21 Cdo 442/2025-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, proti žalované Škoda Auto a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 C 168/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2024, č. j. 23 Co 135/2024-155, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 135/2024-155, v části výroku I, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 3. 2024, č. j. 21 C 168/2022-119, opravený usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 21 C 168/2022-124, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Otázka hmotného práva, ve vztahu k jaké práci je třeba posuzovat zdravotní způsobilost zaměstnance v případě výpovědi dané mu z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce, při jejímž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele „odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, zejména jeho rozsudku ze dne 7. 2. 2023, č. j. Cdo 2536/2022-559,“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
3. Dovolatel se mýlí, pokud v označeném rozsudku Nejvyššího soudu nalézá závěr, že zdravotní způsobilost je třeba v případě výpovědi dané z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce posuzovat (pouze) ve vztahu „k fakticky vykonávané dosavadní práci, tj. skutečné pracovní náplni zaměstnance“.
4. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022, uzavřel, že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce smí zaměstnavatel přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci, přičemž dosavadní prací je třeba rozumět „práci sjednanou v pracovní smlouvě“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 86/2024, a ani ve zde souzené věci neshledává důvod k tomu, aby předestřenou otázku hmotného práva posoudil jinak.
5. Ostatně argumentace dovolatele je vnitřně rozporná, neboť současně prosazuje, že „nejpozději v měsíci březnu 2020“ u něho došlo konkludentně ke změně pracovní smlouvy ohledně druhu práce, předkládá specifikaci činností, které po této změně vykonával, a soudům nižších stupňů vytýká, že tuto skutečnost nevzaly v potaz a tím se dopustily odchylky od ustálené rozhodovací práce Nejvyššího soudu, z níž příkladmo odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019, a jeho závěry týkající se konkludentní změny pracovní smlouvy. Ani tato argumentace však k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť na řešení otázky, zda v posuzované věci došlo ke konkludentní změně pracovní smlouvy stran sjednaného druhu práce žalobce, napadené rozhodnutí nezávisí.
6. Za situace, kdy soud prvního stupně – jak správně konstatuje odvolací soud pod bodem 14 odůvodnění napadeného rozsudku – při zadání znaleckého posudku k posouzení zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu práce ke dni výpovědi z pracovního poměru učinil součástí jeho zadání žalobcovu náplň práce tak, jak ji k výzvě soudu sám žalobce popsal v podání ze dne 30. 1. 2023, a žalovaná tuto žalobcovu pracovní náplň učinila nespornou v podání ze dne 10. 2. 2023, odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit otázku případné konkludentní změny pracovní smlouvy. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
7. Soudy nižších stupňů (i znalec při zpracování znaleckého posudku) tedy vycházely z popisu pracovní náplně vyhotoveného žalobcem (s vědomím, že tato specifikace se stane podkladem pro vypracování znaleckého posudku). Předkládá-li žalobce nyní v dovolání korigovaný popis jím vykonávaných činností v rozhodném období, jednak zpochybňuje svá vlastní skutková tvrzení, jednak zřejmě přehlédl, že Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Pokud dovolatel v čl. V dovolání namítá, že „výpověď mu byla doručena během překážky v práci, konkrétně v době, kdy byl uznán dočasně neschopným práce“, a že odvolací soud tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí zcela opomenul, „což v konečném důsledku vedlo k rozhodnutí, které je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i se zákonnými zásadami ochrany práv zaměstnanců, zejména jejich ochrany během zdravotních omezení“, Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněném pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že může-li se oprávněný účastník rozhodnout, zda se neplatnosti právního jednání vůbec dovolá, pak musí být v pracovněprávních vztazích respektováno též to, pro jaké vady namítal neplatnost právního jednání. Dovolatel však v řízení před soudy nižších stupňů nepřednesl tvrzení o důvodech neplatnosti předmětné výpovědi spočívajících v porušení ochranné lhůty dle § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z důvodu jeho dočasné pracovní neschopnosti. V tomto ohledu proto v dovolání nebyl (a ani být nemohl) vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Jestliže totiž žalobce uvedenou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, pokud s touto námitkou dovolatel přichází až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, nebo ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022).
9. Souhrnně lze ve vztahu k námitkám dovolatele v čl. V dovolání, v němž uvádí „další důležité okolnosti“, připomenout, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III spolu s usnesením o výši náhrady nákladů vzniklých státu, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu