21 Cdo 4311/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobce L. O., zastoupeného JUDr. Ivanem Kopeckým, advokátem se sídlem v
Liberci, Dvořákova č. 646/4, proti žalované T. K., zastoupené JUDr. Janem
Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská č. 381/6, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C
164/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2014, č. j. 36 Co 495/2013-70, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. května
2013, č. j. 12 C 164/2011-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Liberci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 25.10.2011, č.j. 35 D 717/2011-51,
zastavil řízení o dědictví po L. O., a zemřelém dne 30.4.2011 (dále též jen
„zůstavitel“), a rozhodl, že majetek nepatrné hodnoty, který tvoří peněžní
prostředky ve výši 9.000 Kč uložené na vkladní knížce č. 2588060280/0800 vedené
u České spořitelny, a.s., a mobilní telefon zn. Sony Ericsson C 510 Black
včetně SIM karty a paměťové karty v hodnotě 3.000 Kč, „se vydává vypravitelce
pohřbu“ (žalované). Vycházel přitom ze zjištění, že „zůstavitel ještě za života
prodal své nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj,
katastrální pracoviště L., na listu vlastnictví č. 449 pro katastrální území
Ch. za kupní cenu 1.700.000 Kč“, že žalovaná „byla dle plné moci pověřena
převzetím kupní ceny“, že „část kupní ceny ve výši 1.499.000 Kč byla dne
22.4.2011, tedy ještě za života zůstavitele, zaslána na vkladní knížku č.
2588060280/0800“, která je vedena na jméno žalované, že „zůstatek na této
vkladní knížce k datu úmrtí zůstavitele činil (jen) 51.000 Kč“, přičemž „k datu
20.4.2011, tedy ještě před připsáním části kupní ceny, činil zůstatek 42.000
Kč“, že žalovaná v dědickém řízení vypověděla, že „inkasovaná část kupní ceny
byla k datu úmrtí zůstavitele téměř spotřebována v souvislosti s léčbou
zůstavitele“, s čímž žalobce (syn zůstavitele) nesouhlasil, a dospěl k závěru,
že „mezi účastníky je sporné, zda do aktiv dědictví patří částka 1.499.000 Kč“,
a proto k této částce nepřihlížel, přičemž odkázal na § 175k odst. 3 o.s.ř. (ve
znění do 31.12.2013).
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 6.12.2011 domáhal
určení, že zůstavitel „měl v době své smrti pohledávku za žalovanou ve výši
1.499.000 Kč, která představuje část kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne
17.2.2011 o převodu nemovitostí (budovy – objektu bydlení na parcele st.p.č.
406 - část obce Ch., pozemku st.p.č. 406 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku
- zahrada, vše v obci Ch., kat. úz. Ch.), která byla dne 22.4.2011 zaslána na
vkladní knížku č. 2588060280/0800 vedenou u České spořitelny, a.s.“, a že „tato
pohledávka patří do dědictví po zůstaviteli“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
„zůstavitel v posledním roce před smrtí nebyl schopen z důvodu těžké demence
číst a psát a zřejmě nebyl schopen rozpoznat následky svého jednání a ovládnout
své jednání“, že „v dědickém řízení vyšlo najevo, že nemovitost, kterou
zůstavitel vlastnil, byla těsně před jeho smrtí prodána žalovanou na základě
uděleného zmocnění, o jehož platnosti má pochybnosti“, že „do dědictví náleží
minimálně kupní cena za prodané nemovitosti ve výši 1.499.000 Kč, která byla
zůstaviteli zaplacena dne 22.4.2011 na účet uvedený v kupní smlouvě“, že se
„jedná o účet žalované“, že žalovaná v dědickém řízení uvedla, že „částka
1.499.000 Kč byla ke dni smrti zůstavitele spotřebována v souvislosti s jeho
léčbou“, kdy „vznikly nemalé dluhy“, a „ke dni úmrtí z ní nezůstalo nic“, že
podle něj jde o „nesmyslné tvrzení“, že „finanční prostředky ve výši 1.499.000
Kč za 8 dnů od jejich zaplacení do smrti zůstavitele zmizely v důsledku jednání
žalované“, když „zůstatek k datu smrti zůstavitele činil 51.000 Kč“, a že
„žalovaná neměla a nesměla bez právního důvodu a právních titulů nakládat s
finančními prostředky zůstavitele“. Naléhavý právní zájem na podání žaloby
podle žalobce vyplývá mimo jiné již z ustanovení § 175y o.s.ř. (ve znění
účinném do 31.12.2013), ale také z toho, že „v případě vyhovění žalobě nastane
situace, kdy se objeví po skončení dědického řízení další majetek, a je důvod k
provedení řízení o dědictví o tomto novém majetku – pohledávce“, a že
„případným vyhověním žalobě bude žalobci umožněno domáhat se svých práv v
následujícím dědickém řízení a sporných řízeních“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27.5.2013, č.j. 12 C 164/2011-46,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady
řízení ve výši 18.940 Kč „v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000 Kč,
splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po
měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek až
do úplného zaplacení k rukám zástupce žalobce“. Nejprve dospěl k závěru, že na
dané určovací žalobě je dán naléhavý právní zájem, neboť „doposud není zřejmé,
zda žalobce je či není dědicem ze zákona“, a tím, že dědické řízení bylo
zastaveno pro nepatrný majetek zůstavitele, byla žalobci „odňata možnost podat
v rámci občanskoprávního řízení příslušnou žalobu na určení, že je dědicem po
zůstaviteli“. Z výsledků dokazování soud prvního stupně zjistil zejména, že
„kupní smlouvou o převodu nemovitosti ze dne 17.2.2011 zůstavitel jako
prodávající zastoupený žalovanou na základě plné moci ze dne 17.2.2011 prodal
kupujícím manželům J. a I. K. nemovitosti v obci Ch., které byly v jeho
výlučném vlastnictví“, že „kupní cena byla ujednána na částku 1.700.000 Kč a
měla být ze strany kupujících uhrazena takto: splátka ve výši 75.000 Kč
složením na účet zprostředkovatelské realitní kanceláře ke dni podpisu
rezervační smlouvy, tj. ke dni 27.1.2011, a splátka ve výši 1.625.000 Kč měla
být uhrazena do depozita u Mgr. Vladislava Šintáka, advokáta, který byl pověřen
provést ve smlouvě specifikované platby a částku ve výši 1.499.000 Kč vyplatit
zůstaviteli na účet uvedený ve smlouvě“, že tento účet byl účtem žalované,
nikoliv zůstavitele, že „zůstavitel zplnomocnil žalovanou ke všem úkonům
spojeným s prodejem jeho nemovitostí, mimo jiné i k podpisu kupní smlouvy i k
převzetí kupní ceny“, že „žalovaná peníze ve výši 1.499.000 Kč obdržela a
nakládala s nimi jako s vlastními, ačkoliv její nebyly“. Protože žalovaná
„nedoložila, že jí peníze zůstavitel daroval, či ji dal oprávnění s nimi
disponovat“, „nepředložila žádný listinný ani jiný důkaz, ze kterého by bylo
zřejmé, jaká částka a na co byla z kupní ceny ve prospěch zůstavitele
zaplacena,“ a „neprokázala, že by měla právo a právní důvod disponovat s
částkou 1.499.000 Kč a že by tyto finanční prostředky použila v souladu s vůli
zůstavitele“, soud dospěl k závěru, že žalovaná „dluží uvedenou částku
zůstaviteli a zůstavitel měl v době své smrti proti žalované pohledávku v této
výši“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 30.4.2014, č.j. 36 Co 495/2013-70, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení
ve výši 10.164 Kč k rukám zástupce žalobce. Odvolací soud se - poté, co
dovodil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán „ex lege“ -
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná „prokazatelně činila
kroky k vyvedení částky 1.499.000 Kč z dědictví, když nechala kupní cenu zaslat
na svůj, nikoliv zůstavitelův účet, a dluhy zůstavitele, na které údajně
výtěžek prodeje použila, neprokázala“, a že závěr soudu prvního stupně, že
částka 1.499.000 Kč patří do dědictví, je „správný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „byť jde o
žalobu podanou s odkazem na § 175y o.s.ř. (ve znění účinném ke dni 31.12.2013),
je „soud povinen zkoumat, zda je na požadovaném určení naléhavý právní zájem“,
a vytýká soudům, že se touto otázkou „zabývaly nedostatečně“ a „v rozporu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR“. Má za to, že v případě § 175k odst. 3
o.s.ř. (ve znění účinném ke dni 31.12.2013) „nejde o přímý odkaz soudu na
podání žaloby jako u žaloby podané podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění
účinném ke dni 31.12.2013)“. Dále se domnívá, že jsou zde „skutečnosti, které
naléhavý právní zájem na podané žalobě vylučují“, neboť zůstavitel dne
15.8.2010 sepsal allografní závěť, v níž odkázal veškerý svůj majetek jí a
současně žalobce vydědil. Již z tohoto důvodu „žaloba postrádá naléhavý právní
zájem“, neboť ona (žalovaná) „je jediným dědicem po zůstaviteli“. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání uvedl mimo jiné, že námitka žalované o nedostatku naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení „není důvodná“ a že odvolací soud správně
uzavřel, že žalovaná s penězi nakládala a spotřebovala je v době, kdy byly ve
vlastnictví zůstavitele, přičemž nedoložila, že by jí zůstavitel peníze
daroval. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je třeba i v současné době projednat a
rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
(řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014) - podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, kdo je věcně legitimován ve sporu o určení vlastnického práva
zůstavitele, jestliže řízení o dědictví po tomto zůstaviteli bylo zastaveno,
protože zůstavitel zanechal nepatrný majetek. Vzhledem k tomu, že odvolací soud
posoudil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že
dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 30.4.2011, je třeba v řízení o
dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č.
99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod 3
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo
platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §
3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ nezanechal-li zůstavitel majetek, soud
řízení zastaví. Podle § 175h odst. 2 OSŘ jestliže zůstavitel zanechal majetek
nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení
zastaví.
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ proto, že
zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ
proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává
tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat)
při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem
řízení o dědictví je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb.
Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu
dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004,
publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005). Dědickým
právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení
řízení o dědictví podaný podle ustanovení § 175x OSŘ (popřípadě zastaví-li
řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu
ustanovení § 175x OSŘ, jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o dědictví
podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, popřípadě zastavuje-li řízení
o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal
majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen
nepatrné hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015,
sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník
2015).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ
nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ je procesním rozhodnutím, které
nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci
usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv
nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že
zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat
v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického
řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh),
projedná se jako dědictví; v řízení o dědictví bude postupováno též podle
ustanovení § 175i a násl. OSŘ, samozřejmě včetně zjišťování dědického práva
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009).
Podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 175y odst. 1 OSŘ nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasív
dědictví v důsledku postupu podle ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ nebo podle
ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé OSŘ nebrání účastníkům řízení, aby se
domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.
Právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad
úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací
žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ], po procesní stránce spočívá v
tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na
požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo
679/2001, který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. 77, ročník
2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní
ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o
určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k
požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době
smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován
– jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen
ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním
nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může
týkat) jeho práv (právní sféry) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.8.2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 18, ročník 2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
20.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. 144, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015,
sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník
2015].
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném
podle ustanovení § 175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému
dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako
dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že
řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 175s odst. 1 OSŘ)
skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů
dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a
kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů
uvedených v ustanovení § 465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v
řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 a 2 OSŘ) ke
sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již
vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají
dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro
každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl publikován v časopise Soudní
judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže
být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo
3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015).
Z uvedeného tedy mimo jiné vyplývá, že žaloba podaná ve smyslu § 175y odst. 1
OSŘ nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o dědictví (případně v navazujícím
sporném řízení vyvolaném žalobou podle § 175k odst. 2 OSŘ) nebylo určeno, kdo
je dědicem zůstavitele; nebylo-li řízení o dědictví dosud skončeno, je jedním z
předpokladů přípustnosti žaloby, aby v řízení o dědictví bylo postaveno
najisto, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli (takový stav nastane zejména,
není-li zde spor o dědické právo).
V projednávané věci bylo řízení o dědictví po zůstaviteli L. O. zastaveno podle
ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ a nepatrný majetek zůstavitele byl vydán žalované
jako vypravitelce pohřbu, když v řízení o dědictví nebylo – z tohoto důvodu –
zkoumáno dědické právo po zůstaviteli (nebyl řešen spor o dědické právo v úvahu
přicházejících dědiců, tedy žalobce a žalované). Protože dědické právo v jiném
než v řízení o dědictví - jak bylo zdůvodněno shora - ani posuzováno být nemůže
(a to ani jako otázka předběžná), je nutno uzavřít, že žalobce nebyl k
požadovanému určení zůstavitelova vlastnictví věcně legitimován.
Podle § 175k odst. 3 OSŘ jsou-li aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky řízení
o dědictví sporná, omezí se soud v řízení o dědictví jen na zjištění jejich
spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty
dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Soud v řízení o dědictví neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi
účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh
skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty do aktiv dědictví nebo dluhu do pasiv dědictví je po skutkové
stránce mezi dědici sporné, soud se omezí - aniž by prováděl jakékoliv
dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v
tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé
ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví (výše jeho předlužení) k nim
nepřihlíží. Popsaný postup platí obdobně také v řízení o dědictví prováděném
podle ustanovení § 175x OSŘ (dodatečně) proto, že se po skončení „původního“
řízení o dědictví objevil „nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh“.
Z logiky věci vyplývá, že závěr o spornosti majetku zůstavitele (aktiv či pasiv
dědictví) nelze učinit v řízení o dědictví s jediným účastníkem řízení (např.
je-li jediným účastníkem řízení o dědictví vypravitel pohřbu), neboť spor zde -
již ze samotné povahy takového řízení – nepřipadá v úvahu. Jinak řečeno,
přijetí závěru o existenci sporného aktiva či pasiva zůstavitele podle
ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ (event. § 175l odst. 1 věty druhé OSŘ)
předpokládá zjištění, mezi kterými účastníky dědického řízení a z jakého důvodu
je sporné, zda určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota (případně dluh)
patřily zůstaviteli.
Z uvedeného nutno dovodit, že závěr o tom, že zůstavitel nezanechal majetek
nebo že zanechal majetek nepatrné hodnoty lze (bezpečně) učinit jen tehdy,
jestliže v řízení o dědictví nevyšel najevo žádný majetek, o němž by bylo
sporné, zda v době smrti náležel zůstaviteli. V opačném případě, tedy
vzniknou-li v řízení o dědictví pochybnosti o tom, zda zůstavitel byl (v době
smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (přičemž se zřejmě
nejedná jen o majetek nepatrné hodnoty), nelze dědické řízení zastavit podle §
175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ; v takovém případě je soudní komisař povinen
zabývat se zjištěním dědického práva jednotlivých v úvahu přicházejících
dědiců. Jedním z předpokladů vydání usnesení, jímž soud zastavuje řízení o
dědictví proto, že zůstavitel nezanechal vůbec žádný majetek (§ 175h odst. 1
OSŘ), nebo proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se
vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb (§ 175h odst. 2 OSŘ), je tedy skutečnost,
že v řízení o dědictví nevyšel najevo žádný majetek, o němž by bylo sporné, zda
ke dni smrti zůstavitele patřil zůstaviteli.
Je zřejmé, že v konkrétním řízení o dědictví může dojít k situaci, kdy soud
(soudní komisař) rozhodne o zastavení dědického řízení podle § 175h odst. 1
nebo odst. 2 OSŘ v rozporu s výše uvedeným, tj. aniž by - tak, jak je tomu v
posuzované věci - dříve, než učiní závěr o existenci sporného majetku ve smyslu
ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ, zjišťoval dědické právo po zůstaviteli. V
takovém případě tedy - jestliže bylo řízení o dědictví zastaveno podle § 175h
odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ a jestliže byla podaná žaloba o určení vlastnického
práva zůstavitele k majetku, k němuž se v řízení o dědictví „z důvodu
spornosti“ nepřihlíželo, resp. bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví
jako kdyby dotčený majetek zůstavitel vůbec neměl - bude zapotřebí řízení o
určení vlastnického práva zůstavitele přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b)
OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení
oprávněn vyřešit, a vyčkat, zda bude na návrh žalobce (případně z jiného
podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelova majetku
(případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ. Bude-li řízení o
dědictví „dodatečně“ zahájeno, může být ve sporném řízení o určení vlastnického
práva zůstavitele pokračováno až poté, co bude v tomto dodatečném řízení o
dědictví dědické právo strany žalobce (resp. také dědické právo žalovaného)
zjištěno. Nebude-li řízení o dědictví podle § 175x OSŘ v přiměřené lhůtě
zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva zůstavitele z důvodu
nedostatku aktivní legitimace žalobce i pasivní legitimace žalované zamítnout.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyla dána věcná legitimace obou účastníků
řízení (žalobce ani žalované), bylo již bezpředmětné zabývat se námitkami
dovolatelky, zda žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Namístě je však uvést, že v případě žaloby podané podle § 175y odst. 1 ve
spojení s § 175k odst. 3 OSŘ (případně také s § 175l odst. 1 OSŘ) není třeba
naléhavý právní zájem zjišťovat (prokazovat), neboť je dán již tím, že na
základě této žaloby má být odstraněna spornost aktiv či pasiv dědictví
(případně skutečnosti právně významné pro vypořádání společného jmění
zůstavitele a pozůstalého manžela ve smyslu § 175l odst. 1 OSŘ) a že rozhodnutí
vydané ve sporném řízení bude zpravidla (u sporného aktiva vždy) podkladem pro
zahájení řízení o dědictví ve smyslu § 175x OSŘ (srov. k tomu např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2011, sp. zn. 22 Cdo 3726/2009).
Protože v projednávané věci nebyla dána - jak bylo shora zdůvodněno - aktivní
legitimace u žalobce (ani pasivní legitimace u žalované), není (alespoň
prozatím) správný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že
zůstavitel měl ke dni smrti pohledávku ve výši 1.499.000 Kč vůči žalované.
Vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek
podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v Liberci) k dalšímu řízení podle ustanovení §
243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.
Protože v posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že návrh na dodatečné
projednání dědictví po zůstaviteli již byl podán a řízení o dědictví ve smyslu
§ 175x OSŘ bylo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 15.7.2014, č.j. 35 D
717/2011-65, již zahájeno, je třeba, aby soud v projednávané věci řízení
přerušil a vyčkal na výsledek posouzení předběžné otázky (zda žalobci, případně
také žalované, svědčí dědické právo po zůstaviteli) v řízení o dodatečném
projednání dědictví po zůstaviteli.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta
druhá o.s ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu