21 Cdo 2536/2022-559
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně A. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova č. 1961, proti
žalované S. M., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janou Kantorovou,
advokátkou se sídlem v Třinci, Husova č. 401, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C
194/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
dubna 2022 č. j. 30 C 67/2022-497, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které
byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021 č. j. 26
C 194/2016-408 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 1. června 2021 č. j. 26 C 194/2016-408, včetně opravného usnesení ze dne
11. srpna 2021 č. j. 26 C 194/2016-416, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26. 2. 2016 (doručeným žalobkyni téhož dne) žalovaná sdělila
žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, neboť podle lékařského posudku ze dne 26. 2. 2016 žalobkyně
dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce podle pracovní smlouvy. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě
pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2009 jako pracovník ostrahy majetku a osob s tím,
že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (ještě před nástupem do práce byla
žalobkyni přiznána invalidita prvního stupně, o čemž byla žalovaná informována)
pracovala po dohodě se žalovanou od 1. 1. 2010 pouze v denních směnách. Vstupní
i následná zdravotní prohlídka v roce 2015 potvrdila, že pro tuto práci (v
denních směnách) má potřebnou zdravotní způsobilost. Dne 26. 2. 2016 byla
žalobkyně „bez relevantního důvodu“ nucena se podrobit mimořádné zdravotní
prohlídce, na základě níž byla shledána dlouhodobě zdravotně nezpůsobilou pro
noční práci, a ještě týž den jí byla předána výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně však se závěry mimořádné zdravotní prohlídky „kategoricky“
nesouhlasí, neboť posudek není dostatečně srozumitelný a určitý, a navíc v
mezidobí mezi zdravotními prohlídkami nedošlo ke změně zdravotního stavu
žalobkyně. I kdyby byla skutečně zdravotně nezpůsobilá, měla být podle
ustanovení § 41 odst. 1 písm. f) zák. práce formálně převedena na denní směny,
zvláště když na nich od 1. 1. 2010 skutečně pracovala. Postup žalované se takto
jeví jako jednoznačně účelový a šikanózní ve vztahu k žalobkyni, která vůči
žalované důsledně uplatňovala svá práva a také zvažovala, že s dalšími kolegy
založí odborovou organizaci. Kromě toho se žalobkyně domnívá, že o vydání
lékařského posudku požádala jiná právnická osoba, než která byla jejím
zaměstnavatelem, a že výpověď byla podepsána neoprávněnou osobou, neboť podle
jejího názoru podpis jednatele žalované R. K. na plné moci vystavené za tímto
účelem panu J. V. je padělaný. Žalovaná mj. namítala, že důvodem, proč byla žalobkyně vyslána na pracovně
lékařskou prohlídku, bylo rozhodnutí žalované o změně organizace práce při
poskytování strážních služeb v areálu společnosti B. S. na základě požadavků
klienta. Žalobkyně do té doby vykonávala strážní činnost pouze na stanovišti a
na denní směny. Na základě této změny organizace práce od března 2016 však
všichni strážní vykonávají kromě strážních činností na stanovištích ve směnném
provozu, tedy denní i noční směny, také pochůzkovou činnost po stráženém
areálu, tzn. i pobyt ve venkovních prostorech. Tato práce je přitom zcela v
souladu s druhem práce, jak je uveden v pracovních smlouvách jednotlivých
strážných. Podle závěrů mimořádné lékařské prohlídky se žalobkyně stala
nezpůsobilou k výkonu práce podle pracovní smlouvy a žalovaná byla povinna tyto
závěry respektovat.
Žalovaná v této souvislosti poukázala též na posudek o
invaliditě žalobkyně, z něhož je zřejmé, že žalobkyně je schopna vykonávat
práce jen s podstatně menšími nároky na tělesné a duševní schopnosti a že tedy
zdravotní postižení objektivně brání žalobkyni vykonávat řádně a v plném
rozsahu její práci podle pracovní smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 26 C 194/2016-155
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 30.600,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Akcentoval,
že podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 21. 4. 2015
byla žalobkyně shledána zdravotně způsobilou k výkonu sjednané práce, přičemž
posudek byl vydán na 3 roky. Od března 2016 mělo u žalované dojít ke změně
organizace práce při poskytování strážních služeb v areálu společnosti B. S. na
základě nových požadavků klienta tak, že všichni strážní měli vykonávat strážní
činnosti ve směnném provozu (tedy denní i noční směny) a rovněž pochůzkovou
činnost po stráženém areálu. Žalovaná ovšem, „aniž fakticky a organizačně
pracovněprávně realizovala tuto změnu organizace práce“, vyslala žalobkyni na
další lékařskou prohlídku, jejímž výstupem byl lékařský posudek ze dne 26. 2. 2016, podle kterého je žalobkyně dlouhodobě zdravotně nezpůsobilá konat práci
pro žalovanou. Z posudku však podle názoru soudu prvního stupně „nevyplývá, k
jaké činnosti a za jakých podmínek je žalobkyně nezpůsobilá konat práci pro
žalovanou a kdy k tomuto nesplňování došlo“. Z posudku samotného a následné
výpovědi je podle jeho mínění naopak „zřejmá účelovost jednání žalované ukončit
pracovní poměr žalobkyně k žalované“. Současně nelze přehlédnout, že žalovaná
neumožnila žalobkyni vykonávat zaměstnání za ulehčených podmínek, jestliže k
datu podání výpovědi ke změně organizace práce u žalované v areálu společnosti
B. S. nedošlo a ke změně mělo dojít až od března. Z uvedených důvodů soud
prvního shledal předmětnou výpověď danou žalobkyni podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce neplatným právním jednáním. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 30
Co 313/2017-182 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že doposud
nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť s ohledem na uplatněný výpovědní
důvod bylo třeba doplnit dokazování žalovanou navrženým důkazem znaleckým
posudkem a zkoumat, zda ke dni dání výpovědi byla žalobkyně dlouhodobě
zdravotně nezpůsobilá vykonávat práci strážného (ostraha majetku a osob), tak
jak byla sjednána v pracovní smlouvě. Zdůraznil, že podle konstantní judikatury
je znalecký posudek nezbytným předpokladem pro získání závěru o zdravotním
stavu a pracovní způsobilosti zaměstnance, přičemž skutečnost, že dne 21. 4. 2015 byla žalobkyně shledána zdravotně způsobilou, ještě sama o sobě nevypovídá
o tom, jaká byla pracovní způsobilost z hlediska zdravotního stavu žalobkyně ke
dni zpracování nového posudku, tedy ke dni 26. 2. 2016.
Odvolací soud proto
uložil soudu prvního stupně, aby v naznačeném směru zjednal nápravu. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 26 C
194/2016-408, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2021 č. j. 26 C
194/2016-416, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 121.378,60 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Po doplnění
dokazování vycházel ze zjištění, že druh práce, který měla žalobkyně vykonávat
podle pracovní smlouvy, byl pracovník ostrahy majetku a osob, přičemž podle
národní soustavy povolání, spravované Ministerstvem práce a sociálních věci,
tento druh práce v sobě implicitně zahrnuje i práci v noci, pro kterou však
podle znaleckého posudku MUDr. Boháče byla žalobkyně dlouhodobě nezpůsobilou. To, že do podání výpovědi mohla žalobkyně pracovat pro žalovanou v jednosměnném
denním provozu, byl jakýsi „bonus“, který jí žalovaná jako zaměstnavatel po
dlouhou dobu umožňovala. Pokud však posléze došlo k tomu, že žalovaná začala
požadovat po všech svých zaměstnancích pracujících na pozici pracovníka ostrahy
majetku a osob, aby pracovali ve dvousměnném provozu, tedy i v noci, a aby
vykonávali venkovní pochůzky, pak je podle názoru soudu prvního stupně „zřejmé,
že žalobkyně se stala pro tuto práci nezpůsobilou, aniž by se jednalo o
formální či obsahovou změnu organizace práce u žalované“. Šlo totiž o pouhý
požadavek, aby zaměstnanci vykonávali práci podle uzavřené pracovní smlouvy, a
to ostrahu majetku a osob. Za tohoto stavu soud prvního stupně dovodil, že
žalobkyně v důsledku svého zdravotního stavu pozbyla dlouhodobě způsobilost k
výkonu sjednaného druhu práce uvedeného v pracovní smlouvě, v důsledku čehož
byl naplněn žalovanou uplatněný výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. e)
zák. práce. „Obhajobu“ žalobkyně postavenou na skutečnosti, že „celou
jednosměnnou denní pracovní dobu seděla ve zděné vrátnici a že poměry se od té
doby nezměnily“, odmítl s odůvodněním, že „se poměry u žalované změnily, neboť
žalovaná důsledně požadovala, aby byla vykonávána práce podle sjednaného druhu
v pracovní smlouvě“. Jako neopodstatněnou shledal rovněž námitku žalobkyně o
podepsání výpovědi neoprávněnou osobou. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2022 č. j. 30
C 67/22-497 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve
výroku o náhradě nákladů řízení tento rozsudek změnil „jen tak, že výše náhrady
činí 89.737 Kč“, a stanovil delší lhůtu k plnění, jinak jej v tomto výroku
potvrdil; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení 11.018,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany
Kantorové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že
předmětná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení § 52
písm. e) zák. práce se opírá o řádný lékařský posudek ze dne 26. 2. 2016, podle
něhož žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce podle
pracovní smlouvy. Zdůraznil, že rovněž ze znaleckého posudku MUDr. Boháče,
jakož i z výpovědi znalce, bylo zjištěno, že žalobkyně není schopna
vykonávat ,,dosavadní práci“, což soud prvního stupně správně vyložil jako
práci sjednanou podle pracovní smlouvy. K tomu odvolací soud připomenul, že
„není povinností zaměstnavatele uplatňovat celý rozsah sjednaného druhu práce,
ale zároveň na to zaměstnavatel má právo. Podle zákoníku práce je to
zaměstnavatel, kdo určuje rozvrh pracovní doby“. Jestliže tedy žalovaná určitou
dobu využívala žalobkyni pouze na denní směny, „není povinna takto konat
bezmezně v případě, že hodlá změnit organizaci práce a směny rozdělovat jinak,
než bylo dosud“. Podstatné je, že z povahy sjednané práce, a to práce
pracovníka ostrahy majetku a osob, jednoznačně vyplývá, že jde o práci, která
bude vykonávaná ve dne i v noci, s určitou zátěží fyzickou, psychickou, jakož i
potřebou pochůzek. V pracovní smlouvě žalobkyně bylo sjednáno, že bude
pracovníkem ostrahy majetku a osob; žádné omezení, že by šlo o pracovníka,
který bude pracovat jen na denní směně, případně jen ve vrátnici, zde sjednáno
není. K námitce žalobkyně, že důvod výpovědi nebyl naplněn mj. proto, že
systém ,,pan K. pořád noční a jiná osoba - dříve žalobkyně, pořád denní“ trval
a pokračoval nadále i v letech 2015 až 2017, odvolací soud uvedl, že žalovaná
tento systém za dobu do skončení pracovního poměru se žalobkyní v podstatě
nezpochybňuje, a že pokud jde o další organizaci práce, je pouze věcí žalované,
jak tuto práci bude mezi zaměstnance rozdělovat; proto v tomto směru není třeba
provádět žádné dokazování. Ani okolnost, že žalobkyně vůči žalované uplatňovala
svá práva, neznamená sama o sobě účelovost podané výpovědi, neboť podle názoru
odvolacího soudu „nic nebrání tomu, aby při naplnění výpovědního důvodu byl
ukončen pracovní poměr případně i s konfliktním zaměstnancem“. Navíc z
provedených důkazů vyplynulo, že na mimořádnou zdravotní prohlídku v únoru 2016
šli i ostatní zaměstnanci. Výpověď byla podle názoru odvolacího soudu rovněž
podepsána oprávněnou osobou na základě platně udělené plné moci k rozvazování
pracovních poměrů obecně, nikoliv toliko se žalobkyní.
Konečně námitku
žalobkyně, že při její pracovní nezpůsobilosti k noční práci bylo povinností
žalované převést ji na jinou práci, odmítl s odůvodněním, že podle judikatury
dovolacího soudu převedení zaměstnance na jinou práci žádnou přednost před
výpovědí z pracovního poměru nemá a zaměstnavatel může dát zaměstnanci z důvodu
uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) nebo e) zák. práce (tedy ze zdravotních
důvodů) výpověď, i kdyby měl možnost ho na jinou práci převést. Jinými slovy,
případné nepřevedení na jinou práci nemůže způsobovat neplatnost takové
výpovědi. Vzhledem k uvedenému odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že předmětná výpověď z pracovního poměru je platným právním jednáním. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně aplikoval ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, neboť zdravotní způsobilost k výkonu práce je třeba podle jejího
názoru posuzovat ve vztahu k „fakticky vykonávané“ dosavadní práci (skutečné
pracovní náplni), a proto bylo třeba zohlednit, že až do podání předmětné
výpovědi žalobkyně u žalované pracovala pouze na denní směny a pouze na
stanovišti ve vytápěné vrátnici, bez fyzické a psychické zátěže. Žalobkyně
pracovala zásadně v sedě a zadávala údaje do počítače, součástí práce žalované
nikdy nebyly pochůzky po areálu. Ve vztahu k této dosavadní práci však žalovaná
v řízení neprokázala, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost,
jestliže ze znaleckého posudku i výpovědi znalce MUDr. Jana Boháče „jednoznačně
vyplynulo, že žalobkyně byla ke dni 26. 2. 2016 způsobilá k výkonu práce na
pozici pracovník ostrahy majetku a osob v režimu práce jednosměnného denního“. Stejný závěr o skutečné pracovní náplni žalobkyně vyplynul také z lékařského
posudku ze dne 21. 4. 2015, ve kterém je uveden režim práce jednosměnný. Při
posouzení, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod, proto nelze podle mínění
dovolatelky vycházet ze zcela účelové specifikace pracovní náplně, uvedené v
lékařském posudku ze dne 26. 2. 2016, která neodpovídala skutečnosti. U
žalované neexistoval vnitřní předpis, který by blíže upravoval pracovní náplň
druhu práce pracovník ostrahy majetku a osob, a zároveň žalovaná neprokázala,
že byla ke dni výpovědi provedena organizační změna, na základě které by
žalobkyně takovou práci měla vykonávat. K této skutkové otázce žalobkyně
aktivně navrhovala důkazy, jimiž hodlala prokázat skutečnou náplň své pracovní
činnosti i to, že nový zaměstnanec přijatý namísto žalobkyně pracoval dále
rovněž jen na denní směny. Žádný z těchto navržených důkazů však soudy
neprovedly. Dovolatelka rovněž vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu,
že z povahy sjednané práce vyplývá, že ,,pracovník ostrahy osob a majetku“ musí
být fyzicky zdatným jedincem (navíc schopným pracovat i v noci), neboť – jak
dále uvedla – „v praxi je přece zcela běžné, že práce hlídačů vykonávají osoby
se zdravotním handicapem či důchodci a že pracují jen na denní směny“.
Svým
závěrem odvolací soud „posvěcuje“ chování zaměstnavatele, který vědomě
zaměstnává osoby se zdravotním postižením, z jejich zaměstnávání
„profituje“ (pobírá dotace), avšak v okamžiku, kdy se zaměstnavateli
handicapovaný zaměstnanec znelíbí, tak s ním ukončí pracovní poměr z důvodu
pozbytí zdravotní způsobilosti; zaměstnavatel tak má možnost ukončit pracovní
poměr invalidnímu zaměstnanci kdykoli a záleží jen na jeho libovůli. Takový
výklad ovšem „podstatně oslabuje postavení invalidního zaměstnance a činí jej
velice snadno vydíratelným“. Podle názoru dovolatelky z postupu žalované vůči
žalobkyni vyplývá zjevná účelovost, zjevné zneužití práva podle ustanovení § 8
o. z. O tom, že fakticky nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod, svědčí postup
žalované, která během jediného dne (na konci měsíce) zajistila vypracování
lékařského posudku, vyhotovení výpovědi i její předání. Žalovaná takto
postupovala, přestože je žalobkyně invalidní od roku 2006 a přestože žalovaná o
této skutečnosti věděla od uzavření pracovní smlouvy dne 29. 6. 2009. Kdyby
žalobkyně byla nezpůsobilá k práci, pak by s ní žalovaná nemohla (a ani
nesměla) uzavřít pracovní smlouvu; žalovaná však pracovní smlouvu se žalobkyní
uzavřela a ještě za to pobírala dotace. Podle mínění dovolatelky skutečným
důvodem pokusu o ukončení pracovního poměru se žalobkyní byla skutečnost, že se
žalobkyně stala nepohodlnou, jelikož vůči žalované důsledně uplatňovala svá
práva; k tomu žalobkyně navrhovala důkazy, které ovšem soudy neprovedly. Žalobkyně dále vyslovila názor, že žalovaná nebyla oprávněna dát žalobkyni
výpověď podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce též proto, že měla pro
žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu (tj. práci na denní
směny, na které fakticky a výlučně pracovala), na kterou byla povinna ji
převést podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. f) zák. práce. Takovému jednání by
soud neměl poskytnout ochranu. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, jehož závěry ovšem
vyložil v neprospěch zaměstnance a navíc v situaci, kdy se jedná o jiný
výpovědní důvod a o jiný důvod pro převedení na jinou práci. Kromě toho jsou
závěry uváděné odvolacím soudem k otázce povinnosti zaměstnavatele převést
zaměstnance na jinou práci v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3075/2012. V neposlední řadě žalobkyně
namítala, že podpis jednatele K. na plné moci pro J. V., který podepsal
předmětnou výpověď, není pravý. Podle jejího názoru jediným relevantním důkazem
ke zjištění pravosti podpisu je znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který
žalobkyně navrhla. Soud prvního stupně však namísto toho přistoupil k provedení
výslechů R. K. a J. V., které podle mínění dovolatelky jen rozšířily
pochybnosti o pravosti podpisu na plné moci, tedy o jejím platném udělení. Výpověď K. je zjevně nelogická a v některých částech zjevně nesprávná. Výpověď
svědka V. je pak nevěrohodná, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o
bývalého vedoucího zaměstnance žalované, který měl konflikty se žalobkyní.
Dovodil-li odvolací soud, že došlo k platnému udělení plné moci J. V., jde o
právní závěr, který je podle přesvědčení žalobkyně v extrémním nesouladu s
přijatými skutkovými zjištěními, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného práva
žalobkyně na spravedlivý proces. Závěrem dovolatelka vytkla soudům, že při
rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř., na
základě kterého z důvodů hodných zvláštního zřetele na straně žalobkyně
(tíživých majetkových poměrům, které žalobkyně prokázala v jiném řízení u soudu
prvního stupně) neměla být žalované přiznána náhrada nákladů řízení, a to ani
zčásti. Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, a přiznal
žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu také v části, v
níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2021 č. j. 26
C 194/2016-408 (ve znění opravného usnesení) ve výroku o náhradě nákladů řízení
a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zde dovolatelka
vytýká soudům, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikovaly
ustanovení § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky však dovolání žalobkyně
proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak žalobkyně v
dovolání – mimo jiné – zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů
obou stupňů, na jejichž podkladě učinil odvolací soud právní závěr, že na
základě plné moci udělené jednatelem žalované R. K. byl vedoucí střediska XY J. V. oprávněn za žalovanou podepsat předmětnou výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně v této souvislosti předestírá vlastní hodnocení důkazů (namítá-li, že
výpovědi R. K. a J. V. „jen rozšířily pochybnosti o pravosti podpisu na plné
moci“, že výpověď K.
je „zjevně nelogická“ a „v některých částech zjevně
nesprávná“, a že výpověď svědka V. je „nevěrohodná“) a také předestírá vlastní
skutkové závěry (že podpis jednatele K. na plné moci pro J. V. „není pravý“). Uvedené námitky žalobkyně však nemohou založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka jimi uplatňuje jiný dovolací důvod
než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího
soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné
libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze
prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti
provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její
průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzované věci nejedná. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci, mimo jiné, zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
podle rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního
zabezpečení Nymburk ze dne 11. 8. 2006 je žalobkyně z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu částečně invalidní (invalidní v prvním stupni). S vědomím této skutečnosti žalovaná dne 29. 6. 2009 uzavřela se žalobkyní
pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně u žalované od 1. 7. 2009
pracovala jako „pracovník ostrahy majetku a osob“. U žalované vykonávala práci,
která podle vstupní lékařské prohlídky odpovídala její zdravotní způsobilosti,
ovlivněné její invaliditou (sníženou schopností konat soustavnou výdělečnou
činnost). Práci vykonávala na stanovišti (vytápěné vrátnici) v jednosměnném
denním režimu. Podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne
21. 4. 2015 (vystaveného na 3 roky) byla žalobkyně shledána pro výkon této
práce zdravotně způsobilou. Podle následného lékařského posudku o zdravotní
způsobilosti ze dne 26. 2. 2016 žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní
způsobilost pro výkon práce „pracovníka ostrahy majetku, práce v noci, kat. 2 -
fyzická, psychická zátěž, nepříznivé klim. podmínky, práce vestoje, zátěž
teplem, chladem, pochůzková, režim práce: denní i noční“. S poukazem na tento
lékařský posudek žalovaná dala žalobkyni dne 26. 2. 2016 výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Podle znaleckého posudku
MUDr. Jana Boháče ze dne 22. 2. 2019 (vypracovaného v průběhu řízení) i jeho
výpovědi byla žalobkyně pro práci, kterou u žalované do doby dání výpovědi
vykonávala, zdravotně způsobilá.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, ve vztahu k jaké práci se
posuzuje dlouhodobá ztráta zdravotní způsobilosti zaměstnance v případě
výpovědi dané mu z důvodu uvedeném v ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla
doručena dne 26. 2. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30. 6. 2016, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím
zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony (dále jen „zák. práce“). Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat,
vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní
podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním
předpisem [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel je zároveň
povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž
náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. §
103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat
zaměstnanci toliko práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, je obecnou
povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Z toho, jaká je
variabilita pracovních vztahů a druhů práce, které mohou zaměstnanci vykonávat,
je zřejmé, že také požadavky na zdravotní stav zaměstnanců (a tedy možnost a
povinnost zaměstnavatele přidělovat jen práci, k jejímuž výkonu jsou
zaměstnanci způsobilí) budou rozličné a mohou se také významně lišit. Vždy ale
bude platit, že zaměstnavatel může zaměstnanci přidělovat jen takovou práci,
která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4578/2017). Naopak zaměstnanec je od vzniku pracovního poměru povinen vykonávat jen takovou
práci, pro jejíž výkon má potřebnou zdravotní způsobilost. Zaměstnanec je
přitom schopen (způsobilý) konat práci podle pracovní smlouvy, jen jestliže má
pro výkon této práce odpovídající (dostačující) zdravotní stav.
Zákoník práce
přitom vychází z předpokladu, že v případě jakýchkoli pochybností musí být
způsobilost zaměstnance konat dále dosavadní práci u zaměstnavatele s ohledem
na jeho zdravotní stav nejprve posouzena („objektivizována“) příslušným orgánem
předepsaným způsobem a výsledek tohoto posouzení je pak vyjádřen v lékařském
posudku, vydaném „poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo v rozhodnutí
příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává“. Se
zaměstnancem, který „pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle
lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo
rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává,
dlouhodobě zdravotní způsobilost“, může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr
výpovědí podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Podle ustálené judikatury
dovolacího soudu přitom může zaměstnavatel takto učinit, i kdyby mohl
zaměstnance podle ustanovení § 41 zák. práce převést na jinou práci (k tomu
srov. obdobně odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4328/2018). Namítá-li dovolatelka, že uvedený názor je v rozporu se
závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 21
Cdo 3075/2012, potom přehlíží, že uvedený rozsudek řeší dání výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. e) zák. práce toliko v případě, kdy zaměstnavatel nemá
možnost postupovat podle ustanovení § 41 zák. práce; k opačné situaci se
nevyjadřuje. V ustálené soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, uveřejněný pod č. 34 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 21 Cdo 2964/2021) nejsou pochybnosti o tom, že k výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce smí zaměstnavatel – jak
vyplývá z jeho znění – přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání
nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat
dále dosavadní práci. Z uvedeného vyplývá, že dlouhodobou ztrátu zdravotní
způsobilosti zaměstnance je třeba posuzovat výlučně ve vztahu k dosavadní
práci, kterou zaměstnanec u zaměstnavatele (do té doby) vykonával. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že dosavadní prací je třeba rozumět „práci
sjednanou v pracovní smlouvě“. Obecně je jistě správná i jeho úvaha, že „není
povinností zaměstnavatele uplatňovat celý rozsah sjednaného druhu práce, ale
zároveň na to zaměstnavatel má právo“, a že „je to zaměstnavatel, kdo určuje
rozvrh pracovní doby“. Rovněž lze obecně konstatovat, že práce „pracovníka
ostrahy majetku a osob“ může zahrnovat „práci, která bude vykonávaná ve dne i v
noci, s určitou zátěží fyzickou, psychickou, jakož i potřebou pochůzek“.
Navazující úsudek odvolacího soudu, že v případě žalobkyně touto dosavadní
prací byly veškeré pracovní činnosti spadající do druhu práce „pracovník
ostrahy majetku a osob“, jak byl uveden v písemné pracovní smlouvě účastníků ze
dne 29. 6. 2009, však dovolací soud (prozatím) nesdílí. Pracovní poměr lze sjednat pracovní smlouvou (§ 33 odst. 1 zák. práce), ve
které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který
je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo
jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 34 odst. 1 zák. práce). Vedle
uvedených podstatných (esenciálních) náležitostí si mohou účastníci v pracovní
smlouvě dohodnout i další (pracovní a mzdové) podmínky, na kterých mají zájem. Mezi tyto další podmínky, na nichž se účastníci mohou dohodnout, patří zejména
ujednání o mzdě, o zkušební době, o době trvání pracovního poměru a není
vyloučeno ani ujednání o pracovní době obsahující její bližší vymezení (jako
například její délku, případně její rozvržení) nebo ujednání obsahující bližší
specifikaci pracoviště. Tyto další dohodnuté podmínky zaměstnavatel (ani
zaměstnanec) není oprávněn jednostranně měnit, jejich změna je možná pouze
dohodou účastníků o změně pracovní smlouvy podle ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. za obsahově totožné předešlé právní úpravy rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1395/2010). Z uvedeného vyplývá, že součástí pracovní smlouvy mohou účastníci učinit i
rozvržení pracovní doby kupř. pouze na jednosměnný denní provoz (režim). Takové
ujednání účastníků nic nemění na oprávnění zaměstnavatele podle ustanovení § 81
odst. 1 zák. práce rozvrhnout pracovní dobu; zaměstnavatel se takovým ujednáním
pouze zaváže, že ve vztahu k dotčenému zaměstnanci bude pracovní dobu
rozvrhovat určitým způsobem. Na takovém rozvržení pracovní doby (případně na
dalších pracovních podmínkách) se mohou účastníci dohodnout i dodatečně
(následně po uzavření pracovní smlouvy) na základě dohody o změně pracovní
smlouvy podle ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. V projednávané věci žalobkyně již v žalobě podané u soudu prvního stupně dne
23. 6. 2016 tvrdila, že u žalované byla zaměstnána od 1. 7. 2009, že „pracovala
zejména na vrátnici, a to na počítači“, a že „již od 1. 1. 2010 pracovala pouze
na denních směnách“, že „naopak jen na noční směny chodil její kolega M. K.“ a
že „toto rozdělení směn platné od 1. 1. 2010 spolu domluvili žalobkyně, M. K. a
velitel střediska XY J. V.“. Uvedená tvrzení odvolací soud (i soud prvního
stupně) – jak se podává z obsahu spisu – nepovažoval za podstatná pro posouzení
věci vzhledem k tomu, že takové ujednání nebylo součástí písemné pracovní
smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 29. 6. 2009. Odvolací soud však ve svých
úvahách opomíjí, že rozvržení pracovní doby (případně další pracovní podmínky)
si mohou účastníci pracovního poměru dohodnout – jak bylo uvedeno výše – i
dodatečně (na základě dohody o změně pracovní smlouvy), a že – jak vyplývá z
ustanovení § 20 zák.
práce – nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou
vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se
neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění
základní pracovněprávní vztah. Protože případná dohoda o změně pracovní smlouvy
(§ 40 odst. 1 zák. práce) je právním jednáním, jímž se mění základní
pracovněprávní vztah (pracovní poměr), pokládá se – za předpokladu, že již bylo
započato s jejím plněním – za platnou, i kdyby nebyla uzavřena v písemné formě
vyžadované zákoníkem práce, nýbrž jen ústně nebo i jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit (konkludentně), neboť její
neplatnosti se již nelze dovolat (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2034/2019). Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, i když ujednání o rozvržení
pracovní doby žalobkyně „pouze na denní směny“ (případně o dalších pracovních
podmínkách) není obsaženo v písemné pracovní smlouvě účastníků ze dne 29. 6. 2009, není vyloučeno, aby se takto účastníci dohodli později, třeba jen ústní
formou (příp. konkludentně). Kdyby se pak účastníci podle tohoto ujednání v
následujícím období řídili (žalovaná ve svém vyjádření k žalobě potvrdila, že
„žalobkyně do skončení pracovního poměru vykonávala strážní činnost pouze na
stanovišti a na denní směny“), nebylo by již možno se neplatnosti takového
ujednání dovolat a mohl by tak být odůvodněn závěr, že žalovaná byla povinna
přidělovat žalobkyni práci pouze v rámci jednosměnného denního režimu (případně
za dalších dohodnutých pracovních podmínek), aniž by byla oprávněna tyto
dohodnuté pracovní podmínky jednostranně změnit. V takovém případě by se ovšem
lékařský posudek o zdravotní způsobilosti žalobkyně k práci ze dne 26. 2. 2016
(o který se opírá předmětná výpověď) nevyjadřoval k „dosavadní“ práci, kterou
žalobkyně u žalované vykonávala, a vůči žalobkyni by tak nemohl představovat
podklad pro platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e)
zák. práce. Protože odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – se věcí z tohoto
pohledu nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné. Chybný (neúplný) právní názor pak byl příčinou toho, že žalobkyně,
která netvrdila z hlediska výše nastíněného správného (úplného) právního
posouzení věci všechny rozhodné skutečnosti a neoznačila všechny důkazy,
kterými by mohla být její tvrzení prokázána, nebyla soudem prvního stupně ve
smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o své povinnosti tvrdit
všechny (z hlediska správného právního posouzení věci) rozhodné skutečnosti a
navrhnout k jejich prokázání důkazy, a že odvolací soud k tomu soud prvního
stupně postupem podle ustanovení § 221 o. s. ř. nevedl. Jestliže odvolací soud
rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení nebo důkazní
břemeno, bylo poskytnuto řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě
řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o
náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí, včetně
akcesorického opravného usnesení (§ 243e odst. 2 věta druhá a třetí o. s. ř.) a
věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu