21 Cdo 3427/2021-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované M. č. P., se sídlem v XY, IČO XY, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 19/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021, č. j. 62 Co 89/2021-88, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 62 Co 89/2021-88, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou, nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, ve výhradách k organizačním a řídícím (popřípadě jiným) schopnostem zaměstnance anebo v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 317/2015). Přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srovnej mimo již uvedená rozhodnutí a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016).
Bylo-li v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce v pracovním poměru u žalované v jejím Odboru XY, oddělení XY vykonával v rámci sjednaného druhu práce „XY“ agendu týkající se zajištění „výkonu veřejnoprávní kontroly podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů,“, a že tato agenda měla být po organizační změně, k níž došlo na základě nového Organizačního řádu žalované (usnesení rady M.
č. P. č. XY ze dne 29. 8. 2019), vykonávána v nově zřízeném oddělení kontroly a přestupků, zařazeném v rámci Odboru XY [srov. zjištění, že „…dne 13. 11. 2019 (tedy po doručení výpovědi z pracovního poměru žalobci – pozn. dovolacího soudu) si žalovaná a Š. sjednaly dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek s tím, že obsah pracovní smlouvy se mění s účinností od 1. 12. 2019 tak, že pracovní poměr na pozici vedoucí oddělení kontroly se mění na referentka v oddělení XY…“, a že „…druh práce Š. nebyl primárně odlišný od druhu práce zastávaného žalobcem…“], je závěr odvolacího soudu o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro nedostatek příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a nadbytečností žalobce zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že „…neexistuje povinnost zaměstnavatele nabídnout uvolňovanému zaměstnanci nové pracovní místo…“ (a odkazy na judikaturu k této otázce se vztahující – srov. bod VI. obsahu dovolání), neboť na právním závěru o existenci „nabídkové povinnosti“ ze strany zaměstnavatele není rozsudek odvolacího soudu postaven. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (tedy, že „…odvolací soud…nesprávně konstatuje, že došlo k přesunu funkcí“, že „…nelze zaměstnance zrušeného oddělení vnímat jako XY + XY, ale jako XY, z nichž jeden má ke kontrolní činnosti i další náplň práce…“), nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a předestírá-li tak vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalobce stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje zaměstnavatel)].
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); v tomto rozsahu dovolání směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.