvalifikace použitého skutkového
důvodu je věcí subsumpce skutkových okolností uvedených ve výpovědi pod právní
normu, kde již nezáleží na tom, jaký právní názor jednající projeví; je-li
právní názor nesprávný, není vyslovení správného právního posouzení „nahrazením
projevu vůle“). Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný
– uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li s hodnocením
důkazů odvolacím soudem [namítá-li, že „obecné soudy totiž zcela pomíjí
klíčovou výpověď H. F., která, bezprostředně po výpovědi dané dovolatelce,
nastoupila do funkce označené jako 'odborná asistentka XY' a z jejíž svědecké
výpovědi před soudem 1. stupně vyplývá, že min. první rok (možná až rok a půl)
v této funkci fakticky nevykonávala žádnou práci, kterou by nebyla schopna
vykonávat dovolatelka ve funkci 'sekretářka XY' a že i ty nejjednodušší právní
dokumenty i nadále zpracovávali zaměstnanci právního oddělení žalovaného
podniku a ona s nimi (pokud vůbec) přišla do styku jen po stránce gramatické
kontroly a srozumitelnosti textu“], nesouhlasí-li s jeho skutkovými zjištěními
a skutkovými závěry [namítá-li, že „odvolací soud svévolně hodnotí jednoznačnou
absenci nových odborných činností (odlišných od náplně práce dovolatelky)
minimálně po dobu prvního roku jako 'postupné přenášení odborných činností na
zaměstnankyni'] a předestírá-li své vlastní skutkové závěry (podle kterých „v
posuzovaném případě byla nová funkce zřízena jen 'na oko', neboť 'odborná
asistentka XY' ve skutečnosti fakticky kopírovala dosavadní náplň 'sekretářky
XY' a své právní vzdělání ve skutečnosti nijak neuplatnila“). Ani tyto námitky,
ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Poukazuje-li dovolatelka na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018
sp. zn. 21 Cdo 270/2018, pak přehlíží, že soudy v jí zmiňované věci vycházely z
jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a
proto právní závěry přijaté v tomto rozhodnutí na skutkový stav zjištěný v
projednávané věci nedopadají. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.