21 Cdo 3521/2023-225
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká č. 488/20, proti žalovanému Ústavu
výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i. se sídlem v Brně, Bělidla č. 986/4a, IČO
86652079, zastoupenému Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně,
Purkyňova č. 2476/102, o 193 788 Kč a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 12/2019, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2023, č. j. 15 Co
88/2022-199, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části směřující
proti výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 8. 12. 2021, č. j. 38 C 12/2019-166, ve výroku III, a v části směřující
proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21. 1. 2019 se žalobkyně
domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 193 788 Kč a
aby bylo konstatováno, že postupem žalovaného v oblasti odměňování zaměstnanců
došlo k zásahu do práva žalobkyně nebýt diskriminována, zaručeného v § 1 odst.
3 zákona č. 198/2009 Sb. V žalobě uvedla, že byla v pracovněprávním vztahu se
žalovaným od 1. 3. 2012 do 30. 9. 2016 na plný úvazek, nejprve na pozici
vědeckého pracovníka – junior researcher VP2 Sekce ekosystémových analýz,
výzkumný tým Oddělení toků energie a látek, posléze dne 1. 7. 2012 byla
ustanovena do funkce vedoucí Sektoru ekosystémových analýz a od 1. 1. 2014 byla
jmenována do funkce vedoucí Oddělení atmosférických toků a dálkového transportu
látek. Žalobkyni jako zaměstnanci vznikl za vykonávanou práci nárok na mzdu,
která se skládala z tarifní mzdy, příplatku za vedení oddělení a sektoru a
osobního příplatku, přičemž od roku 2014 byla zařazena do třídy V3, stupně 5, a
od roku 2016 její tarifní mzda činila 22 071 Kč, příplatek za vedení oddělení a
sektoru 5 000 Kč a osobní příplatek 16 000 Kč. Žalobkyně dne 21. 7. 2016 bez
uvedení důvodu vypověděla pracovní smlouvu ke dni 30. 9. 2016, na její pozici
vědeckého pracovníka a vedoucího Oddělení atmosférických toků a dálkového
transportu látek nastoupil I. H., (dále jen „H“.) na půl úvazku a za výkon
práce v tomto úvazku pobíral mzdu ve výši 40 000 Kč, byl zařazen do třídy V6,
stupně 9, jeho tarifní mzda činila 16 234 Kč měsíčně, s přihlédnutím k zařazení
do jiné tarifní třídy s ohledem na jeho akademické tituly a delší pracovní
praxi a k příplatku za vedení oddělení byl H. podle odhadu žalobkyně vyplácen
osobní příplatek ve výši 18 766 Kč, tedy vyšší než osobní příplatek žalobkyně.
Má zato, že jí v důsledku uvedeného jednání zaměstnavatele vzniklo právo
požadovat podle § 10 antidiskriminačního zákona, aby byly odstraněny následky
diskriminačního zásahu a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž
následky diskriminačního jednání lze odstranit tím, že jí bude doplacen rozdíl
mezi mzdou, kterou sama dostávala, a mzdou, která odpovídá výši mzdy jejího
nástupce, a to za období od ledna 2016 do září 2016, přičemž tento rozdíl
vyčíslila částkou 21 532 Kč měsíčně. Jako přiměřené zadostiučinění pak
požaduje, aby soud konstatoval, že ze strany žalovaného došlo k diskriminačnímu
jednání.
2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že uplatněný nárok žalobkyně
neuznává a že žaloba obsahuje mnoho evidentních nepravd a účelově zkreslených
informací, především je mylné tvrzení, že žalobkyně u žalovaného pracovala na
pozici vědeckého pracovníka, když podle pracovní smlouvy pracovala na pozici
postdoktoranda, která je podle karierního řádu zařazena do 3. kvalifikačního
stupně V3, zatímco pozice vědeckého pracovníka do 5. kvalifikačního stupně V5. Dále H. nenastoupil na místo žalobkyně, ale na pozici vedoucího vědeckého
pracovníka, tj. na pozici V6, a lišil se i obsah jím vykonávané pracovní
činnosti; pracovní poměr s ním byl uzavírán bez ohledu na skončení pracovního
poměru žalobkyně a žalovaný jeho přijetím do pracovního poměru řešil nezbytnost
zaměstnání výzkumného pracovníka, která vznikla zejména z důvodu řešení
výzkumných úkolů, když tato pozice nebyla obsazena od 1. 4. 2016 po odchodu V. Pozice výzkumného pracovníka jsou dle čl. 22 odst. 4 Stanov AV ČR tyto: V4 –
vědecký asistent, V5 – vědecký pracovník, V6 – vedoucí vědecký pracovník. Žalobkyně dosahovala pracovní pozice o tři třídy nižší než H., její pozici po
skončení jejího pracovního poměru zastával od 4. 11. 2016 S. M., zařazený na
pozici postdoktorand V3 ve stupni 4. Žalovaný namítl, že není na místě,
srovnává-li se žalobkyně s pracovní pozicí vedoucího vědeckého pracovníka,
neboť nedosahuje praktických znalostí a dovedností a vědecko-pedagogické
hodnosti, potřebných pro výkon práce vedoucího vědeckého pracovníka. Jím je
podle karierního řádu pracovník, který získal vědeckou hodnost CSc. nebo
akademický titul Ph.D., pravidelně publikuje vědecké práce v domácích i
zahraničních vědeckých časopisech, samostatně řeší složité výzkumné úkoly,
obvykle je řešitelem grantových nebo programových projektů a aktivně se účastní
domácích a mezinárodních konferencí a zároveň je vůdčí vědeckou osobností,
zpravidla je též nositelem titulu doktor věd či profesor, významně se podílí na
vývoji svého oboru v mezinárodním měřítku, obvykle vede výzkumný tým, je členem
vědeckých rad, redakčních rad a výborů mezinárodních společností. Těmito
atributy žalobkyně – na rozdíl od H. – v podstatné většině nedisponovala, proto
nemohla zastávat pozici ani vykonávat práci vedoucího vědeckého pracovníka. Žalovaný dále objasnil, že funkce vedoucího vědeckého útvaru není pracovní
pozicí a nemá přímou souvislost s pracovní pozicí dle karierního řádu, jde o
funkci organizační, do níž je pracovník jmenován a dostává za ni příplatek za
vedení. Samotný výzkum, tj. řešení výzkumného projektu, řídí řešitel
jednotlivého projektu, který je zodpovědný za plnění nasmlouvaných cílů
projektu a za způsobilost použitých finančních prostředků a který vytváří
řešitelský tým i napříč odděleními. H.
byl jmenován poradcem ředitele v oblasti
atmosférické chemie v souladu s dopady globální změny, kdy mezi jeho povinnosti
náležela též implementace mezinárodních projektů zaměřených na problematiku
znečištění atmosféry a prostředí, koordinace aktivit v rámci globálních a
regionálních mezinárodních smluv, příprava založení pracoviště United National
University v ČR, vývoz know-how do třetích zemí prostřednictvím mezinárodních
programů OSN a EU a koordinace studií a projektů v oblasti hodnocení vlivů
znečištění prostředí na kvalitu ovzduší. Jeho pracovní povinnosti a pracovní
povinnosti žalobkyně byly tedy do značné míry odlišné, kdy byl dán značný
převis povinností na straně H. Srovnává nesrovnatelné také pokud jde o osobní
příplatek, kdy průměrná výše osobního příplatku na pozici postdoktorand V3
činila 10 093 Kč, na srovnatelné pozici tak dosahovala nadprůměrného osobního
příplatku (16 000 Kč) a zároveň vyššího než její přímý nástupce S. M., který
obdržel osobní příplatek až od 1. 2. 2017 a činil 9 000 Kč.
3. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 38 C 12/2019-166, ve výroku pod bodem I zamítl žalobu o zaplacení
částky 193 788 Kč, ve výroku pod bodem II zamítl žalobu o určení, že postupem
žalovaného v oblasti odměňování zaměstnanců došlo k zásahu do práva žalobkyně
nebýt diskriminována dle § 1 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., ve výroku pod
bodem III uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Městského
soudu v Brně náklady na tlumočné ve výši 11 799 Kč a ve výroku pod bodem IV
uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 89 032
Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě smlouvy
uzavřené dne 1. 3. 2012 s druhem práce (pracovní zařazení) postdoktorand V3,
dne 11. 6. 2012 byla s účinností od 1. 7. 2012 žalovaným jmenována vedoucí
Sektoru ekosystémových analýz s právy a povinnostmi: řízení a koordinace
badatelské činnosti, vysílání vedoucích podřízených pracovních týmů na služební
cesty související s řešením grantových projektů, vyjma cest do zahraničí,
respektování interních rozpočtových pravidel Centra a organizační vedení
sektoru. Pracovní náplní při pracovním zařazení „vědecký pracovník – junior
researcher VP2 Sekce ekosystémových analýz, výzkumný tým Oddělení toků energie
a látek“ byly tyto pracovní činnosti: výkon náročných tvůrčích činností s
vazbami mezi různými vědními disciplínami, zobecňování získaných poznatků
vědeckými metodami, získávání poznatků experimentální činností, vyhodnocování
experimentálních dat, prezentace výsledků tvůrčí činnosti, realizace těchto
výsledků formou publikací, aplikovaných výstupů a formou výsledků chráněných na
základě zvláštních právních předpisů, činnosti související se spoluprací s
aplikační sférou a získáváním podpory z národních a mezinárodních zdrojů. Od 1. 9. 2014 byla žalobkyni stanovena mzda ve třídě V3 podle katalogu profesí CVGZ
AV ČR, v. v. i. ve stupni 5 při plném pracovním úvazku 40 hodin týdně ve výši
22 071 Kč měsíčně, žalobkyni dále náležel osobní příplatek k tarifní mzdě v
případě úkolu č. 30/0021 ve výši 8 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2016
a ve výši 1 600 Kč měsíčně od 1. 2. 2016 do 31. 12. 2016, u úkolu č. 10/9000 ve
výši 6 400 Kč od 1. 1. 2016 do 31. 5. 2016 a ve výši 1 600 Kč od 1. 6. 2016 do
31. 12. 2016, u úkolu č. 32/4015 ve výši 6 400 Kč od 1. 2. 2016 do 31. 5. 2016
a ve výši 11 200 Kč od 1. 6. 2016 do 31. 12. 2016. V roce 2016 pobírala plat ve
výši 47 071 Kč, skládající se z tarifu ve výši 22 071 Kč, příplatku za vedení 5
000 Kč měsíčně, osobního příplatku institut. 6 400 Kč měsíčně a osobního
příplatku z grantu ve výši 9 600 Kč měsíčně za měsíce leden až květen 2016. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného byl ukončen výpovědí žalobkyně ke dni 30. 9. 2016. Pracovní smlouva mezi žalovaným a H. byla uzavřena dne 3. 10. 2016 se
dnem nástupu do práce 3. 10. 2016, s druhem práce vedoucí vědecký pracovník a s
pracovní dobou 20 hodin týdně na dobu určitou do 31. 12. 2017. H. byl s
účinností od 3. 10.
2016 jmenován do funkce vedoucího Oddělení atmosférických
toků a dálkového transportu látek s právy a povinnostmi: řízení a koordinace
badatelské činnosti, zodpovědnost za účelné a ekonomické využívání finančních
prostředků přidělených na projekty a granty, vysílání vedoucích podřízených
pracovních týmů na služební cesty související s řešením grantových projektů,
vyjma cest do zahraničí, respektování interních rozpočtových pravidel Centra a
organizační vedení sektoru. H. byl dále s účinností od 3. 10. 2016 jmenován
poradcem ředitele v oblasti atmosférické chemie v souvislosti s dopady globální
změny s právy a povinnostmi: implementace mezinárodních projektů zaměřených na
problematiku znečištění atmosféry a prostředí, koordinace aktivit v rámci
globálních a regionálních mezinárodních úmluv OSN, příprava založení pracoviště
United National University v ČR, vývoz know-how do třetích zemí prostřednictvím
mezinárodních programů OSN a EU, koordinace studií a projektů v oblasti
hodnocení vlivů znečištění prostředí na kvalitu prostředí. H. byl ohodnocen v
mzdové třídě V6 ve stupni 9, jeho tarifní mzda činila 16 234 Kč (za poloviční
úvazek) měsíčně, osobní příplatek v případě úkolu č. 30/0021 od 3. 10. 2016 do
31. 10. 2016 činil 12 000 Kč a od 1. 11. 2016 mu osobní příplatek v tomto úkolu
nepříslušel, u úkolu č. 32/4015 mu náležel osobní příplatek od 3. 10. 2016 do
31. 10. 2016 ve výši 12 000 Kč, od 1. 11. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 22 000
Kč, od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 21 500 Kč, od 1. 7. 2017 do 31. 8. 2017 ve výši 10 750 Kč, od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2017 ve výši 4 300 Kč, a od 1. 12. 2017 mu osobní příplatek nepříslušel, u úkolu č. 10/9000 mu náležel osobní
příplatek od 1. 11. 2016 do 30. 11. 2017 ve výši 2 000 Kč, od 1. 12. 2017 do
31. 12. 2017 ve výši 4 300 Kč, u úkolu č. 32/4048 mu náležel osobní příplatek
od 1. 7. 2017 do 31. 8. 2017 ve výši 10 750 Kč, od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017
ve výši 8 600 Kč, u úkolu č. 32/0032 mu náležel osobní příplatek od 1. 9. 2017
do 31. 12. 2017 ve výši 4 300 Kč, u úkolu č. 32/4001 mu náležel osobní
příplatek od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2017 ve výši 4 300 Kč, od 1. 10. 2017 mu
osobní příplatek za tento úkol nenáležel, a u úkolu č. 32/0005 od 1. 10. 2017
do 31. 12. 2017 ve výši 4 300 Kč. Podle článku 3.2 vnitřního předpisu
žalovaného č. 6/2016, účinného od 1. 5. 2016, zaměstnanci lze za dále uvedených
podmínek přiznat následující osobní příplatky: a) zaměstnanci, který dlouhodobě
dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah
pracovních úkolů, může ředitel na návrh přímého nadřízeného poskytovat osobní
příplatek; b) zaměstnanci, který řeší projekt výzkumu a vývoje nebo se na
jejich řešení podílí, může ředitel na návrh zodpovědného řešitele a se
souhlasem příkazce operace a správce rozpočtu poskytovat osobní příplatek z
prostředků na řešení tohoto projektu. Výše a způsob vyplácení takového osobního
příplatku musí být v souladu s podmínkami dané podpory, za což odpovídá
příkazce operace. Po nástupu H.
do funkce vedoucího vědeckého pracovníka u
žalované došlo ke zvýšení počtu zaměstnanců na oddělení ze dvou až na 8
zaměstnanců, žalobkyně byla pověřena vedením oddělení, když na oddělení nebyl
žádný vědecký pracovník, na jiných odděleních vedl oddělení vědecký pracovník,
žalobkyně v době zaměstnání u žalovaného neměla publikační činnost v
mezinárodní oblasti oproti H., který patří k nejvýznamnějším vědcům v České
republice. Výše osobního příspěvku je závislá jak na výši rozpočtu žalovaného,
tak na výši poskytnutých grantových prostředků. Statutární zástupce žalovaného
vypověděl, že po skončení pracovního poměru žalobkyně nabídl práci H., který se
stal vedoucím vědeckým pracovníkem, dále vedoucím oddělení, které dříve
zastávala žalobkyně, a také vědeckým poradcem ředitele atmosférické chemie, H. měl rozsáhlé vědecké zkušenosti a renomé, pod jeho vedením došlo k významnému
kvalitativnímu posunu na oddělení, k navýšení grantů pro žalovaného a k
prohloubení zaujetí týmu pro práci, výší osobního ohodnocení nebo osobního
příplatku ocenil přínos a vědecké zkušenosti H. Soud prvního stupně srovnáním
práv a povinností obsažených ve jmenování vedoucím oddělení u žalobkyně a u H. zjistil, že jsou obdobná, když H. náležela navíc zodpovědnost za účelné a
ekonomické využívání finančních prostředků přidělovaných na projekty a granty,
a současně dospěl k závěru, že tato práva a povinnosti mají vztah výlučně k
funkci vedoucí/vedoucího oddělení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně po dobu
trvání pracovního poměru u žalovaného nesplnila předpoklady pro zvýšení
kvalifikačního stupně ze stupně postdoktorand na kvalifikační stupeň vědecký
asistent či junior researcher – vědecký pracovník, jak je nastaveno
zaměstnavatelem v karierním řádu, který je závazný pro zaměstnavatele i pro
zaměstnance, tj. nesplnila kvalifikační podmínky pro to, aby mohla být
zaměstnána jako vědecký pracovník a podle toho i ohodnocena, byla tedy správně
a v souladu s pracovní smlouvou zaměstnána s druhem práce postdoktorand a její
ohodnocení kvalifikačního stupně je v souladu s interními předpisy žalovaného. Pokud jde o srovnání osobních příplatků žalobkyně a H., usoudil, že lze
srovnávat pouze stejné či obdobné pracovní činnosti, stejný druh práce a nelze
tak srovnávat pracovní i mzdové hodnocení, včetně osobních příplatků, jiných
kvalifikačních stupňů, v daném případě postdoktoranda (V3) a vedoucího
vědeckého pracovníka (V6). Upozornil, že každý kvalifikační stupeň výzkumného
pracovníka má svá specifika a odlišnosti, zejména pak pokud se týká tak
rozdílných pracovních pozic jako je pozice postdoktoranda a vedoucího vědeckého
pracovníka, a v tomto ohledu odkázal na čl. II odst. 4 a 7 interní směrnice č. 1/2013 žalovaného. Mimo to při stanovení výše osobního příplatku lze zohlednit
nejen rozdílné druhy práce dle kvalifikačních stupňů, nýbrž také to, že H. kromě toho, že zastával funkci vedoucího oddělení, byl také vědeckým poradcem
ředitele v oblasti atmosférické chemie.
Srovnává-li žalobkyně takto odlišné
kvalifikační zařazení, není její názor správný a nemůže to vést k možné
diskriminaci na pracovišti žalovaného ve vztahu k odměňování zaměstnanců.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku pod bodem IV rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
nákladech řízení částku 109 819,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a
uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 25
797,20 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
posouzením a v tomto ohledu odkázal na jeho odůvodnění. Nadto shrnul, že z
provedených důkazů nedovodil závěr, že by žalobkyně byla při odměňování
diskriminována z důvodu pohlaví, a zdůraznil, že žalobkyně diskriminaci
dovozovala ze srovnání osobních příplatků dvou osob (zaměstnanců žalovaného) na
jiných pozicích a v jiném časovém období. Konstatoval, že v řízení bylo
prokázáno, že žalobkyně i H. vykonávali funkci vedoucího Oddělení
atmosférických toků a dálkového transportu látek a v tomto ohledu skutečně měli
malou shodu pracovní náplně, nicméně žalobkyně svou pracovní pozici vykonávala
na pozici nižšího vědeckého pracovníka (dle kariérního řádu žalovaného pozice
V3), zatímco H. jako vedoucí vědecký pracovník (dle kariérního řádu žalovaného
pozice V6), přičemž žalobkyně sama zdůraznila, že z odlišných vědeckých pozic
diskriminaci nedovozovala, když tyto byly zohledněny v tarifní složce mzdy, ale
vyvozovala ji ze srovnání osobních příplatků, které vedle tarifní složky mzdy a
příplatku za vedení žalovaný vyplácel žalobkyni a H. v odlišné výši. Z
dokazování vyplynulo, že H. měl na rozdíl od žalobkyně i některé další
povinnosti a úkoly (mimo vedení oddělení), především byl vědeckým poradcem
ředitele v oblasti atmosférické chemie a očekávalo se od něho zajištění rozvoje
odborné vědecké činnosti a zejména zajišťování grantů, navíc bylo prokázáno, že
za působení H. bylo na oddělení, které vedl, více zaměstnanců než v době
působení žalobkyně, proto i z tohoto důvodu lze usuzovat, že řízení tohoto
oddělení bylo za jeho působení náročnější. Nepřisvědčil žalobkyni ani pokud
diskriminaci dovozovala i z toho, že žalovaný porušil svůj vlastní vnitřní
mzdový předpis, který přiznání osobního příplatku podmiňuje buď dlouholetým
dosahováním velmi dobrých pracovních výsledků anebo řešením nějakého
konkrétního projektu, proto osobní příplatek nemohl být H. přiznán již od
prvního dne v zaměstnání a pokud se tak stalo, je to v rozporu se zákoníkem
práce. Poznamenal, že žalobkyně opomněla ustanovení § 131 odst. 2 zákoníku
práce, podle něhož lze osobní příplatek přiznat i novému zaměstnanci již od
vzniku pracovního poměru, přičemž odvolací soud usoudil, že z vyjádření obou
účastníků i z provedeného dokazování vyplynulo, že H. byl uznávaným odborníkem
ve své oblasti v rámci České republiky i v zahraničí a podmínky pro přiznání
osobního příplatku již od nástupu do zaměstnání podle citovaného ustanovení
tedy splňoval.
Dodal, že v tržních podmínkách nelze žalovanému upřít možnost,
aby v rámci nabídky a poptávky nabídl adekvátní plat zaměstnanci, o kterého má
eminentní zájem. Jako nedůvodnou posoudil i námitku, že odvolací soud se
nevypořádal s otázkou obrácení důkazního břemene. Konstatoval, že žalovaná
prokázala, z jakých důvodů odměňovala H.vyšším osobním příplatkem než
žalobkyni, a za situace, kdy žalobkyně diskriminaci dovozovala jen ze srovnání
osobních příplatků, své důkazní břemeno neunesla. Uzavřel, že žalobkyně
diskriminaci dovozovala srovnáním osobních příplatků dvou zaměstnanců s
rozdílnou vědeckou kvalifikací, s rozdílnými pracovními úkoly a v rozdílném
časovém období, z tohoto pohledu tedy srovnává nesrovnatelné, a proto žalobě
nebylo možno vyhovět.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, směřující
do všech jeho výroků, jež považuje za přípustné proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešených:
- Lze diskriminaci zaměstnance v oblasti odměňování dovozovat ze
srovnání odměňování dvou osob, které pro zaměstnavatele pracovaly v různém
časovém období? - Lze diskriminaci zaměstnance v oblasti odměňování dovozovat ze
srovnání s jiným zaměstnancem co do části prováděné náplně práce, sestává-li
náplň práce srovnávaného zaměstnance z několika částí, které lze oddělit, a
nejvýznamnější část se zároveň shoduje? Tedy zda lze srovnávat dva subjekty,
které mají pouze část náplně práce shodnou? - Lze při srovnání žalobkyně a jiného subjektu pro účely prokazování
diskriminace dospět k závěru o odlišných pracovních úkolech bez přihlédnutí k
tomu, jak jsou které pracovní úkoly náročné? - Je nutné při srovnání mezd dvou subjektů přihlédnout k tomu, zda daná
složka mzdy odpovídá kritériím pro její přidělení a množství skutečně provedené
práce odpovídající dané složce odměny? Nebo je možné přihlédnout i k jiným
kritériím, které zaměstnavatel neuvedl ve svém interním mzdovém předpise, popř. se projevují při stanovení jiné části mzdy? Může tedy zaměstnavatel zohlednit
při stanovení osobního příplatku jiná kritéria než ta, která uvedl ve svém
vnitřním mzdovém předpise? - Lze při posouzení, zda zaměstnavatel porušil svůj vlastní vnitřní
přepis týkající se mezd, resp. zda je stanovení mzdy odůvodněné v souladu se
zákonem, použít ustanovení § 131 zákoníku práce, který se týká odměňování práce
platem, i když daný zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům mzdu? - Je v souladu s § 148 občanského soudního řádu, aby soud uložil
účastníku povinnost nahradit státu náklady na překlad rozhodnutí Soudního dvora
EU (dříve Evropského soudního dvora), na který žalobkyně v rámci svého
vyjádření odkázala a který se týká evropských právních předpisů, jež jsou v ČR
závazné? Žalobkyně prosazuje, že její osobní příplatek je možno srovnávat s osobním
příplatkem H. jako jejího nástupce, který práci vykonával v měsících
bezprostředně navazujících na výkon práce žalobkyně, a závěr odvolacího soudu,
že žalobkyně se srovnávala s jednou osobou, avšak v různých časových obdobích,
tudíž srovnává nesrovnatelné, považuje za chybný. Proti závěru odvolacího
soudu, že práci žalobkyně a práci H. nelze srovnávat, brojí i námitkou, že
náplň jejich práce nelze posuzovat jako celek, ale za situace, kdy srovnávané
osoby vykonávaly „několik různých částí náplně práce“, tedy že jejich práce
sestávala z několika jednoznačně oddělitelných částí, přičemž jedna část, tj. vedoucí Oddělení atmosférických toků a dálkového transportu látek, vykazuje
shodu, lze ji považovat za stejnou pracovní náplň a odvolací soud nepostupoval
správně, když nesrovnal samostatně pouze tuto část, ale srovnával vícero náplní
práce jako celek.
Odvolací soud podle žalobkyně pochybil také v tom, že „kvůli
částečně odlišné náplni dospěl k závěru, že práce nejde srovnat, ačkoliv se
vůbec nezabýval, jak je která náplň časově náročná, kolik času H. a žalobkyně
strávili činností, kterou vykonávali oba dva, a kolik času činností jinou, a
jestli osobní příplatek odpovídá této náročnosti a je souladný s kritérii dle
vnitřního předpisu žalovaného“. Vyjádřila přesvědčení, že pokud odvolací soud
dospěl k závěru, že část náplně práce byla stejná, měl se zabývat tím, kolik
času tato náplň fakticky zabrala, neboť je zjevné, že pokud zabrala např. 95 %
času úvazku H., lze práce srovnat. Vytýká odvolacímu soudu, že přihlédl k
odlišným částem náplně práce, aniž zjistil, zda nejde o zcela marginální
odlišnosti, tedy že fakticky je náplň práce stejná. Podle názoru dovolatelky
odvolací soud pochybil i tím, že posoudil výši osobního příplatku s ohledem na
všechny okolnosti, které byly v případu zjištěny, bez ohledu na to, zda jsou
nebo nejsou v souladu s vnitřními předpisy žalovaného, včetně těch kritérií,
která neměla být u dané části mzdy zvažována, navíc nevzal v potaz, že náplň
práce lze rozdělit na několik samostatných částí, a neposuzoval, kolik času ta
která část zabere; takový způsob odůvodnění odměn je podle mínění žalobkyně
netransparentní a nesvědčí o odůvodnění v souladu s kritérii dle zákoníku
práce, nýbrž o naprosté svévoli zaměstnavatele. Poukázala na to, že podle
mzdového předpisu žalovaného je osobní příplatek přidělován za dlouhodobé velmi
dobré pracovní výsledky nebo kvalitní plnění většího rozsahu úkolů, popř. za
plnění konkrétního projektu výzkumu a vývoje, je tedy oceněním práce
zaměstnance a ve smyslu § 110 odst. 2 zákoníku práce se jím oceňují výsledky
práce a pracovní výkonnost. Vytkla odvolacímu soudu, že aproboval chybný postup
žalovaného, který určil osobní příplatek H. v rozporu se svým vnitřním
předpisem, tedy neodměňoval jej podle předem stanovených pravidel, ale zcela
arbitrárně podle vlastního uvážení, a jinou výši osobního příplatku považoval
za odůvodněnou odlišnou vědeckou kvalifikací a rozdílnými pracovními úkoly,
přestože tato kritéria vnitřní mzdový předpis u osobního příplatku neobsahuje. Upozornila, že při stanovení odměny je nutno postupovat podle § 110 zákoníku
práce, zákon tedy umožňuje mzdu diferencovat na základě zákonem stanovených
kritérií, tato kritéria je však nutno uplatňovat tak, aby některá skutečnost
nebyla zvýhodněna nebo naopak znevýhodněna vícekrát. Má zato, že kritéria jako
je dosažené vzdělání, seniorita, akademické zásluhy apod., jsou reflektována v
tarifní mzdě a nemohou se do odměňování zaměstnanců promítat dvakrát. Z
interních předpisů žalovaného navíc vyplývá, že osobní příplatek se odvíjí od
zcela jiných kritérií a dosažené vzdělání se v něm nepromítá. Osobní příplatek
má reflektovat reálné pracovní výsledky a pracovní výkonnost, aby bylo možno
výsledky a výkonnost stanovit, je nutné se zabývat tím, kolik času věnuje H. té
které části náplně práce a jakých u ní dosahuje výsledků. V řízení nebylo
prokázáno, v jakém rozsahu různé činnosti H.
vykonával, co konkrétně byla
jejich náplň, ani to, zda tato část byla zohledněna ve výši příplatku a v jaké
konkrétní části. Nadto byl osobní příplatek přiznán H. ihned ode dne jeho
nástupu do práce, přestože v té chvíli nebylo jasné, jaké budou výsledky jeho
práce. Podle judikatury Soudního dvora EU přitom součástí hodnocení práce
stejné hodnoty již při sjednávání pracovního vztahu nemůže být předpokládaný
pracovní výkon, neboť odměna za výkon nemůže být stanovena ve chvíli, kdy
zaměstnavatel neví, jaký výkon zaměstnanec mít bude (viz rozhodnutí C-381/99
Brunnhofer a C-17/05 BF Cadman). Žalobkyně je přesvědčena, že pokud vnitřní
předpis stanoví kritéria pro stanovení osobního příplatku, je možné jej
stanovit pouze na základě těchto kritérií, nikoliv na základě kritérií, se
kterými vnitřní předpis nepočítá, popř. s nimi počítá pro jinou složku mzdy. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1754/2015, podle něhož není možno posuzovat
odměňování zaměstnanců, kterým je přidělována mzda, podle ustanovení týkajících
se přidělování platu, tedy že ustanovení § 131 zákoníku práce není použitelné
na zaměstnance pobírající mzdu. Z toho dovozuje, že při posuzování osobních
příplatků v projednávané věci nebylo možno aplikovat § 131 zákoníku práce a
není možno porušení vnitřního předpisu odůvodnit tím, že se jednalo o postup v
souladu se zákonem. Pokud žalovaný vyplácí osobní příplatky v rozporu s
interními předpisy a jiným způsobem, než interní předpisy předvídají, je nutno
takový systém odměňování považovat za svévolný a netransparentní. Považuje za
nepřípustné, pokud je příplatek za dobré pracovní výsledky přidělen již od
prvního dne v práci, a závěr odvolacího soudu, že lze ocenit předchozí úspěchy
u jiných zaměstnavatelů nebo úspěchy z jiné činnosti, je dle jejího názoru v
rozporu s vnitřním předpisem a zákoníkem práce. Závěr odvolacího soudu, že v
tržních podmínkách nelze žalovanému upřít možnost, aby nabídl adekvátní plat
zaměstnanci, o kterého má eminentní zájem, odmítla s poukazem na závěry přijaté
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018. K
poslední předložené otázce žalobkyně připíná argument, že nenavrhovala soudu
prvního stupně, aby si překlad rozhodnutí Soudního dvora EU zajistil, pouze na
toto rozhodnutí odkazovala v rámci své právní argumentace, a to proto, že ve
vztahu k diskriminaci je česká právní úprava transpozicí řady evropských
předpisů, tyto vykládá i judikatura ESD, na kterou žalobkyně ve svých podáních
odkazovala, závaznost judikatury Soudního dvora EU pro české soudy dlouhodobě
traktuje odborná literatura, při výkladu práva v návaznosti na evropské
předpisy tak musí soud v souladu s principem předvídatelnosti soudních
rozhodnutí reflektovat také tuto judikaturu, neboť Soudní dvůr EU má pravomoc v
rámci předběžných otázek evropské právo vykládat. Je povinností soudu znát
právo, včetně relevantní judikatury, a není věcí účastníka, aby nesl jakékoliv
náklady spojené se zjišťováním práva soudem, neboť účastníky netíží důkazní
břemeno k prokazování práva.
Zjišťování předpisů EU a související judikatury má
zcela odlišné postavení od zjišťování cizího práva, neboť předpisy EU jsou v
České republice závazné a jsou součástí právního řádu platného na území ČR. Žalobkyně je proto přesvědčena, že náhrada nákladů na tlumočení rozsudků
Soudního dvora EU jí byla uložena v rozporu se zákonem a právem na spravedlivý
proces. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním
posouzením odvolacího soudu. Konstatoval, že žalobkyně v dovolání opětovně
předkládá argumentaci, s níž se soudy nižších stupňů již adekvátně vypořádaly,
jediné novum je v přístupu žalobkyně k posuzování rozsahu pracovní činnosti
dvou osob, kdy podle jejího názoru činnost porovnávaných zaměstnanců nemá být
posuzována komplexně, nýbrž má být posuzován průnik činnosti srovnávaných osob,
který by byl oddělován z jejich komplexní pracovní náplně a činnosti. Poukázal
na ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož za stejnou práci nebo
za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná
mzda, plat nebo odměna z dohody, a argumentoval, že je-li podle žalobkyně nutno
komplexní činnost dvou osob dělit na dílčí prvky, jejichž průsečík by měl být
pouze v některých dílčích prvcích stejný či obdobný, pak zde dochází k definici
opaku toho, co je vnímáno jako stejná práce. Je-li tedy žalobkyní hledána shoda
pouze v dílčích prvcích, pak ve zbývajících částech je tu neshoda, a tedy se
již ze samé podstaty věci nejedná o stejnou práci dle § 110 zákoníku práce.
Žalobkyní předkládaný výklad stejné práce, posuzované pouze podle jejích
dílčích prvků, je nutno z logiky věci a běžného vnímání pracovních pozic
odmítnout, neboť by vedl k absurdním závěrům např. při srovnání práce řidiče
dodávkového vozu a obchodního ředitele, když i tam lze nalézt průsečíky, avšak
faktická náplň, hodnota jejich práce i přínos zaměstnavateli jsou zcela odlišné
a odlišné je pak i jejich ohodnocení. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I rozsudku
odvolacího soudu v části o potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně,
a dále proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu
dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě
smlouvy uzavřené dne 1. 3. 2012 s druhem práce (pracovní zařazení)
postdoktorand V3, dne 11. 6. 2012 byla s účinností od 1. 7. 2012 žalovaným
jmenována vedoucí Sektoru ekosystémových analýz. Pracovní smlouva mezi
žalovaným a H. byla uzavřena dne 3. 10. 2016 se dnem nástupu do práce 3. 10.
2016, s druhem práce vedoucí vědecký pracovník a s pracovní dobou 20 hodin
týdně na dobu určitou do 31. 12. 2017. H. byl s účinností od 3. 10. 2016
jmenován do funkce vedoucího Oddělení atmosférických toků a dálkového
transportu látek. H. byl dále s účinností od 3. 10. 2016 jmenován poradcem
ředitele v oblasti atmosférické chemie v souvislosti s dopady globální změny.
Podle článku 3.2 vnitřního předpisu žalovaného č. 6/2016, účinného od 1. 5.
2016, zaměstnanci lze za dále uvedených podmínek přiznat následující osobní
příplatky: a) zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních
výsledků nebo kvalitně plní větší rozsah pracovních úkolů, může ředitel na
návrh přímého nadřízeného poskytovat osobní příplatek; b) zaměstnanci, který
řeší projekt výzkumu a vývoje nebo se na jejich řešení podílí, může ředitel na
návrh zodpovědného řešitele a se souhlasem příkazce operace a správce rozpočtu
poskytovat osobní příplatek z prostředků na řešení tohoto projektu. Výše a
způsob vyplácení takového osobního příplatku musí být v souladu s podmínkami
dané podpory, za což odpovídá příkazce operace. Napadený rozsudek odvolacího
soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda lze při
posuzování nerovného odměňování porovnávat dvě osoby, které pro zaměstnavatele
pracovaly v různém časovém období, zda lze při posuzování odměňování ve veřejné
výzkumné instituci aplikovat § 131 zákoníku práce, a jaký význam mají při
posuzování mzdy dvou osob kritéria stanovená zaměstnavatelem pro danou složku
mzdy ve mzdovém předpise. Vzhledem k tomu, že prvé dvě otázky nebyly dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a třetí otázku posoudil dovolací soud v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
době, během níž mělo podle žaloby docházet k nerovnému odměňování – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále
jen „zák. práce“).
14. Právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní
podmínky zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod je jednou ze
stěžejních ústavních zásad vztahujících se k výkonu závislé práce. Spravedlivé
odměňování zaměstnance, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich
diskriminace jako základní zásady pracovněprávních vztahů, vyjadřují spolu s
dalšími smysl a účel zákoníku práce [srov. § 1a odst. 1 písm. c), e) zák.
práce].
15. Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi
zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o
poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou
přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání
(§ 16 odst. 1 zák. práce). V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv
diskriminace. Pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování,
sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k
diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje
antidiskriminační zákon (§ 16 odst. 2 zák. práce). Za diskriminaci se
nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že
toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce;
účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený (§ 16
odst. 3 věta prvá zák. práce).
16. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost
zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v
průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení
zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném
postavení, situaci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.
2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020). Podmínky odměňování závislé práce a hlediska
pro posouzení spravedlivé odměny za práci pak stanoví část šestá zákoníku
práce, která obsahuje komplexní úpravu odměňování za práci v pracovněprávním
vztahu.
17. Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem
zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody (srov. §
110 odst. 1 zák. práce). Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí
práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se
koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo
srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2 zák.
práce). Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a
praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle
složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící
náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle
fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce (srov. §
110 odst. 3 zák. práce). Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti
pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn,
dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti
nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a
podle rizikovosti pracovního prostředí (§ 110 odst. 4 zák. práce). Pracovní
výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních
schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství
a kvality (srov. § 110 odst. 5 zák? práce).
18. Z právní úpravy obsažené v ustanovení § 110 zák. práce v první řadě
vyplývá, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné
považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší
stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech
srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2-5 zák. práce; není-
li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se
o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1
zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp.
zn. 21 Cdo 436/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn.
21 Cdo 3955/2018, uveřejněný pod č. 89/2021 ve Sb. rozh. obč.).
A) K porovnání osob, které pro zaměstnavatele pracovaly v různém časovém
období
19. Protože § 110 odst. 1 zák. práce náleží mezi ustanovení, kterými se
zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363 zák. práce), je třeba při
výkladu pojmu stejné práce nebo práce stejné hodnoty vycházet rovněž z
judikatury Soudního dvora Evropské unie (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2683/2017). Soudní dvůr přitom již v
rozsudku ze dne 27. 3. 1980, Macarthys Ltd proti Wendy Smith, 129/79 (dále jen
„věc Macarthys“) podal výklad problematiky stejné práce vykonávané v různé době.
20. Skutkové okolnosti ve věci Macarthys spočívaly (mimo jiné) v tom, že
žalobkyně byla od 1. 3. 1976 pověřena vedením skladu farmaceutických výrobků a
za vykonanou práci jí byla vyplácena mzda 50 liber týdně, avšak jejímu
předchůdci vedoucímu skladu do 20. 10. 1975 byla vyplácena mzda ve výši 60
liber. Odpověď na položené předběžné otázky, jejichž jádro tkvělo v dotazu, zda
zásada stejné odměny za stejnou práci je omezena na situace, kdy muži a ženy
vykonávají pro zaměstnavatele stejnou práci ve stejnou dobu, založil Soudní
dvůr na výkladu primárního práva (článek 119 Smlouvy o založení Evropského
hospodářského společenství – dnes článek 157 Smlouvy o fungování Evropské
unie).
21. Soudní dvůr uzavřel, že zásada, že muži a ženy mají dostávat stejnou
odměnu za stejnou práci, se neomezuje na situace, kdy muži a ženy současně
vykonávají stejnou práci pro stejného zaměstnavatele (bod 13 rozsudku ve věci
Macarthys). Uvedl, že v případech přímé diskriminace náležející pod rozsah
přímého účinku čl. 119 se srovnání omezuje na paralely, které lze učinit na
základě konkrétního hodnocení práce skutečně vykonávané zaměstnanci různého
pohlaví v rámci téhož provozu (bod 15 rozsudku ve věci Macarthys). Zásada
rovného odměňování zakotvená v čl. 119 se proto použije v případě, kdy se
zjistí, že žena, s ohledem na povahu své práce, obdržela nižší odměnu než muž,
který byl zaměstnán před obdobím zaměstnání ženy a který pro zaměstnavatele
vykonával stejnou práci (bod 16 rozsudku ve věci Macarthys). K časovému
hledisku ještě vysvětlil, že nelze vyloučit, že rozdíl v odměňování dvou
pracovníků zastávajících stejné pracovní místo, avšak v různých časových
obdobích, může být vysvětlen působením faktorů, které nijak nesouvisí s
diskriminací na základě pohlaví (bod 12 rozsudku ve věci Macarthys).
22. Z uvedeného je zřejmé, že i posuzování stejné práce nebo práce
stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce není omezeno na výkon práce ve
stejném časovém období. Závěry Soudního dvora se musí uplatnit i v případě jako
nyní posuzovaném, přestože pořadí, v jakém vykonávají práci u téhož
zaměstnavatele oba zaměstnanci, je opačné. Vyšel-li odvolací soud ze skutkového
závěru, že pracovní poměr žalobkyně skončil 30. 9. 2016, a den nástupu H. do
práce byl sjednán na 3. 10. 2016, pak není správný jeho závěr, že osobní
příplatky obou zaměstnanců jsou nesrovnatelné (mimo jiné) pro rozdílné časové
období.
B) K aplikaci § 131 zák. práce
23. Podle § 109 odst. 3 zák. práce plat je peněžité plnění poskytované
za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je
a) stát,
b) územní samosprávný celek,
c) státní fond,
d) příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní
pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z
rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů,
e) školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a
tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona,
nebo
f) regionální rada regionu soudržnosti,
s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu
práce mimo území České republiky.
24. Podle § 131 odst. 2 zák. práce zaměstnanci, který je vynikajícím,
všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté
platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100 %
platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je
zaměstnanec zařazen.
25. Citované ustanovení § 131 odst. 2 zák. práce je zařazeno do části
šesté, hlavy III zák. práce, jež pojednává o platu. Žalovaný jako veřejná
výzkumná instituce však není zaměstnavatelem vyjmenovaným v § 109 odst. 3 zák.
práce. Proto poskytuje svým zaměstnancům za práci mzdu podle § 109 odst. 2 zák.
práce. Odměňování zaměstnanců veřejné výzkumné instituce mzdou předpokládá i
zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, stanoví-li, že
vnitřními předpisy veřejné instituce je rovněž vnitřní mzdový předpis [§ 20
odst. 1 písm. d)], že je-li mzda sjednávána kolektivní smlouvou, zašle veřejná
výzkumná instituce kopii kolektivní smlouvy zřizovateli k informaci (§ 20 odst.
3), nebo že zdrojem sociálního fondu je určitý podíl nákladů zúčtovaných na
mzdy a náhrady mzdy (§ 27 odst. 1).
26. Proto, vypořádal-li se odvolací soud s tvrzením žalobkyně, že osobní
příplatek nemohl být H. přiznán již od prvního dne v práci, odkazem na úpravu
osobního příplatku podle § 131 odst. 2 zák. práce, je jeho právní posouzení
nesprávné.
C) K posuzování rovného odměňování u složky mzdy, pro kterou stanoví
zaměstnavatel předpoklady ve vnitřním předpisu
27. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci,
a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti
pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, se
sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji
zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 109
odst. 1 a 4, § 113 odst. 1 zák. práce); mzdu lze sjednat nebo stanovit
například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž
poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů,
hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu
poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i
kombinovat).
28. Uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je
vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité
formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu
práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením
předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku
obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto
předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních,
objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně
postulovaný příslib pobídkových složek mzdy, kupř. za „dlouhodobě dosahované
kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží pobídkovou
složku mzdy, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě
úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance, jehož rozhodnutí má v
tomto smyslu konstitutivní význam (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 10. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2654/2006, a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo
1754/2015).
29. Nerovné zacházení při poskytování pobídkových složek mzdy může
vyplývat z rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání této složky mzdy na základě
zhodnocení dosažených pracovních výsledků zaměstnance, nebo může být založeno
již samotným vnitřním předpisem zaměstnavatele stanovícím podmínky pro přiznání
nároku na pobídkovou složku mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.
2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005). Porušením zásady rovného zacházení při
odměňování za práci je též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že
zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním
předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým
zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito
zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015,
uveřejněný pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč.).
30. Z uvedeného vyplývá, že posuzuje-li se otázka rovného odměňování
složkou mzdy, pro niž jsou podmínky (předpoklady) stanovené zaměstnavatelem ve
vnitřním předpisu, je nutné v prvé řadě rozlišovat, zda požadované plnění
představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže
zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou
složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na
základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o
tzv. nenárokovou složku mzdy). Po zjištění, že samotné podmínky ve vnitřním
předpisu nejsou stanoveny nerovným způsobem, musí následovat zhodnocení, zda u
srovnávaných osob byla při stejném splnění podmínek přiznána (vyplacena) tato
složka mzdy ve stejné výši, a naopak.
31. V nyní posuzované věci je zřejmé, že na osobní příplatek vznikl
nárok až na základě rozhodnutí o jeho přiznání nadřízeným vedoucím
zaměstnancem, jenž se měl řídit pravidly ve vnitřním předpisu. Klíčové tedy
bylo, zda obě srovnávané osoby splňovaly stejně či nikoliv podmínky upravené v
těchto pravidlech. Posoudil-li odvolací soud námitku žalobkyně o tom, že
žalovaná porušovala své vlastní mzdové předpisy, také úvahou, že „v tržních
podmínkách nelze žalované upřít možnost, aby v rámci nabídky a poptávky nabídla
adekvátní plat zaměstnanci, o kterého má eminentní zájem“, aniž by vysvětlil,
zda na základě takového kritéria lze podle vnitřního předpisu samotného
žalovaného rozdílně odměňovat dva zaměstnance rozdílným osobním příplatkem, je
jeho právní posouzení v tomto směru předčasné.
32. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše
uvedeného
– není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí
dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, který – veden nesprávným
právním názorem – neposoudil vnitřní předpis zaměstnavatele a nezabýval se u
obou srovnávaných osob splněním pravidel v něm stanovených, Nejvyšší soud (aniž
by bral v úvahu další námitky dovolatelky, jejichž posouzení by na rozhodnutí
dovolacího soudu nemohlo nic změnit) tento rozsudek (včetně akcesorických
výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
33. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu posoudil (nyní již bez
kritérií, pro jejichž použití bylo jeho právní hodnocení shledáno nesprávné),
zda z hlediska podmínek zaměstnavatele pro přiznání osobního příplatku se u
žalobkyně a H. jednalo o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Musí být mimo
jiné zohledněno, jak se z hlediska plnění těchto podmínek lišily úkoly obou
srovnávaných osob (viz též skutková zjištění pod body 5 a 13 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně), a zda rozdíly zjištěné soudy mezi oběma osobami
[že „H. měl na rozdíl od žalobkyně i některé další úkoly a povinnosti (mimo
vedení oddělení)“ a že „byl i vědeckým poradcem ředitele v oblasti atmosférické
chemie a očekávalo se od něho zajištění rozvoje odborné vědecké činnosti a
zejména zajišťování grantů“] byly významné z hlediska hodnocení těchto
podmínek. Neopomene, že vnitřní předpis žalovaného rozlišoval osobní příplatky
ve třech situacích: za dlouhodobé dosahování velmi dobrých pracovních výsledků,
za kvalitní plnění většího rozsahu pracovních úkolů a za řešení projektu
výzkumu a vývoje (nebo za podílení na jejich řešení), a učiní také úvahu, zda
osobní příplatky, o které mělo jít v posuzovaném případě, mohly být přiznány
již při vzniku pracovního poměru (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2605/2024, jenž se těmito rozdíly zabýval ve
vztahu k osobním příplatkům u platu).
34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu