USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. L., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1041/12, b) K. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1041/12, c) S. H., zastoupeného JUDr. Michalem Kellnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Havlíčkova 1043/11, a d) L. L., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1041/12, proti žalované K. N., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 699/30, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 37/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 28 Co 99/2019-1839, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 28 Co 99/2019-1839, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2018, č. j. 10 C 37/2012-790, připustil změnu žaloby, kterou se žalobci a), b) a c) [tehdejšími žalobci byli J. L. – žalobkyně a), K. M. – žalobce b) a B. S. – žalobkyně c) – pozn. dovolacího soudu] domáhali dále vypořádání stavby č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc.
č. XY, oběma v k. ú. XY zapsaným na LV č. XY, a dále k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zapsaným na LV č. XY (výrok II), do výlučného vlastnictví žalobce b) přikázal pozemek parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zčásti nově vzniklé podle geometrického plánu č. 3178-143/2017, vypracovaného a schváleného Ing. Lubomírem Čechem, úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem dne 21.
11. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku, do výlučného vlastnictví žalobkyně a) přikázal pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v k. ú. XY, nově vzniklé podle geometrického plánu č. 3178-143/2017, vypracovaného a schváleného Ing. Lubomírem Čechem, úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem dne 21. 11. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku, do výlučného vlastnictví žalobkyně c) přikázal pozemek parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zčásti nově vzniklé podle geometrického plánu č. 3178-143/2017, vypracovaného a schváleného Ing.
Lubomírem Čechem, úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem dne 21. 11. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku, do podílového spoluvlastnictví žalobců a), b) a c), a to každému v podílu 1/3 přikázal pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, nově vzniklý podle geometrického plánu č. 3178-143/2017, vypracovaného a schváleného Ing. Lubomírem Čechem, úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem dne 21. 11. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku, do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemek parc. č. st.
XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, oba v k. ú. XY, zčásti nově vzniklé podle geometrického plánu č. 3178-143/2017, vypracovaného a schváleného Ing. Lubomírem Čechem, úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem dne 21. 11. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok III), a uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl 175 841 Kč, žalobci b) povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl 102 222 Kč, a žalobkyni c) povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl 23 097 Kč (výrok IV).
Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
2. K odvolání všech žalobců i žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2024, č. j. 28 Co 99/2019-1839, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v části napadeného výroku II žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všem v k. ú. XY, zapsaným na LV č. XY, zamítl, v napadených výrocích III a IV jej změnil tak, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, oba v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce c) a uložil žalobci c) povinnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobci a) ve výši 700 934,58 Kč, žalobci b) ve výši 1 401 869,16 Kč, žalobci d) ve výši 700 934,58 Kč a žalované ve výši 22 196 261,68 Kč; ve zbývající části napadeného výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II) i před soudem odvolacím (výroky III–V).
3. V průběhu odvolacího řízení došlo ke vstupu nových osob na místo dosavadních žalobkyň a) a c), a to J. L. [nyní žalobce a)] a L. L. [nyní žalobce d)] namísto původní žalobkyně a) a S. H. [nyní žalobce c)] namísto původní žalobkyně c).
4. K zamítnutí žaloby (měnícím výrokem I rozsudku odvolacího soudu) na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všem v k. ú. XY, zapsaným na LV č. XY, došlo z důvodu, že žalovaná v mezidobí pozbyla v dražbě spoluvlastnické podíly na těchto pozemcích a současně nedošlo ke vstupu aktuálního vlastníka do řízení namísto žalované (viz body 62–64 rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud tedy rozsudkem ze dne 13. 9. 2024, č. j. 28 Co 99/2019-1839, rozhodoval především o způsobu vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, oběma v k. ú. XY, zapsaným na LV č. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“), jež za přiměřenou náhradu přikázal do výlučného vlastnictví žalobce c).
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti části výroku I a výroku III podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že odvolací soud nerespektoval kritéria pro přikázání věci do výlučného vlastnictví spoluvlastníka, nadto v tomto případě menšinového.
Odvolací soud se v otázce rozhodnosti kritéria výrazně většího spoluvlastnického podílu odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3251/2023, a ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2471/2024. Toto kritérium má zásadní význam. Žádné závažné důvody pro přikázání věci minoritnímu spoluvlastníkovi zde nebyly. K tomu odkázala dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18, a ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19. Spoluvlastnický podíl žalované byl XY, zatímco spoluvlastnický podíl žalobce c) pouhých XY, přičemž významnosti kritéria velikosti podílu si byl odvolací soud vědom (viz bod 82 napadeného rozhodnutí). Dále se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1080/2024, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1266/2019, a to v otázce splnění podmínek solventnosti. Solventnost účastníka k vyplacení náhrady je splněna např. i uzavřením smlouvy o úvěru.
Přitom v žalovanou doložené smlouvě o advokátní úschově bylo jednoznačně stanoveno, za jakých podmínek a komu má být složená částka vyplacena. Tím odvolací soud popřel institut advokátní úschovy. Žalovaná ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, finanční částkou disponovala, pročež se nejednalo o odvolacím soudem uváděnou „quasi solventnost“. Dále se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, a to v otázce zajištění bytových potřeb spoluvlastníka, přičemž žalovaná poukázala na svoji historickou rodinnou vazbu k danému místu, jakož i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 972/2023, a ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, a to v otázce účelného využití věci spoluvlastníkem. Je totiž třeba upřednostnit užívání nemovitostí žalovanou před užíváním nemovitosti třetími osobami podle tvrzeného podnikatelského záměru žalobce c). Manželé L. (potenciální kupci nemovitostí) totiž byli ochotni zřídit žalované k nemovitostem právo, které by ji opravňovalo zde dožít. Žalované bylo rozsudkem odňato právo na bydlení v nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013). Do nemovitosti žalovaná neinvestovala, neboť nebylo jisté, jak soud rozhodne.
Naproti tomu byla žalovaná, stejně jako žalobce c), připravena uhradit ostatním spoluvlastníkům vyšší náhradu, přičemž odvolací soud nesprávně hodnotil toto kritérium pouze ve prospěch žalobce c), k čemuž žalovaná odkázala na rozpor s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2561/2023, ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016. Jako otázku neřešenou dále předložila hodnocení jednotlivých kritérií odvolacím soudem, při němž by mělo být vymezeno, která kritéria jsou rozhodnější v případě jakých skutkových zjištění.
Za zcela nevýznamnou pak považovala smlouvu o smlouvě budoucí kupní, kterou uzavřela se žalobcem c). Nakonec nesouhlasila s úhradou a vyčíslením nákladů (odvolacího) řízení, neboť za (údajné) obstrukční chování v průběhu odvolacího řízení již odvolací soud postihl žalovanou pořádkovými pokutami. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a současně odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
7. Žádný z žalobců se k dovolání nevyjádřil.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
11. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
12. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, již dřívější judikatura ve vztahu k § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) tuto podmínku pojímala šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost. Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
13. Ke stejným závěrům jako dřívější judikatura již ve vztahu k § 1147 větě druhé o. z. dospěl i Krajský soud v Ostravě, který v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že „pojem ‚nechce-li‘ obsažený v této větě je nutno vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce.“
14. V rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, Nejvyšší soud pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (v návaznosti na dřívější judikaturu k § 142 odst. 1 obč. zák.) zdůraznil podmínku solventnosti toho spoluvlastníka, jemuž má být věc za náhradu přikázána do výlučného vlastnictví, přičemž vyslovil následující závěry: „Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.“
15. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz/), vyslovil závěr, že kredibilita (solventnost) spoluvlastníka, jemuž má být věc za náhradu přikázána, ve smyslu poskytnutí přiměřené náhrady ostatním spoluvlastníkům (na vypořádání jejich podílů) hraje významnou roli pro posouzení souladnosti takového postupu s právem vlastnit majetek. V řízení by tak mělo být jednoznačně prokázáno, že spoluvlastník, jemuž má být věc přikázána, je schopen přiměřenou náhradu ostatním spoluvlastníkům poskytnout.
16. V nyní posuzovaném případě odvolací soud posoudil schopnost žalované k výplatě přiměřené náhrady ostatním spoluvlastníkům jako „quasi solventnost“ (viz bod 87 napadeného rozhodnutí). Ve vztahu k částce složené manžely L. do advokátní úschovy zdůraznil, že není jisté, zda by se stala součástí avizované kupní ceny za předmětné nemovitosti. V případě, že by se tak nestalo (žalovaná by předmětné nemovitosti neprodala), byla by nucena částku manželům L. vrátit (viz bod 89 napadeného rozhodnutí). Pod bodem 91 napadeného rozhodnutí pak odvolací soud stran zkoumání solventnosti žalované uzavřel, že chování žalované „nedává záruku, že z nyní dokládané částky bude přiměřená náhrada ostatním spoluvlastníkům skutečně vyplacena, a bude-li už vyplacena, že následně nedojde k nucenému prodeji K. vily proto, že žalovaná nebude schopna dostát svým závazkům vůči manželům L.“.
17. Tato úvaha odvolacího soudu odrážela jeho skutkové zjištění vyplývající ze smlouvy o advokátní úschově ze dne 27. 5. 2024, a jejích dodatků, podle které žalovaná a složitelé deklarovali připravenost uzavřít kupní smlouvu ohledně vypořádávaných nemovitostí ze žalované na složitele za celkovou částku 26 200 000,- Kč, přičemž částka 6 742 796 Kč představuje zálohu na kupní cenu, která má sloužit jako částka na vyplacení přiměřené náhrady ostatních podílových spoluvlastníků.
18. Odvolací soud při hodnocení solventnosti žalované však vyšel též z toho, že „mezi ní a jmenovanými nebyla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní (byť je to ve smlouvě o úschově deklarováno, viz bod 19 napadeného rozhodnutí – pozn. dovolacího soudu), že se dosud nerozhodla, kdy na jmenované vlastnictví převede a jaké budou konkrétní podmínky společného užívání K. vily“ (viz bod 89 napadeného rozhodnutí). Tyto skutkové závěry pak mají oporu v provedeném dokazování (viz především výslech M. L. pod bodem 22 napadeného rozhodnutí a procesní přednes samotné žalované). Je zřejmé, že ačkoliv v dodatku č. 1 ke smlouvě o úschově bylo sjednáno, že oprávněná a složitel spolu uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí kupní (viz bod 40 napadeného rozhodnutí), smlouva o smlouvě budoucí kupní uzavřena nebyla a nejsou ohledně ní sjednány ani žádné předběžné předpoklady, za kterých by mohla a měla být uzavřena, což jednoznačně vyplývá ze závěrů odvolacího soudu formulovaných v bodě 89 odůvodnění a reflektujících jak postoj žalované, tak i manželů L. Zde odvolací soud uzavřel, že „není vůbec jisté, zda by se částka nyní složená do advokátní úschovy skutečně stala součástí nyní avizované kupní ceny za nemovitosti č. 1. Pokud by se tak nestalo a zároveň by byla nyní částka použita na výplatu přiměřené náhrady, byla by žalovaná v budoucnu povinna částku manželům L. vrátit. Zda a jak by toho byla schopna, rovněž není jisté, a proto ani není jisté, jaký by byl za takové situace osud nemovitostí č. 1. S pravděpodobností hraničící s jistotou by došlo k jejich prodeji.“
19. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že tyto závěry a hodnotící soudy odvolacího soudu jsou odrazem doplnění dokazování v odvolacím řízení a výsledkem zásady přímosti a bezprostřednosti soudního řízení a pečlivého přihlédnutí ke všemu, co vyšlo v průběhu dlouholetého řízení najevo ve smyslu § 132 o. s. ř., což vyplývá z celého velmi podrobného a důsledného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. To odvolací soud velmi výstižně vyjádřil v bodě 91 odůvodnění, když uvedl, že „vzhledem k celému průběhu řízení, celkovému obrazu chování žalované a k prokázaným skutečnostem odvolací soud uzavírá, že jednání žalované je nedůvěryhodné, netransparentní a neustále se měnící, takže nedává záruku, že z nyní dokládané částky bude přiměřená náhrada ostatním spoluvlastníkům skutečně vyplacena, a bude-li už vyplacena, že následně nedojde k nucenému prodeji K. vily proto, že žalovaná nebude schopna dostát svým závazkům vůči manželům L.“. Těmto úvahám odvolacího soudu nelze nic vytknout.
20. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem učiněným odvolacím soudem ohledně míry nejistoty, kdy a zda vůbec by k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalované jako prodávající na manžele L. jako kupující došlo. Přestože byla do advokátní úschovy složena částka, která měla zřejmě sloužit k poskytnutí přiměřené náhrady ostatním spoluvlastníkům, byl by osud těchto finančních prostředků (a tedy i garance práva ostatních spoluvlastníků vlastnit majetek ve světle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03) nejistý, a to v přímé návaznosti na nejistotu ohledně převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalované na manžele L. Stejně tak by za těchto okolností byl nejistý další osud předmětných nemovitostí (viz bod 89 napadeného rozhodnutí).
21. Nejistotu ohledně prodeje předmětných nemovitostí manželům L. a s tím související nejistotu ohledně osudu finančních prostředků, které manželé L. složili do advokátní úschovy, totiž umocňuje odvolacím soudem rekapitulované chování žalované (které odvolací soud pod bodem 91 napadeného rozhodnutí označil za nedůvěryhodné, netransparentní a neustále se měnící), která v průběhu řízení nabízela předmětné nemovitosti k odkupu jiným subjektům (viz bod 88 napadeného rozhodnutí), ačkoliv současně tvrdila, že chce v nemovitostech dožít. Současně sama žalovaná v průběhu řízení tvrdila, že se písemných smluv obává. Proto ani v tomto ohledu není zřejmé, jakým způsobem by tedy mělo k podpisu smlouvy o převodu nemovitostí na manžele L. dojít (srov. § 560 o. z.), což do úvahy o solventnosti žalované prokazované právě prostředky v advokátní úschově složenými manžely L. vnáší další míru nejistoty.
22. Pokud žalovaná namítala, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, prokázala svoji solventnost, nelze jí v tomto ohledu dát za pravdu. Z rozhodnutí se totiž podává, že není-li najisto postaveno, že spoluvlastník finanční prostředky již má či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. V nynějším případě totiž – jak uvedeno shora – nebylo postaveno najisto, že jí budou skutečně poskytnuty finanční prostředky, které by tvořily přiměřenou náhradu poskytnutou ostatním spoluvlastníkům. Přestože do advokátní úschovy byly finanční prostředky složeny, z důvodu nejistoty ohledně prodeje předmětných nemovitostí a s tím související nejistoty ohledně užití těchto prostředků nebylo možné dospět k závěru, že prostředky skutečně budou způsobilé tvořit přiměřenou náhradu za vypořádací podíly ostatních spoluvlastníků.
23. Rovněž se odvolací soud neodchýlil od žalovanou předkládaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1080/2024, v němž dovolací soud nepovažoval za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaná je zčásti „schopna prostředky na zaplacení vypořádacího podílu opatřit z plnění poskytnutého na základě smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené s osobou jí blízkou, které je účelově vázáno právě na zaplacení vypořádacího podílu za předmětné nemovitosti“. V nyní posuzovaném případě totiž odvolací soud dospěl k závěru, že osud finančních prostředků, které měly tvořit přiměřenou náhradu, je odvislý od chování žalované a případného budoucího uzavření smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí. Žalovaná tedy neměla přislíben budoucí zisk finančních prostředků na smluvní bázi „bez dalšího“, nicméně složení finančních prostředků do advokátní úschovy bylo motivováno budoucí koupí předmětných nemovitostí složiteli. Odvolací soud proto správně vyjádřil pochybnosti ohledně budoucího osudu těchto prostředků za situace, v níž by k uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí složitelům nedošlo. Z téhož důvodu se odvolací soud neodchýlil ani od žalovanou předkládaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1266/2019. V tomto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že „otázku formy poskytnutí finančních prostředků, podmínek a předpokladů jejich poskytnutí i osobu poskytovatele je nutno posuzovat při úvaze, zda je podmínka solventnosti splněna z hlediska závěrů vysvětlených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1942/2016; v těchto případech jde o posuzování individuálních okolností a hodnocení konkrétních důkazů“. Lze dodat, že právě s ohledem na okolnosti poskytnutí finančních prostředků (chování žalované a s tím související nejistota ohledně dalšího osudu finančních prostředků) i osobu poskytovatele (koupěchtivý) dospěl odvolací soud zcela racionální úvahou k závěru, že v daném případě se nejedná o způsob poskytnutí finančních prostředků prokazující solventnost účastníka.
24. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala solventnost nezbytnou k tomu, aby jí byly předmětné nemovitosti (za přiměřenou náhradu) přikázány do výlučného vlastnictví. Jeho závěry jsou pak souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu.
25. Protože nebyla ze strany žalované prokázána podmínka solventnosti, která je nezbytným předpokladem pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, je nadbytečné zabývat se dalšími kritérii, která odvolací soud – vedle podmínky solventnosti – pro účely úvah o tom, komu budou předmětné nemovitosti přikázány, hodnotil. Jen pro úplnost lze dodat, že absentující solventnost je zcela jistě jedním z důvodů, pro který lze věci přikázat (a v zásadě i nutno je přikázat) i spoluvlastníkovi s nižším podílem. Z toho důvodu nemohlo dojít ani k odchylce odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe stran žalovanou předkládané judikatury ke kritériu výše spoluvlastnického podílu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18, a ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19). Ve vztahu k posuzovanému kritériu účelného využití věci (kde žalovaná namítá, že má být brán v potaz její zájem užívat předmětné nemovitosti osobně) lze poté zopakovat, že odvolací soud neměl postaveno najisto, že osud předmětných nemovitostí bude skutečně souladný s představou žalované o jejím osobním užívání nemovitostí. Zvláště pak za situace, v níž se představy žalované o dalším účelném využití předmětných nemovitostí v průběhu řízení měnily (viz bod 88 napadeného rozhodnutí). Pochybnosti o dalším osudu předmětných nemovitostí za předpokladu jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalované vyjádřil odvolací soud pod bodem 89 in fine napadeného rozhodnutí. Konečně námitka žalované, že její ochota uhradit na vypořádací podíl částku převyšující zjištěnou hodnotu spoluvlastnických podílů nemůže být důvodná z týchž důvodů, pro které odvolací soud dospěl k závěru o nenaplnění podmínky samotné solventnosti (schopnosti uhradit přiměřenou náhradu na vypořádací podíly).
26. Ostatně celkové vyznění úvah a závěrů odvolacího soudu, ve kterých posuzoval předpoklady pro přikázání věci žalobci c) nebo žalované, tak, jak je podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 78 a násl.), v žádném ohledu není zjevně nepřiměřené a s přihlédnutím ke klíčovému posouzení parametru solventnosti bez jakýchkoliv pochybností obstojí. Dovolací soud proto na tuto partii rozsudku odvolacího soudu pro stručnost odkazuje.
27. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
28. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
29. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)].
30. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu