21 Cdo 757/2024-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova č. 471, proti žalované MHM EKO s. r. o. “v likvidaci“, se sídlem v Praze 9, K Hutím č. 665/5, IČO 45789355, zastoupené JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem v Praze 9, K Hutím č. 665/5, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 357/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023, č. j. 62 Co 168/2023-341, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Reného Příhody, Ph.D., advokáta se sídlem v Hradci Králové, Škroupova č. 471.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 62 Co 168/2023-341, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání namítá, že všechna porušení povinností zaměstnance vymezená v okamžitém zrušení pracovního poměru musí být posuzována současně, a nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který vymezená porušení povinností žalobcem rozdělil do podskupin, jež pak posuzoval odděleně. Uvádí, že podle ní spolu jednotlivá vymezená porušení souvisí, že vnímala dílčí skutky žalobce jako jedno jednání a že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když se nezabýval všemi tvrzenými porušeními povinností zaměstnance v souhrnu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který může přihlédnout k osobě zaměstnance, jeho funkci, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, dále však i k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, a v neposlední řadě i k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance či zda svým jednáním způsobil zaměstnanec zaměstnavateli
škodu apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, nebo ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015).
Z citované judikatury dovolacího soudu rovněž plyne, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalovanou vymezené důvody okamžitého zrušení pracovního poměru ani v souhrnu nepředstavují porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a shledal-li, že této intenzity je způsobilý dosáhnout pouze jeden z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil.
Obdobně se dovolatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje ani v souvislosti s posouzením otázky závažnosti neplnění některých povinností při práci z domova (viz bod D dovolání, v němž je položen důraz na nezasílání týdenních zpráv o výsledcích činnosti žalobce). Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil závažnost porušení této povinnosti žalobcem a že se otázkou závažnosti dostatečně detailně nezabýval, čímž se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že při posuzování intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci by se soudy měly zabývat všemi rozhodnými okolnostmi.
Jak ovšem plyne z dovolatelkou citované judikatury, i z judikatury uvedené shora, se zaměstnancem, který porušil své pracovní povinnosti, lze okamžitě zrušit pracovní poměr pouze v případě, dosáhlo-li zjištěné porušení povinností intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, byť jen do uplynutí výpovědní doby.
Odvolací soud se
proto od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, dospěl-li po posouzení závažnosti porušení této povinnosti žalobcem k závěru, že v konkrétním případě se o zvlášť hrubé porušení povinnosti zaměstnancem, které by odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru, nejednalo. Dovolatelka se dále neztotožňuje s posouzením ujednání o práci formou „home office“ tak, jak je učinil odvolací soud, a namítá, že předmětné ústní ujednání nelze posuzovat jako změnu pracovní smlouvy. Nesprávné právní posouzení pak dovolatelka spatřuje i ve vztahu k otázce neplnění některých povinností žalobcem při práci z domova a v otázce splnění zadaných úkolů a nepřidělování práce.
Uvedenými námitkami však dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Pouze v dílčí části bodu B dovolání lze shledat vymezení právní otázky jako dovolacího důvodu (včetně uvedení důvodu přípustnosti dovolání), a to tam, kde dovolatelka namítá, že odvolací soud chybně posoudil otázku změny pracovní smlouvy, nepostavil-li předtím najisto, kdy k tomuto ujednání došlo. Zde však dovolatelka přehlíží, že odvolací soud nezaložil své hodnocení na posouzení právní otázky změny pracovní smlouvy; vyšel naopak z právního závěru o uzavření dohody o práci z domova. Proto tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Stejně tak odvolací soud, jenž vycházel při posouzení právního vztahu účastníků z toho, že „stále trvala dohoda o práci z domova“, nezaložil své rozhodnutí na hodnocení návratu žalobce z Libérie jako návratu ze zahraniční pracovní cesty. Už z tohoto důvodu nemohou úvahy dovolatelky uvedené dále v bodu C dovolání založit přípustnost dovolání. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že nevyslovil závěr o útoku na majetek zaměstnavatele, respektive se nezabýval otázkou, zda bylo jednání žalobce v souladu s § 301 písm. d) zák. práce, čímž se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu, rovněž tím nevymezuje právní otázku, na které odvolací soud své rozhodnutí založil.
Žalovaná dále namítá nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť dle ní odvolací soud nerozhodl meritorně o celé projednávané věci, když v napadeném rozsudku v podrobnostech odkazoval na své předchozí zrušující rozhodnutí ve věci. Ve své podstatě jde o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaná, když z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které se stal předmětem přezkumu pouze jediný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje. Způsobilý dovolací důvod nelze shledat ani v nesouhlasu žalované se závěrem odvolacího soudu, že žalobce žalovanou po návratu do ČR kontaktoval a plnil jí zadané úkoly, v němž žalovaná spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je tomu tak proto, že se týká otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí ve výsledku nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sb. rozh. obč).
Pro
rozhodnutí o věci byl pro odvolací soud zásadní závěr, že dohoda o práci z domova, kterou si žalobce sjednal s bývalým statutárním zástupcem žalované, zůstala v platnosti, neboť takovou dohodu nelze měnit jednostranným právním jednáním a již vůbec ne konkludentně pouhou změnou statutárních zástupců žalované, a že žalobce byl tedy oprávněn setrvat doma po svém návratu z Libérie, a poté mu již žádné pracovní úkoly zadány nebyly (viz bod 26
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalovaná současně navrhla odklad vykonatelnosti (části) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované na odklad vykonatelnosti (části) napadeného rozhodnutí nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.