USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné RERASTARI HOLDINGS LIMITED se sídlem v Nicosii, Agias Elenis č. 6, Flat/Office č. 43, Kyperská republika, registrační číslo HE 342031, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti povinné Suchdolský ostroh, a. s. se sídlem v Praze 8 – Libni, Světova č. 523/1, IČO 27218309, zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Klečkem, advokátem se sídlem v Praze 11, V Parku č. 2316/12, pro 41 250 000 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 1100/2018, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2023, č. j. 16 Co 227/2023-462, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
1. Usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 16 Co 227/2023-462, Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2023, č. j. 14 EXE 1100/2018-406, jímž tento soud zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 10. 2. 2023. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že projednání tohoto návrhu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kdy námitky povinné týkající se „neplatnosti notářského zápisu“ (ze dne 19. 12. 2012) a „zániku pohledávek z důvodu započtení“ byly „v témže exekučním řízení již projednány“.
Odvolací soud dále přisvědčil námitce povinné, že v předchozích návrzích byla námitka neplatnosti zástavní smlouvy vznesena pouze „v obecné rovině, či v návaznosti na neplatnost notářského zápisu, zatímco v nyní posuzovaném návrhu označila povinná jako důvod neplatnosti zástavní smlouvy skutečnost, že poskytla zástavní smlouvou zajištění závazku osoby jí blízké, aniž by k takovému jednání byl udělen předchozí souhlas valné hromady“. Odvolací soud poukázal na to, že „tvrzený důvod neplatnosti zástavní smlouvy … není skutečností, kterou by povinná nemohla bez své viny použít již v původním řízení …“, a s odkazem na závěry „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5537/2016“ dovodil, že i ve vztahu k této námitce je nutno dovodit existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek, které doposud v rozhodovací praxi nebyly vyřešeny, a zároveň dovozuje, že odvolací soud tyto otázky nevyřešil správně. Dovolatelka předkládá k řešení následující otázky: „a) zda skutečnost, že při zahájení exekučního řízení byla v obecné rovině zkoumána platnost exekučního titulu brání, jako res iudicata, projednání konkrétní námitky absolutní neplatnosti exekučního titulu s návrhem na zastavení exekuce z důvodu ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tj. z důvodu nepřípustnosti výkonu rozhodnutí z důvodu nemožnosti výkonu, kterým je právě absolutní neplatnost exekučního titulu; b) zda májí soudy v obecné rovině při posuzování návrhů na zastavení exekuce upřednostnit procesní principy před ochranou povinného při výkonu rozhodnutí zakládající se na absolutní neplatnosti exekučního titulu, a to v případech, kdy se neplatnost exekučního titulu z námitek povinného jeví jako vysoce pravděpodobná; a c) zda v případě, kdy povinný v rámci návrhu na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 EŘ uplatní nové, respektive konkrétní námitky pro nepřípustnost vedení exekuce, by se soudy měly zabývat i posouzením již dříve uplatněných námitek v předchozím návrhu na zastavení exekuce, a to z důvodu komplexnosti projednání nového návrhu“.
3. Oprávněná navrhla dovolání odmítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovolatelkou vymezené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly vyřešeny jinak.
8. Již v usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté (jen) tehdy, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2001, pod číslem 113).
9. V usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, Nejvyšší soud na uvedené navázal závěrem, že při zvážení, zda v řízení o tzv. opoziční nebo impugnační žalobě [tedy při posouzení návrhu na zastavení exekuce z důvodů podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř.] je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, se využijí tatáž pravidla jako v nalézacím řízení sporném.
10. Pakliže soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy pravomocně rozhodne o tom, zda žaloba je či není důvodná, jde o rozhodnutí, které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., účastníci jsou tímto rozhodnutím vázáni a nemohou se domoci jeho změny v jiném později zahájeném řádném řízení (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002). Předmětem takového řízení je totiž neplatnost právního úkonu (právního jednání) jako taková, bez ohledu na to, z jakého konkrétního důvodu má být dovozována. Předmětem řízení naopak není úzké posouzení toho, zda právní úkon (právní jednání) má být platný nebo neplatný pouze z konkrétního důvodu, který uvádí žalobce (nebo povinný), je věcí žalobce, aby během řízení uvedl veškeré okolnosti, které by podle jeho názoru mohly vést k závěru o neplatnosti právního jednání. Jde totiž o posouzení celkového stavu – platnosti či neplatnosti právního úkonu nebo právního jednání, nikoliv pouze o posouzení konkrétní a jednotlivé skutečnosti, která může mít vliv na posouzení tohoto stavu, tedy na závěr o platnosti nebo neplatnosti smlouvy (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012).
11. Obdobně platí (ve vztahu k řešení otázky, zda lze či nelze realizovat zástavní právo formou exekuce prodejem zástavy), že námitku povinné, vztahující se k vadě právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), lze přirovnat (ve vztahu k nalézacímu řízení) k tvrzením rozhodným pro posouzení nároku na určení, že „zástavní právo neexistuje“, resp. že „nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“ (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 575/2023).
12. Pro takové řízení jsou právně významná (rozhodná) skutková tvrzení, která vylučují, že zástavní právo vzniklo; zástavce (zástavní dlužník) se může úspěšně domáhat určení, že jeho nemovitost není zatížena zástavním právem, tehdy, pokud prokáže, že je zde některý z důvodů, pro který zástavní věřitel právo ze zástavy realizovat nemůže [srov. (v obecné rovině) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1213/2019, (v konkrétní rovině) potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, k neplatnosti zástavní smlouvy, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3472/2011, k otázce významu neexistence (neplatnosti) zástavním právem zajištěné pohledávky].
13. Platí však, že i v exekučním řízení je věcí povinného, aby uvedl veškeré skutečnosti, z nichž dovozuje nemožnost realizace zástavního práva (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016), a to nejpozději do odvolacího řízení [nejpozději do doby, než odvolací soud o jeho návrhu rozhodne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2117/2020)]; k nově uvedeným skutečnostem (které odůvodňují zastavení exekuce proto, že je zde některý z důvodů, pro které nelze zástavní právo realizovat) lze přihlédnout pouze tehdy, pokud zde v původním řízení nebyly a došlo k nim až později (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1299/2022).
14. O naposledy zmiňovanou situaci však v tomto řízení nejde, což ostatně připouští i dovolatelka.
15. Pakliže dovolatelka již v předchozích návrzích na zastavení exekuce (naposledy v doplnění odvolání ze dne 19. 3. 2020 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2019, č. j. 14 EXE 1100/2018-292) uplatnila námitku, že „nemohlo dojít k platnému vzniku zástavního práva“ (byť tomu tak bylo z jiného právního důvodu, než uplatnila v nyní projednávaném návrhu), a tedy zde existuje důvod, pro který nelze oprávnění ze zástavního práva vyplývající realizovat, a pakliže bylo o této námitce odvolacím soudem (v usnesení ze dne 23. 6. 2020, č. j. 51 Co 151/2020-342) rozhodnuto, je závěr odvolacího soudu, že věcnému projednání nového uplatnění návrhu na zastavení exekuce, odůvodněného taktéž námitkou nemožnosti realizace zástavního práva, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
16. Námitky dovolatelky, uvedené v bodě 12/a), c) odůvodnění dovolání (srov. bod 2. obsahu tohoto odůvodnění), tak přípustnost dovolání nezakládají.
17. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka uvedená v bodě 12/b) obsahu dovolání, neboť predikuje závěr o „absolutní neplatnosti exekučního titulu“ (myšleno zástavní smlouvy); tento závěr však odvolací soud nevyslovil (a ani nemohl), a proto na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nemůže záviset. Dovolatelkou vymezená právní otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
18. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu