21 Cdo 3788/2017-418
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Radkou Marťánovou, advokátkou se sídlem v
Českém Krumlově, Latrán č. 193, proti žalovanému Městu Kaplice, se sídlem
městského úřadu v Kaplicích, Náměstí č. 70, zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 21, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 9 C 44/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2016 č. j. 19 Co 1715/2016-332,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Dopisem, který žalobce převzal dne 16.12.2014, žalovaný sdělil žalobci, že s
ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom,
že žalobce, který je u něj zaměstnán jako strážník městské policie, „dne
29.11.2014 v 17.22 hodin, tedy mimo pracovní dobu, která žalobci v daný den
začala v 18.00 hodin, dojel služebním autem k benzínové čerpací stanici RoBiN
OIL, s.r.o., na adrese O., K., kde nejdříve natankoval naftu do kanystru a
teprve poté do služebního auta, to vše na náklady zaměstnavatele“. Skutečnost,
že část nafty byla natankována do kanystru, „je zachycena na videozáznamu“.
Vzhledem k tomu, že „zaměstnavatel nemá ve svém vlastnictví jakýkoli kanystr,
je patrné, že toto tankování žalobce využil pro osobní účely, čímž došlo z jeho
strany k přestupku dle § 50 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jelikož
úmyslně způsobil škodu na cizím majetku krádeží“. Kromě toho „stav palivoměru
služebního vozidla neodpovídal nájezdu km za noční službu dne 29.11.2014“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že poté, co se dne 29.11.2014
dostavil před začátkem směny na pracoviště, zjistil, že se ve služebním
automobilu nachází málo paliva, a proto se rozhodl zajet k čerpací stanici
natankovat. Do vozidla si přinesl kanystr, který při výkonu práce běžně
používal na transport pohonných hmot. Tento kanystr používal za účelem
natankování malého množství pohonných hmot a následného rozmíchání aditiva.
Tato směs má sloužit k tomu, aby v zimních měsících nedocházelo k zamrzání
pohonných hmot ve vozidle. Takto učinil i ve vytčeném případě dne 29.11.2014 a
po příjezdu z čerpací stanice na pracoviště nalil do kanystru doporučenou dávku
aditiva, naftu s aditivem protřepal a tuto směs nalil do služebního vozidla.
Takto postupuje již řadu let, když zaměstnavatelem žádný postup pro tankování
pohonných hmot a použití aditiva nebyl stanoven. Žalobce tedy „popírá“, že by
pohonné hmoty natankované do kanystru použil pro svoji potřebu. Malé množství
nafty natankované do přivezeného kanystru použil pro potřeby žalovaného. Druhý
důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je podle názoru žalobce nedostatečně
skutkově vymezen. K tomu může „pouze obecně uvést“, že palivo, které bylo
natankováno do služebního vozidla, využil zcela pro pracovní účely a nijak s
ním neoprávněně nemanipuloval.
Okresní soud v České Krumlově rozsudkem ze dne 10.11.2015 č.j. 9 C 44/2015-164
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 29.550,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalobce. Ve věci samé
dospěl k závěru, že v řízení sice bylo prokázáno, že žalobce dne 29.11.2014
před začátkem směny u čerpací stanice RoBiN OIL natankoval naftu do kanystru,
„ale tato skutečnost sama o sobě není zvlášť hrubým porušením povinností
zaměstnance“. Tím by bylo to, kdyby žalobce naftu natankovanou do kanystru
použil pro sebe, a dopustil se tak přestupku podle ustanovení § 50 zákona o
přestupcích. V projednávané věci však „nebylo prokázáno, že žalobce naftu z
kanystru použil pro sebe“. Za tohoto stavu tedy „nebylo prokázáno žalobcovo
porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“, a proto je předmětné
okamžité zrušení pracovního poměru neplatné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
15.3.2016 č.j. 19 Co 538/2016-214 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně,
že ve spise není založen protokol o vyhlášení rozsudku a že za tohoto stavu
„musí odvolací soud vycházet z toho, že rozsudek veřejně vyhlášen nebyl“. Další
významnou vadou řízení je pak podle názoru odvolacího soudu to, že bylo-li
účastníkům umožněno přednést závěrečné návrhy až u jednání odročeného jen za
účelem vyhlášení rozsudku, neměl soud prvního stupně k těmto procesním úkonům
účastníků již přihlížet, „a tím byli účastníci kráceni na svých právech, a to
právu ve věci učinit závěrečné vyjádření“. Kromě toho odvolací soud vyslovil
názor, že „v daném případě není třeba prokazovat, že žalobce naftu použil pro
sebe, ale důkazní břemeno tvrdit prokázat, že nafta z kanystru byla použita
pro služební účely, má žalobce a v tomto směru by měl být soudem prvního stupně
řádně poučen“.
Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 22.6.2016 č.j. 9 C
44/2015-287 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 44.300,- Kč k rukám „právního“ zástupce
žalobce a České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově na
nákladech řízení 750,- Kč a na soudním poplatku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně
vzal za prokázané, že žalobce dne 29.11.2014 na čerpací stanici RoBiN OIL před
začátkem pracovní doby natankoval část nafty do přivezeného kanystru a část do
palivové nádrže služebního automobilu (zn. Škoda Octavia). Podle názoru soudu
prvního stupně „však žalobce prokázal, že naftu natankovanou do kanystru
následně nalil do služebního vozu s přidaným aditivem“, tedy nepoužil ji pro
sebe. Byť o tom „není přímý důkaz“, „svědčí o tom v řízení provedené důkazy“.
Skutečnost, že kanystr žalobce občas používal, potvrdili svědci K., K. a J. (v
odůvodnění rozsudku nesprávně uvedeno „J.“), přičemž svědci J. a K. „prokázali
svými výpověďmi i to, že žalobce občas kanystr používal právě k ředění a
dolévání aditiva do nádrže služebního vozidla“. Skutečnost, že aditivum lze
(byť to není příliš praktické) míchat s naftou a poté dolévat do nádrže auta,
byla prokázána výpovědí znalce Ing. Vyžrálka. Žalobce k dolévání rozmíchaného
aditiva do nádrže auta používal trychtýř, který si sám vyrobil a který byl
nalezen i s kanystrem. Skutečnost, že kanystr nebyl nejprve strážníky G. a S.
nalezen, „je vysvětlena samotným žalobcem, který jej vyndal ze služebního
PickUpu, kde jej skladoval, poté co starosta po rozhovoru s ním projevil
pochybnost, zda takový kanystr vůbec existuje“. Za tohoto stavu tedy „nebylo
prokázáno, že došlo k jednání popsanému v okamžitém zrušení pracovního poměru“.
Protože v případě druhého skutku (týkajícího se stavu palivoměru služebního
vozidla) „je formulace použitá žalovaným zcela nejasná“, a tedy neurčitá,
„soud žalobě vyhověl“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
11.10.2016 č.j. 19 Co 1715/2016-332 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 69.140,- Kč k rukám „právního“
zástupce žalovaného Mgr. Petra Smejkala a České republice na účet Okresního
soudu v Českém Krumlově na náhradě nákladů řízení 750,- Kč. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že druhý důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru je neurčitý a nekonkrétní. V případě prvého důvodu
však s poukazem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z výpovědí
svědků J., G., S., M., K. a K., včetně záznamu městského kamerového systému o
pohybu služebního vozidla Škoda Octavia z 2.12.2014 v době mezi 11.35 - 12.00
hodin, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že „se žalobci nepodařilo
prokázat své tvrzení o tom, že naftu natankovanou do kanystru, který není v
majetku zaměstnavatele, dne 29.11.2014 před začátkem své pracovní doby, použil
propotřeby zaměstnavatele, tedy tuto naftu nalil do služebního vozu“. Odvolací
soud přitom „nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, neboť
zcela vyšel ze skutkových zjištění, která z těchto důkazů učinil soud prvního
stupně“. Zjištění, která učinil soud prvního stupně z provedených důkazů, však
podle jeho názoru „toto neprokazují“, neboť „to, že to žalobce v minulosti
občas udělal neznamená, že si tak počínal i dne 29.11.2014“. Žalobce naftu
tankoval sám mimo pracovní dobu, nikomu na pracovišti neukázal kanystr s
naftou, a pokud učinil, to co tvrdí, činil tak bez přítomnosti kohokoliv
jiného, kanystr nenechal v garáži, nýbrž ho tam dal až poté, co s ním byla
záležitost projednávána za přítomnosti starosty. Za situace, kdy žalobce nemůže
ničím své tvrzení prokázat, „dostal se do důkazní nouze a nelze proto dospět k
jinému závěru, než že žalobce své důkazní břemeno neunesl“. Žalobcovu výpověď
„nelze brát jako věrohodnou za situace, kdy žalobce původně odmítal svůj
účastnický výslech a tento důkaz byl navržen a proveden až poté, co byli
vyslechnuti všichni svědci“. Za tohoto stavu je tedy třeba podle názoru
odvolacího soudu „vycházet z toho“, že se žalobce vytčeného jednání, které bylo
důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, dopustil. Vzhledem k tomu, že se
žalobce tohoto jednání dopustil jako strážník městské policie, „který má
dohlížet na to, zda občané dodržují právní předpisy, a tohoto jednání si
dokonce všimla i veřejnost, neboť na toto jednání byl starosta města K. P. T.
upozorněn anonymním způsobem“, je třeba je hodnotit jako porušení pracovních
povinností zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci
dáno důvodně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř. i
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 32 Cdo 4045/2011), jestliže dospěl k
jiným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně (že žalobce natankovanou naftu
do kanystru nepoužil pro potřeby zaměstnavatele), aniž by zopakoval dokazování
a pouze s odkazem na skutečnost, že žalobce vypovídal jako účastník řízení až
po provedení ostatních důkazů, hodnotil jeho účastnickou výpověď jako
nevěrohodnou. Skutkový závěr soudu prvního stupně o použití nafty natankované
do kanystru pro potřebu zaměstnavatele „má však širší důkazní základ, než pouze
výpověď žalobce“. Žalobce by také neměl být „postihován“ za to, že se rozhodl
vypovídat až po provedení ostatních důkazů. Žalobce svoje vyjádření po
provedených důkazech „považoval za své právo a také za praktické, neboť se mohl
najednou vyjádřit ke všem provedeným důkazům“. Kromě toho odvolací soud podle
názoru dovolatele nerespektoval ustálenou judikaturou, podle níž je to
zaměstnavatel, který má povinnost prokázat, že se zaměstnanec dopustil takového
porušení pracovních povinností, které zakládá důvod pro okamžité zrušení
pracovního poměru. Odvolací soud však „důkazní povinnost o tom, že žalobce
nepoužil natankované palivo pro osobní účely, přenesl na žalobce, a uzavřel, že
žalobce neunesl v tomto směru důkazní povinnost (břemeno), a žalobu zamítl“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil,
event. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov.
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Žalobce v dovolání – mimo jiné – namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku procesního práva, jaké rozhodující skutečnosti je zaměstnavatel povinen
tvrdit a prokázat ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). K této právní otázce se
dovolací soud již v minulosti vyjádřil tak, že ve sporu o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení
a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že
toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno
tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny rozhodné
skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10.6.2014 sp. zn. 21 Cdo 1001/2013, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 2.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci nese žalovaný (zaměstnavatel) břemeno
tvrzení a důkazní ke tvrzení a prokázání toho, že se žalobce (zaměstnanec)
skutečně dopustil jednání, které je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního
poměru, tedy že naftu natankovanou do kanystru, který nepatří žalovanému, dne
29.11.2014 v 17.22 hodin u čerpací stanice RoBiN OIL za finanční prostředky
žalovaného použil pro osobní účely. Tento skutek lze v dané věci považovat za
prokázaný videozáznamem, který žalovaný navrhl jako důkaz, s poukazem na (v
řízení prokázanou) skutečnost, že kanystr, do něhož žalobce naftu natankoval,
nepatří žalovanému. Za této situace žalovaný unesl ohledně skutku, vytčeného
žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru, své břemeno tvrzení i břemeno
důkazní. Jestliže se žalobce chce úspěšně bránit tvrzením, že naftu
natankovanou do kanystru dne 29.11.2014 v 17.22 hodin u čerpací stanice RoBiN
OIL za finanční prostředky žalovaného použil pro potřeby žalovaného, musí toto
své tvrzení i prokázat, jinak ve sporu neuspěje z důvodu, že neunesl své
důkazní břemeno. V tomto smyslu nelze hovořit o tzv. přesouvání důkazního
břemene; ve skutečnosti jde o rozdělení břemene tvrzení a důkazního břemene
mezi účastníky sporu v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a
povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu. Odvolací soud proto postupoval v
souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže
úspěch či neúspěch žalobce v daném sporu odvíjel od toho, zda žalobce prokáže
či neprokáže své tvrzení o tom, že dotčenou naftu z kanystru použil pro potřeby
zaměstnavatele, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci dále závisí na vyřešení otázky
procesního práva, za jakých podmínek se může odvolací soud odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně učiněného zejména na základě výpovědi
účastníků řízení a svědků. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl
Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení
§ 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek
uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti,
které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný
pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti
skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých
soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných
skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové
zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj.
respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr
odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213
o.s.ř.
Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§ 129 o.s.ř.), u
nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení
jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená - tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007
sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2007 sp. zn. 21
Cdo 731/2006).
V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - měl
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně
o tom, že žalobce naftu natankovanou do kanystru dne 29.11.2014 u čerpací
stanice RoBiN OIL použil pro potřeby žalovaného, když ji s rozmíchaným aditivem
následně nalil do palivové nádrže služebního automobilu. Uvedený skutkový závěr
soud prvního stupně založil především na výpovědích svědků J. J. (v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedeno „J.“), M. K., B. K. a výpovědi
samotného žalobce. Domníval-li se odvolací soud, že takový skutkový závěr z
obsahu výpovědí jmenovaných svědků nevyplývá, měl jejich výslechy zopakovat a
opatřit si tak pro posouzení jejich výpovědí podklady, které by byly rovnocenné
s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Ze stejného důvodu (byť
výpověď účastníka ve sporném řízení má pouze podpůrný význam - srov. § 131
odst. 1 o.s.ř.) měl odvolací soud k dotčenému skutkovému zjištění zopakovat i
výslech žalobce, neboť na nevěrohodnost jeho výpovědi nelze usuzovat pouze z
toho, že žalobce vypovídal „až poté, co byli vyslechnuti všichni svědci“. Vezme
přitom v úvahu, že, i když žádný z vyslechnutých svědků nebyl přímo přítomen
tomu, že žalobce naftu natankovanou do kanystru dne 29.11.2014 skutečně
dodatečně nalil (spolu s rozmíchaným aditivem) do nádrže služebního automobilu,
neznamená to bez dalšího, že „žalobce nemůže ničím své tvrzení prokázat“. Podle
judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014) skutečnost prokazovanou pouze nepřímými
důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto
důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se
tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá).
Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, není jeho skutkový závěr
o tom, že „se žalobci nepodařilo prokázat své tvrzení o tom, že naftu
natankovanou do kanystru, který není v majetku zaměstnavatele, dne 29.11.2014
před začátkem své pracovní doby, použil pro potřeby zaměstnavatele, tedy tuto
naftu nalil do služebního vozu“, v souladu s ustanoveními § 122, § 123, § 211 a
§ 213 o.s.ř. Vzhledem k uvedenému procesnímu pochybení nemohou (prozatím)
obstát ani právní závěry odvolacího soudu (že „okamžité zrušení pracovního
poměru bylo žalobci dáno důvodně“, a je tudíž platným právním jednáním ), které
byly na výše zmíněném skutkovém zjištění založeny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu