21 Cdo 3576/2021-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti žalované Unii zaměstnanců obchodu, logistiky a služeb, odborové organizaci se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 978/23, IČO 60166762, zastoupené JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 978/23, o 796 491,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 114/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021, č. j. 62 Co 84/2021-271, opravenému usnesením ze dne 8. září 2021, č. j. 62 Co 84/2021-297, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Moravce, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 62 Co 84/2021-271, opravenému usnesením ze dne 8. 9. 2021, č. j. 62 Co 84/2021-297, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku uplatňování nároku žalobkyní v rozporu s dobrými mravy, a argumentuje-li přitom (zřejmě na podporu přípustnosti dovolání) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového závěru, že by žalobkyně byla při uplatnění nároku na náhradu mzdy vedena přímým úmyslem poškodit žalovanou (což je podle uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu klíčové). Rozhodnutí odvolacího soudu je naopak založeno na právním závěru, že se nejedná o výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neboť „je to v prvé řadě žalovaná, která s žalobkyní pracovní poměr rozvázala neplatně a následně vůči žalobkyni neplnila své povinnosti podle zákoníku práce“.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalované, že „soudy obou stupňů se … mravností požadavků, kterými žalobkyně uzavření jí navržené dohody o rozvázání pracovního poměru k 30. 5. 2016 podmínila, zabývaly zcela nedostatečně“. Uvedená námitka nedostatku odůvodnění rozhodnutí není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, v němž se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že „žalobkyně, která byla mezitím jinde zaměstnána, nevykonávala práci rovnocennou a tím méně výhodnější, než zastávala u žalované, a proto soud k moderaci náhrady mzdy nepřikročil“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné otázky byly posouzeny jinak.
K otázce, za jakých okolností může soud přistoupit k přiměřenému snížení náhrady mzdy, srov. (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) např. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn.
21 Cdo 1161/2015, v němž dovolací soud setrval na dosavadních závěrech, že takový přístup soudu je možný jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána.
V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i za účinnosti současného zákoníku práce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020). Přiléhavým není odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1518/2010, neboť ten se zabýval v prvé řadě právní otázkou dalšího netrvání zaměstnance na tom, aby jej zaměstnavatel dále zaměstnával, ani na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011, jenž se věnoval přiměřenému snížení náhrady mzdy při výkonu podnikatelské činnosti a při dlouhodobém pobytu zaměstnance v zahraničí; tato rozhodnutí neposkytují oporu právnímu názoru žalované (odlišnému od právního názoru odvolacího soudu), že náhrada mzdy žalobkyně by měla být snížena tak, aby „její výše odpovídala v zásadě rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným u dovolatelky a průměrným výdělkem, kterého dosahovala v rozhodném období u jiného zaměstnavatele“.
Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč. (jenž se vyjadřoval k tomu, jak si má zaměstnanec sjednat své pracovní zapojení u jiného zaměstnavatele, aby mu po určení neplatnosti výpovědi nebránilo v řádném pokračování ve výkonu práce u zaměstnavatele), ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014 (jenž řešil situaci nepřidělování práce zaměstnanci podle pracovní smlouvy po právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru).
Žalovanou označené rozhodnutí „sp. zn. 21 Cdo 3286/2014“ neexistuje.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu rovněž v závěru, že „žalobkyní uplatněný nárok … byl jasně vymezen v již žalobě samotné a k žádné změně žaloby v tomto směru nedošlo, ani pokud se žalobkyně přiklonila k tomu, že se pro výpočet náhrady mzdy použije nikoli průměrný hodinový výdělek ale pravděpodobný hodinový výdělek“ a že se jedná „o právní otázku, jejíž posouzení přísluší výhradně soudu.“ K otázce vymezení předmětu řízení srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněného pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyjádřený názor, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce.
K závěru, že právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2382/2007. Určení, jaký výdělek je rozhodný pro zjištění výše náhrady mzdy, je přitom otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, uveřejněný pod č. 35/2006 v časopise Soudní judikatura), stejně tak, jako určení hledisek významných pro zjištění průměrného výdělku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 Sb. rozh. obč.). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.