21 Cdo 3563/2024-386
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého č. 1326/47, proti žalované D. S., zastoupené JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem v Praze, Terronská č. 958/61, o 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 225/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024, č. j. 28 Co 102/2024-337, takto:
I. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku II rozsudku městského soudu se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. srpna 2023, č. j. 8 C 225/2021-291, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 1. 11. 2021 domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z dlužné částky ode dne 2. 11. 2021 do zaplacení z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná porušila zákaz sjednaný ve čl. III odst. 8 smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne 2. 7. 2021 mezi žalovanou a jejím manželem jako budoucími prodávajícími a žalobcem jako budoucím kupujícím (dále jen „smlouva“), v němž se zavázala právně nezatížit či jinak nesnížit hodnotu bytové jednotky č. XY v domě č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, zapsané na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen „předmět převodu“), když uzavřela zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo k předmětu převodu. Úmyslem stran při uzavírání smlouvy bylo zabránit jednání, na základě kterého by došlo ke zřízení zástavního práva k předmětu převodu, uzavřením zástavní smlouvy žalovaná tento zákaz porušila, a žalobci tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané v témže ustanovení smlouvy.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl, neboť k zatížení ani snížení hodnoty předmětu převodu nedošlo. Řízení o návrhu na zápis vkladu zástavního práva k předmětu převodu do katastru nemovitostí bylo dne 21. 10. 2021 zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu a zrušení zástavní smlouvy. Dle § 1316 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb. platí, že zástavní právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí vzniká zápisem do katastru nemovitostí. Zástavní právo k předmětu převodu nikdy nevzniklo, jeho vklad do katastru nemovitostí nebyl proveden, nedošlo proto ani k právnímu zatížení předmětu převodu ve smyslu čl. III odst. 8 smlouvy. Nadto uvedla, že žalobce uplatňuje nárok v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 a § 6 o. z.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 8 C 225/2021-291, žalobě vyhověl (výrok I) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovaná učinila vše pro to, aby došlo k zatížení předmětu převodu, a uzavřela-li zástavní smlouvu, pak, přestože nedošlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, porušila povinnost sjednanou ve čl. III odst. 8 smlouvy.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 102/2024-337, rozsudek soudu prvního stupně o věci samé
změnil tak, že se žalobní návrh zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
5. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a nesporných tvrzení účastníků dospěl k závěru, že žalovaná neporušila smluvní povinnost předmět převodu právně nezatížit a nesnížit jeho hodnotu. Uvedl, že je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva a právní způsob jeho nabytí; zástavní smlouva představuje titulus adquirendi a ke vzniku zástavního práva podle ní nedochází. Uzavřel, že není spravedlivé, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit smluvní pokutu, neboť od svého záměru předmět převodu zatížit upustila a návrh na zápis vkladu vzala včas zpět, zástavní právo tak nevzniklo. Protože žalovaná svým jednáním povinnost sjednanou ve čl. III odst. 8 smlouvy neporušila, žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost i důvodnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku toho, zda v důsledku uzavření zástavní smlouvy došlo k porušení zákazu sjednaného ve smlouvě předmět převodu právně zatížit, popřípadě jinak snížit jeho hodnotu, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Zákaz zatížení zakazuje učinit právní jednání, na základě kterého se právo s věcněprávními účinky zřizuje. K porušení sjednaného zákazu právního zatížení předmětu převodu došlo uzavřením zástavní smlouvy, kterou bylo zástavní právo zřízeno. Úmyslem stran při uzavírání smlouvy bylo poskytnout žalobci jistotu, že žalovaná a její manžel se zdrží jednání, na jehož základě by došlo ke zřízení zástavního práva nebo jiného práva zatěžující předmět převodu, a že nevzniknou překážky pro budoucí převod vlastnického práva. Dané ustanovení bylo do smlouvy začleněno rovněž proto, aby žalobce mohl získat hypoteční úvěr pro účely financování části kupní ceny. Uvedené odpovídá tomu, že úmyslem stran bylo stanovit smluvní pokutu i pro případ zřízení zástavního práva, nikoliv až jeho vzniku. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. III odst. 8 smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Žalobce svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadl „v celém rozsahu“, tedy i ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce jako budoucí kupující a žalovaná s jejím manželem jako budoucí prodávající uzavřeli dne 2. 7. 2021 smlouvou o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byl závazek smluvních stran uzavřít ve lhůtě a za sjednaných podmínek kupní smlouvu o prodeji předmětu převodu. Ve čl. III odst. 8 smlouvy smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč zajišťující povinnost strany budoucí prodávající předmět převodu do data převodu nijak právně nezatížit či jinak nesnížit jeho hodnotu a pečovat o něj tak, aby nedošlo ke snížení jeho hodnoty. Na základě smlouvy o zúžení SJM došlo dne 10. 4. 2019 k zápisu výlučného vlastnického práva žalované k předmětu převodu. Dne 15. 9. 2021 uzavřela žalovaná jako zástavce zástavní smlouvu se společností ACEMA Credit Czech, a. s., kterou bylo zřízeno zástavní právo k předmětu převodu, a to za účelem zajištění pohledávky této společnosti za manželem žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 9. 2021 až do výše 5 970 000 Kč. Řízení o zápis vkladu zástavního práva bylo zahájeno dne 17. 9. 2021, dne 21. 10. 2021 bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu. Dne 4. 10. 2021 nařídil na návrh žalobce soud prvního stupně předběžné opatření, č. j. 27 Nc 5001/2021-18, kterým žalované a jejímu manželovi uložil povinnost zdržet se nakládání s předmětem převodu, jeho zcizení, zatížení zástavním právem, služebností, věcným břemenem a přenechání do nájmu nebo užívání třetí osobě.
13. Za takto vymezeného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky výkladu právního jednání, v daném případě smluvního ujednání týkajícího se povinnosti právně nezatížit předmět převodu a jinak nesnížit jeho hodnotu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je tak dle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Dovolání je též důvodné.
15. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle odstavce 2 při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
16. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021).
17. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
18. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových pravidel dle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F.
In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419–654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen).
Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024).
19. Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že při výkladu sporného ujednání týkajícího se povinnosti právně nezatížit předmět převodu či jinak nesnížit jeho hodnotu sjednaného ve čl. III odst. 8 smlouvy je třeba nejprve zkoumat skutečnou vůli jednajících (žalobce a žalované), což však neučinil ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud zjišťoval, jaká byla vůle smluvních stran při sjednávání sporného ujednání. Odvolací soud vycházel pouze z jazykového vyjádření a dospěl k závěru, že jeho výkladem lze dovodit, že „vznik zástavního práva k nemovitosti by nemovitost právně zatížil“, aniž by zkoumal skutečnou vůli stran v okamžiku ujednání smlouvy, a aniž by zohlednil všechny okolnosti, které strany k uzavření sporného ujednání vedly. Odvolací soud se neřídil principy výkladu právních jednání, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázku výkladu sporného právního jednání posoudil nesprávně.
20. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a předpoklady pro jeho změnu upravené v § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu