21 Cdo 860/2024-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo nám. č. 292, proti žalovanému Povodí Ohře, státní podnik, se sídlem v Chomutově, Bezručova č. 4219, IČO 70889988, o 449 400 Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 463/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2023, č. j. 8 Co 147/2023-308, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2023, č. j. 8 Co 147/2023-308, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepostupoval při řešení otázky „míry důkazního břemene“ v souladu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 916/2022, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008 (který byl uveřejněn pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč.), a ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015 [podle nichž tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení], přehlíží, že odvolací soud uzavřel, že ustanovení § 133a o. s. ř. se v daném případě neuplatní, neboť žalobce tvrdil, že k jeho diskriminaci došlo z jiného důvodu než z těch, které jsou pro oblast pracovní činnosti taxativně vymezeny v § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (konkrétně z důvodu příbuzenského vztahu), a že proto povinnost prokázat tvrzenou diskriminaci (diskriminační pohnutku jednání žalovaného) tížila jeho a nepřešla na žalovaného (srov. odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho ani napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na otázce, kterého z účastníků v projednávané věci zatěžuje důkazní břemeno, neboť se opírá o zjištěný skutkový stav (podle něhož bylo s žalobcem při provádění organizačních změn u žalovaného „zacházeno naprosto stejně jako s mzdovými účetními a personalisty, s tím rozdílem, že nepřišel o zaměstnání“, „centralizací … byl žalovaným sledován zcela legitimní cíl racionalizace jeho provozních činností“ a v provádění změn „nehrála vůbec žádnou roli rodinná vazba žalobce na jeho otce“), a nikoliv o závěr o neunesení důkazního břemene. Uvedená námitka žalobce tak není způsobilá založit přípustnost jeho dovolání.
5. Ve svém dovolání žalobce navíc nesprávně vychází z toho, že odvolací soud „konstatoval, že diskriminaci z důvodu příbuzenství zákoník práce nezná“, ačkoliv odvolací soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že „pakliže žalobce tvrdil diskriminaci ze strany žalovaného z důvodu svého vztahu k otci, bývalému generálnímu řediteli žalovaného, jde o důvod podřaditelný pod diskriminační důvod vztahu k rodině“ ve smyslu § 16 zák. práce (srov. odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
6. Namítá-li žalobce, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že „o nerovné zacházení nejde, když onu diskriminaci z důvodu příbuzenství zákoník práce nezná, takže nemůže být ani důvodem nerovného zacházení“, a poukazuje-li v této souvislosti na rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020, uveřejněném pod č. 84/2022 Sb. rozh. obč. (podle něhož „bude-li chybět některý z diskriminačních důvodů, může být toto chování posouzeno jako porušení povinnosti zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení …“), pak pomíjí, že odvolací soud se zabýval jak tím, zda jednáním žalovaného byl naplněn žalobcem tvrzený diskriminační důvod, tak i tím, zda žalovaným byla vůči žalobci porušena zásada rovného zacházení, neboť vycházel z toho, že je-li se zaměstnancem zacházeno odlišně než s jinými zaměstnanci, aniž by byl naplněn některý z diskriminačních důvodů, je třeba se zabývat také tím, zda takové odlišné zacházení je opodstatněné, či zda nebyla porušena zásada rovného zacházení (srov. odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud proto postupoval v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
7. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018) posoudil otázku, „zda má z hlediska diskriminace význam, že na subjekt oprávněný rozhodovat někdo působil, tedy že zde takový význam dán není, pokud ten, kdo rozhoduje, má právo (pravomoc) rozhodovat autonomně“, jestliže neučinil závěr, že ze strany dozorčí rady žalovaného šlo o „návod k diskriminaci“. Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaný se přijetím organizačních změn nedopustil diskriminace žalobce a ani vůči němu neporušil zásadu rovného zacházení, nemohl logicky učinit ani závěr, že doporučení těchto změn ze strany dozorčí rady žalovaného představovalo navádění k diskriminaci. Podstatou této námitky je jen nesouhlas dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu (že žalovaný se nedopustil diskriminace žalobce a ani vůči němu neporušil zásadu rovného zacházení a že ani doporučení dozorčí rady žalovaného „provést v zásadě centralizaci a sjednocení pracovního vedení u žalovaného“ nebylo „diskriminačního charakteru“ a nepředkládalo řediteli žalovaného řešení, které by porušovalo „zásadu rovnosti zacházení žalobce ve srovnání s jinými zaměstnanci“) a se skutkovými zjištěními, na nichž je toto posouzení založeno.
8. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018, uveřejněný pod č. 25/2020 v časopise Soudní judikatura, pak nebere náležitě v úvahu, že toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní projednávané věci, a že závěry v něm přijaté na posuzovanou věc nedopadají [v rozhodnutí je řešena otázka rozdílného (nerovného) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem v souvislosti s jejich zařazením do odpovídající platové třídy].
10. V části, ve které směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu