21 Cdo 86/2024-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v
právní věci žalobkyně P. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná č. 356/7, proti žalované SUNGWOO HITECH
s. r. o. se sídlem v Ostravě – Hrabové, Na Rovince č. 895, IČO 26869918,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie
Steyskalové č. 767/62, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 58/2021, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2023, č. j. 16 Co
46/2023-109, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2023,
č. j. 16 Co 46/2023-109, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného práva, „zda je zaměstnavatel oprávněn dát zaměstnanci
výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce pro
dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce, jestliže byl
zaměstnanec z dosavadní práce převeden na jinou práci, kterou je zdravotně
schopen vykonávat a kterou vykonává i v době výpovědi z pracovního poměru“. Podle mínění dovolatelky se tak práce operátorky
– administrativní pracovnice stala její „dosavadní prací ve smyslu § 52 písm. e) zákoníku práce“, a odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od závěrů vyplývajících z
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 547/2012, ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo
916/2022. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že rozhodující je
nezpůsobilost žalobkyně k výkonu sjednaného druhu práce (operátor výroby 3)] v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022 (na který odkazuje sama žalobkyně), uzavřel,
že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce
smí zaměstnavatel přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání
nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat
dále dosavadní práci. Dosavadní prací je třeba rozumět „práci sjednanou v
pracovní smlouvě“. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 547/2012, přehlíží, že jeho závěr o tom, že „odpadl“ důvod výpovědi,
byl vysloven za předpokladu, že došlo k převedení zaměstnance na jinou vhodnou
práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V nyní posuzované
věci však odvolací soud vyslovil a odůvodnil právní závěr, že „nedošlo k
převedení žalobkyně podle § 41 odst. 1 písm. a) ZP, případně podle § 41 odst. 1
písm.
b) ZP“, stejně tak jako právní závěr, že smyslem a účelem nařízení
zaměstnavatele nebyla trvalá změna pracovního poměru ve vztahu k druhu práce, a
že ke změně sjednaného druhu práce nedošlo ani konkludentně; vůči tomuto
právnímu posouzení odvolacího soudu však dovolatelka žádný dovolací důvod
neformuluje. Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu se závěry přijatými v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 916/2022 nevzal v úvahu ustanovení § 3
odst. 2 antidiskriminačního zákona, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v
uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že v případě, že se zaměstnanec domáhá některého
z nároků vyplývajících z práva na rovné zacházení, má v občanském soudním
řízení procesní povinnost jednak tvrdit, že určitým jednáním zaměstnavatele byl
(je) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn, včetně údaje o
tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá, a k tomu kumulativně – že
pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených
diskriminačních důvodů. Dále platí, že může-li se oprávněný účastník
rozhodnout, zda se neplatnosti právního jednání vůbec dovolá, pak musí být v
pracovněprávních vztazích respektováno též to, pro jaké vady namítal neplatnost
právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod č. 79/2020 ve Sb. rozh. obč.). Dovolatelka
však v řízení před soudy nižších stupňů nepřednesla tvrzení o důvodech
neplatnosti předmětné výpovědi spočívajících v diskriminaci z důvodu
zdravotního postižení. V tomto ohledu proto v dovolání nebyl (a ani být nemohl)
vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) způsobem uvedeným v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Jestliže totiž žalobkyně uvedenou námitku
neuplatnila v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže
jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, pokud s touto
námitkou přichází dovolatelka až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1480/2014, nebo ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná se
sice vyjádřila k dovolání žalobkyně, vyjádření však bylo stručné a obecné, bez
vztahu ke konkrétnímu obsahu dovolání. Náklad na ně vynaložený nelze proto
považovat za potřebný k účelnému bránění práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu