21 Cdo 5995/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci zástavního věřitele SLOUPÁRNA Majdalena s. r. o. se sídlem v Majdaleně č.
141, IČO 49050648, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo nám. č. 2097/10, proti zástavnímu dlužníkovi JUDr. Ing. K. N.,
Ph.D., MBA, zastoupenému Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve
Slušovicích č. 520, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 6 Nc 1013/2012, o dovolání zástavního dlužníka proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19.
července 2016, č. j. 15 Co 275/2016-191, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 275/2016-191,
není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Judikatura soudů dospěla k závěru, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako
první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel
doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje,
a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v
řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení
prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny,
tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako
pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo
zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej
zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo
uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Namítá-li
zástavní dlužník, že zástavní právo zaniklo nebo že se promlčelo, nejde o
způsobilou obranu proti žalobě na nařízení prodeje zástavy (v první fázi
soudního prodeje zástavy), ale o důvod pro zastavení exekuce prodejem zástavy
podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř. nebo podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. řádu) [srov. též odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010]. Soud v řízení
o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z
odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu
neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji
zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z
obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které
bylo uveřejněno pod č. 113/2013 v časopise Soudní judikatura), a obdobná úvaha
platí i při zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná
pohledávka (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva). To, že
důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo,
znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že
jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu
provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti
smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení
posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř.,
neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2786/2011).
I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena
dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle
uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu
potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první
fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011); to platí i pro označení
zajišťované pohledávky ve smlouvě o jejím postoupení.
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. 8. 1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8.
1998, jen jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele
na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze
zástavy až po 1. 9. 1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99,
uveřejněný pod č. 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č.
34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1208/2013) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona
č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1. 1. 2002
se uspokojení pohledávky ze zástavy, poskytnuté na základě zástavního práva,
zřízeného v době do 31. 8. 1998, řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 do
31. 12. 2013. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je
zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná
pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik
nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku
(ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a § 151f odst. 1 občanského
zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle právní úpravy
účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013, zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst.
1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a
včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí
dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy -
řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Má-li být
dluh splněn ve splátkách a může-li věřitel podle dohody, právního předpisu nebo
rozhodnutí požadovat zaplacení celé pohledávky při prodlení dlužníka se
zaplacením jedné nebo některých splátek, stává se - jak je nepochybně zřejmé z
ustanovení § 565 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 – pro
nezaplacení splátek splatná celá pohledávka jen tehdy, jestliže věřitel
dlužníka o zaplacení celé pohledávky řádně a včas požádal; v případě, že své
právo nepoužil, může po dlužníku požadovat nadále jen sjednané nebo stanovené
splátky.
V projednávané věci - jak uzavřel odvolací soud - nastala splatnost zajištěné
pohledávky ke dni 31. 1. 1999, a proto odvolací soud správně v souladu s
konstantní judikaturou dovodil, že právo zástavního věřitele na uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo po 31. 8. 1998 a že při rozhodování o
žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2002 do 31. 12. 2013 (§ 200y až § 200za o. s. ř.). Namítá-li dovolatel, že
„pro posouzení postupu není podstatná splatnost zajištěné pohledávky, ale vznik
zástavního práva“, k němuž došlo na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 4.
1997, a že odvolací soud se „při řešení této otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu stanovené rozhodnutím velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci spis. zn. 31 Cdo 3881/2009 ze dne
9. 10. 2013“, pak přehlíží, že v jím zmiňované věci se jednalo o výklad otázky
promlčení v obchodních závazkových vztazích v souvislosti se zaplacením ceny
díla ze smlouvy o dílo a že tedy soudy vycházely z jiného skutkového stavu
(skutkového děje) a z jiné hmotněprávní úpravy, než v projednávané věci; proto
právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn.
31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na posuzovanou věc nedopadají.
Namítá-li zástavní dlužník, že „soudy nesprávně posoudily otázku jednostranného
ručního vpisování do smlouvy/dodatku“ a v té souvislosti klade otázku, zda
„může věřitel upravovat listiny vpisováním nových skutečností“, a zpochybňuje-
li výši zajištěné pohledávky poukazem na stav zápisu v katastru nemovitostí
otázkou, „jaký je význam stavu zápisu v katastru nemovitostí pro určení výše
zastavené pohledávky“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje skutkové závěry, z nichž
odvolací soud vycházel při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje
zástavy); v této části dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
Dovolání zástavního dlužníka do potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rovněž přípustné, neboť v této
části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím (ani ve svém součtu, když výše nákladů v řízení
před soudem prvního stupně činila 24.598,20 Kč a výše nákladů odvolacího
řízení 3.917,40 Kč) 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu