USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní č. 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 263/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020 č. j. 62 Co 46/2020-460, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze, Národní č. 340/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 62 Co 46/2020-460 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná, neboť „druh práce žalobkyně, sjednaný v její pracovní smlouvě, byl pro žalovaného potřebný i nadále“, byť měl být vykonáván v rámci jiného organizačního uspořádání), jež vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2016 č. j. 21 Cdo 2457/2015-198, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou, nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, ve výhradách k organizačním a řídícím (popřípadě jiným) schopnostem zaměstnance anebo v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015). Bylo-li v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně v pracovním poměru u žalované v jejím justičním odboru vykonávala v rámci sjednaného druhu práce agendu týkající se zajištění aplikace zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, včetně příslušného správního řízení a rozhodování, která se postupem času stala její převažující pracovní činností, a že tato agenda měla být po organizační změně, k níž došlo na základě rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2010, vykonávána v nově zřízeném insolvenčním odboru, je závěr odvolacího soudu o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce pro nedostatek příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a nadbytečností žalobkyně zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Poukazuje-li dovolatelka v bodě I dovolání na citované části odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž je podle jejího názoru napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu, pak přehlíží, že na řešení právních otázek, které řešil dovolací soud v odkazovaných rozhodnutích, výše uvedená podstata právního posouzení projednávané věci nespočívá a že tato rozhodnutí jsou založena na jiných skutkových okolnostech, než ze kterých vycházel odvolací soud v posuzované věci.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (zejména skutková zjištění týkající se druhu práce, který žalobkyně pro žalovanou vykonávala podle pracovní smlouvy, a zda byl tento druh práce pro žalovanou nadále potřebný i po nabytí účinnosti přijaté organizační změny), nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „dílčí a dočasná činnost žalobkyně v agendě insolvenčních správců se nikdy nestala jejím druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě“, že pro volné pracovní místo ve 14.
platové třídě v oddělení insolvenčního práva a analýz byl „stanoven zcela odlišný druh práce, než který vykonávala žalobkyně v organizačním oddělení“, a že „druh práce sjednaný se žalobkyní v pracovní smlouvě zcela odpadl a nebyl pro zaměstnavatele dále potřebný ani v jiném organizačním útvaru“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalobkyně stala v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečnou)]. Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – již samotná skutečnost, že druh práce žalobkyně sjednaný pracovní smlouvou (její pracovní činnost) byl pro žalovanou (s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně) potřebný i nadále [a výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tedy nebyl naplněn], poskytuje dostatečnou oporu pro závěr odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 31.
5. 2010, bylo by nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky směřujícími vůči dalším důvodům neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce dovozeným odvolacím soudem (že „pracovní místo žalobkyně nebylo řádně zrušeno“ a že „výpověď ve skutečnosti sledovala jiné cíle, než skončení pracovního poměru s žalobkyní jako nadbytečnou zaměstnankyní“), neboť na závěru o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru by to nemohlo nic změnit. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.