22 Cdo 1086/2022-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému statutárnímu městu Liberec, se sídlem v Liberci, Dr. E. Beneše 1/1, IČO: 00262978, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 359/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 29 Co 105/2021-147, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. prosince 2021, č. j. 29 Co 105/2021-152, a opravného usnesení ze dne 25. ledna 2022, č. j. 29 Co 105/2021-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 30. 12. 2020, č. j. 29 C 359/2018-120, povolil nezbytnou cestu jako pozemkovou služebnost pro chůzi a jízdu dle geometrického plánu č. 5707-58/2020 přes pozemek parc. č. XY zapsaný na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro k. ú. a obec XY, ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro k. ú. a obec XY, s tím, že o úplatě za povolenou služebnost a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 29 Co 105/2021-147, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 29 Co 105/2021-152, a opravného usnesení ze dne 25. 1. 2022, č. j. 29 Co 105/2021-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí dopustil nesprávného právního posouzení věci v otázkách hmotného i procesního práva, přičemž se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nesprávně vyřešil otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Předkládá celkem devět otázek: 1) zda je pro povolení nezbytné cesty rozhodující druh pozemku evidovaný v katastru nemovitostí, nebo je nutné zohlednit veškeré konkrétní okolnosti případu, 2) zda byly v tomto konkrétním případě naplněny důvody pro nepovolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), 3) zda byly v tomto konkrétním případě naplněny důvody pro nepovolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., 4) zda byly v tomto konkrétním případě naplněny důvody pro nepovolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z., 5) zda je v současné moderní době dostačující spojení pozemku s veřejnou cestou pouze takové, které umožňuje přístup motorovými vozidly, 6) zda byl odvolací soud povinen při změně právního posouzení sdělit účastníkům svůj odlišný právní názor, poučit je a poskytnout jim prostor pro vyjádření a případné učinění návrhů na doplnění dokazování, 7) zda byl odvolací soud povinen v případě změny právního názoru namísto změny rozsudku věc vrátit soudu prvního stupně, 8) zda odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně nad rámec podaného odvolání, 9) zda byl odvolací soud povinen zopakovat důkazy, neboť dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně zamítá a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů i soudem dovolacím, eventuálně aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání vznesl pochybnost o včasnosti podaného dovolání, ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že žalobce má přístup na svůj pozemek z veřejné komunikace a že žalovaný není povinen nést tíži specifického umístění žalobcova pozemku ani mu zřídit požadovaný přístup, neboť by se jednalo pouze o pohodlnější a levnější přístup.
Uvedl, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a podle názoru žalovaného nedošlo ani k žádným procesním pochybením, a proto navrhl dovolání odmítnout či zamítnout. Dovolání není přípustné a současně trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud vychází ze své ustálené rozhodovací praxe v tom směru, že v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí návrhu založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud návrh žalobce na povolení nezbytné cesty zamítl na základě několika samostatných důvodů.
Prvním a zároveň hlavním důvodem bylo, že žalobce má ke svému pozemku přístup dostatečně zajištěn z veřejné komunikace, se kterou pozemek přímo sousedí, tudíž nejsou naplněny obecné důvody pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. Dalšími podpůrnými důvody pro zamítnutí žaloby plynoucími z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu byla jednak skutečnost, že si žalobce nedostatek přístupu ke svému pozemku způsobil z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., a dále to, že žalobce žádá povolení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o.
z.
S ohledem na výše uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu by tudíž žalobce musel relevantně zpochybnit (včetně řádně vymezené přípustnosti dovolání u jednotlivých námitek) všechny tři výše zmíněné důvody, na jejichž základě mu byla žaloba na povolení nezbytné cesty soudy zamítnuta. Tomuto požadavku nicméně žalobce v rámci podaného dovolání patřičně nedostál, tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu obstojí. Co se týče zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu nesplnění podmínek § 1029 odst. 1 o. z., k tomuto důvodu lze vztáhnout dovolací námitky 1) a 5).
K námitce 1) však žalobce řádně nevymezil přípustnost dovolání jako jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Předkládá sice, že se odvolací soud při posuzování této otázky měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k tomu však cituje toliko usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, které však na řešení dané otázky vůbec nedopadá, neboť se týká problematiky hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Žádnou další – pro řešení předkládané otázky relevantní – judikaturu však neuvádí, tudíž přípustnost dovolání vzhledem k této otázce nelze mít v žádném případě za řádně vymezenou.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Co se týče dovolací námitky 5), ani tato nezakládá přípustnost dovolání, neboť předkládaná otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, uvedl, že „věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícím jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu.“ Od uvedené rozhodovací praxe se pak odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, pokud konstatoval, že podstatná je v tomto případě možnost dostat se vozidlem na okraj pozemku, nikoliv do kteréhokoliv místa na pozemku, pokud se navíc jedná o pozemek využívaný příležitostně a rekreačně, nikoliv pro obytné účely (což s ohledem na skutková zjištění v současné době zatím není), a zohlednil i to, že v budoucnu v případě vybudování zamýšleného bytového domu na pozemku žalobce je plánováno přímé dopravní napojení na veřejnou cestu prostřednictvím autovýtahu, jenž má být součástí stavby bytového domu.
Už tedy jen proto, že první ze tří důvodů zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty (podle § 1029 odst. 1 o. z.) nebyl žalobcem v dovolání úspěšně zpochybněn, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu – s ohledem na výše citovanou judikaturu – obstojí. A bylo by tomu tak i za situace, že by další dva důvody zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty byly v rámci dovolání žalobcem zpochybněny řádně a důvodně, což však navíc v tomto případě také nebyly.
Pouze nad rámec proto dovolací soud dodává, že ani v případě dalších dvou důvodů zamítnutí žaloby [podle § 1032 odst. 1 písm. b) a c) o. z.], k nimž se vztahují dovolací námitky 3) a 4), žalobce řádně nevymezil, v čem vzhledem k nastíněným právním otázkám s odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce uvádí jen to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má být v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž konkrétně zmiňuje pouze velmi obecná rozhodnutí dovolacího soudu a namítá, že je třeba vždy posuzovat individuální okolnosti případu.
S tím lze samozřejmě souhlasit, nicméně dovolacímu soudu není z obsahu dovolání zřejmé, v čem konkrétně žalobce spatřuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s touto obecnou judikaturou, anebo z jakého důvodu se žalobce domnívá, že odvolací soud neposuzoval individuální okolnosti dané věci; skutečnost, že odvolací soud rozhodl v neprospěch žalobce, pochopitelně bez dalšího neznamená, že odvolací soud řádně neuvážil veškeré konkrétní okolnosti projednávané věci. Co se pak týče dovolací námitky 2) vztahující se k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu podle § 1032 odst. 1 písm. a) o.
z., tu nelze považovat v projednávané věci za jakkoliv relevantní, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na tomto konkrétním důvodu zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty není založeno. Ve vztahu k této námitce navíc zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání.
Ohledně dovolacích námitek 6), 7), 8) a 9) pak dovolací soud pouze uvádí, že tyto námitky procesního charakteru představují pouze tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud by je však mohl podrobit přezkumu v dovolacím řízení pouze za předpokladu, že by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu