21 Cdo 442/2025-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce D. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, advokátem
se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, proti žalované Škoda Auto a. s. se
sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené
JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 21 C 168/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2024, č. j. 23 Co 135/2024-155, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 021 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9.
2024, č. j. 23 Co 135/2024-155, v části výroku I, pokud jím byl ve věci samé
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 3. 2024, č. j.
21 C 168/2022-119, opravený usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 21 C
168/2022-124, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn
žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
2. Otázka hmotného práva, ve vztahu k jaké práci je třeba posuzovat
zdravotní způsobilost zaměstnance v případě výpovědi dané mu z důvodu uvedeného
v ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce, při jejímž řešení se odvolací soud
podle mínění dovolatele „odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, zejména jeho
rozsudku ze dne 7. 2. 2023, č. j. Cdo 2536/2022-559,“ přípustnost dovolání
nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
3. Dovolatel se mýlí, pokud v označeném rozsudku Nejvyššího soudu nalézá
závěr, že zdravotní způsobilost je třeba v případě výpovědi dané z důvodu
uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce posuzovat (pouze) ve vztahu „k
fakticky vykonávané dosavadní práci, tj. skutečné pracovní náplni zaměstnance“.
4. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022,
uzavřel, že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e)
zákoníku práce smí zaměstnavatel přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem
ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z
povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě zdravotní
způsobilost konat dále dosavadní práci, přičemž dosavadní prací je třeba
rozumět „práci sjednanou v pracovní smlouvě“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud
přihlásil též v usnesení ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 86/2024, a ani ve
zde souzené věci neshledává důvod k tomu, aby předestřenou otázku hmotného
práva posoudil jinak.
5. Ostatně argumentace dovolatele je vnitřně rozporná, neboť současně
prosazuje, že „nejpozději v měsíci březnu 2020“ u něho došlo konkludentně ke
změně pracovní smlouvy ohledně druhu práce, předkládá specifikaci činností,
které po této změně vykonával, a soudům nižších stupňů vytýká, že tuto
skutečnost nevzaly v potaz a tím se dopustily odchylky od ustálené rozhodovací
práce Nejvyššího soudu, z níž příkladmo odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019, a jeho závěry týkající se
konkludentní změny pracovní smlouvy. Ani tato argumentace však k závěru o
přípustnosti dovolání nevede, neboť na řešení otázky, zda v posuzované věci
došlo ke konkludentní změně pracovní smlouvy stran sjednaného druhu práce
žalobce, napadené rozhodnutí nezávisí.
6. Za situace, kdy soud prvního stupně – jak správně konstatuje odvolací
soud pod bodem 14 odůvodnění napadeného rozsudku – při zadání znaleckého
posudku k posouzení zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu práce ke dni
výpovědi z pracovního poměru učinil součástí jeho zadání žalobcovu náplň práce
tak, jak ji k výzvě soudu sám žalobce popsal v podání ze dne 30. 1. 2023, a
žalovaná tuto žalobcovu pracovní náplň učinila nespornou v podání ze dne 10. 2.
2023, odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit otázku případné konkludentní
změny pracovní smlouvy. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací
soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí
bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013).
7. Soudy nižších stupňů (i znalec při zpracování znaleckého posudku)
tedy vycházely z popisu pracovní náplně vyhotoveného žalobcem (s vědomím, že
tato specifikace se stane podkladem pro vypracování znaleckého posudku).
Předkládá-li žalobce nyní v dovolání korigovaný popis jím vykonávaných činností
v rozhodném období, jednak zpochybňuje svá vlastní skutková tvrzení, jednak
zřejmě přehlédl, že Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci
odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Pokud dovolatel v čl. V dovolání namítá, že „výpověď mu byla doručena
během překážky v práci, konkrétně v době, kdy byl uznán dočasně neschopným
práce“, a že odvolací soud tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí zcela
opomenul, „což v konečném důsledku vedlo k rozhodnutí, které je v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu i se zákonnými zásadami ochrany práv zaměstnanců,
zejména jejich ochrany během zdravotních omezení“, Nejvyšší soud připomíná, že
v rozsudku ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněném pod č.
79/2020 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že může-li se oprávněný účastník rozhodnout,
zda se neplatnosti právního jednání vůbec dovolá, pak musí být v
pracovněprávních vztazích respektováno též to, pro jaké vady namítal neplatnost
právního jednání. Dovolatel však v řízení před soudy nižších stupňů nepřednesl
tvrzení o důvodech neplatnosti předmětné výpovědi spočívajících v porušení
ochranné lhůty dle § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce z důvodu jeho dočasné
pracovní neschopnosti. V tomto ohledu proto v dovolání nebyl (a ani být nemohl)
vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) způsobem uvedeným v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Jestliže totiž žalobce uvedenou námitku
neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže
jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, pokud s touto
námitkou dovolatel přichází až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1480/2014, nebo ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022).
9. Souhrnně lze ve vztahu k námitkám dovolatele v čl. V dovolání, v němž
uvádí „další důležité okolnosti“, připomenout, že pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části
výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a
III spolu s usnesením o výši náhrady nákladů vzniklých státu, a výroku II, není
dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu