22 Cdo 1113/2025-363
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) A. D. a b) K. D., zastoupených JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované XY, IČO XY, se sídlem ve XY, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 176/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2024, č. j. 15 Co 75/2024-336, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2024, č. j. 15 Co 75/2024-336, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 12. 2023, č. j. 5 C 176/2020-292, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 10. 2024, č. j. 5 C 176/2020-319, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
1. V této věci se žalobci domáhají vyklizení pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Podle žalobců je součástí této nemovitosti rovněž lisovna, vinný sklep a šíje propojující lisovnu s vinným sklepem, které v současné době užívá žalovaná. Žalobci nabyli uvedenou nemovitost na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019 uzavřené s V. a I. B. Mají za to, že nemovitost nabyli se všemi součástmi, tedy i s lisovnou, vinným sklepem a šíjí propojující lisovnu s vinným sklepem. Jelikož žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání těchto částí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, požadují jejich vyklizení.
2. S ohledem na požadavek žalobců se Nejvyšší soud zabýval otázkou právní povahy lisovny, šíje a vinného sklepa, které se nachází i pod stavbou žalobců č. p. XY. I. Dosavadní průběh řízení
3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 5 C 176/2020-292, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit pozemek p. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. p.
XY (výrok I). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II). V doplňujícím usnesení ze dne 23. 10. 2024, č. j. 5 C 176/2020-319, rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok III).
4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 15 Co 75/2024-336, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci nabyli vlastnické právo k pozemku p. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019 uzavřené s V. a I. B. Zohlednil, že již v době předcházející nabytí vlastnického práva žalobci došlo k právnímu i faktickému oddělení lisovny, vinného sklepa a šíje propojující sklep s lisovnou od nemovitosti žalobců. Na základě přídělové listiny ze dne 16. 1. 1960, č. j. Zem 8/60 P 2071, totiž nabyli vlastnické právo k lisovně, vinnému sklepu a šíji S. a M. Š. Následně byla tato podzemní stavba samostatně převáděna a na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2011 ji nabyla do vlastnictví žalovaná. Tato podzemní stavba byla také až do roku 1996 samostatně zapsána v katastru nemovitostí, kdy v důsledku změny příslušné právní úpravy došlo k výmazu podzemních staveb z tohoto veřejného seznamu.
6. V řízení bylo dále prokázáno, že shora uvedená podzemní stavba byla od konce druhé světové války užívána samostatně a došlo k faktickému i právnímu oddělení vlastnických vztahů ke stavbě č. p. XY, rodinnému domu, a podzemní stavbě lisovny, vinného sklepa a šíje propojující sklep s lisovnou. Nejpozději od roku 1978 rovněž nebyla podzemní stavba žádným způsobem propojena s rodinným domem, který se nachází nad podzemní stavbou. Podzemní stavba měla samostatné hospodářské využití odlišné od využití rodinného domu, jelikož sloužila k výrobě vína. Odvolací soud přihlédl také ke skutečnosti, že žalobcům bylo při koupi pozemku p. č. XY a stavby rodinného domu č. p. XY zřejmé, že lisovna, vinný sklep a šíje propojující lisovnu se sklepem nejsou předmětem převodu.
7. V poměrech projednávané věci považoval odvolací soud posouzení právní povahy lisovny, vinného sklepa a šíje za hraniční případ, v němž lze s ohledem na výše uvedené okolnosti považovat lisovnu, vinný sklep a šíji za podzemní stavbu a za samostatnou věc v právním slova smyslu. K této podzemní stavbě proto svědčí na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2011 vlastnické právo žalované.
8. Jelikož žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019 vlastnické právo k lisovně, vinnému sklepu a šíji propojující sklep s lisovnou nenabyli, nejsou v souvislosti s požadavkem na vyklizení těchto prostor aktivně věcně legitimováni. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu na vyklizení zamítl. II. Dovolání žalobců a vyjádření žalované
9. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že lisovna, vinný sklep a šíje propojující lisovnu s tímto sklepem je samostatnou věcí v právním slova smyslu – podzemní stavbou. Podle žalobců tvoří lisovna, vinný sklep a šíje propojující lisovnu se sklepem součást nemovitosti ve vlastnictví žalobců – pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Je nutné především zohlednit, že lisovna má stejné obvodové zdivo jako stavba rodinného domu ve vlastnictví žalobců, která se nachází přímo nad touto lisovnou. Protože součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98), jsou i lisovna, vinný sklep a šíje součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců.
10. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se také podává, že „sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást, resp. netvoří-li jeho základy), může být samostatným předmětem právních vztahů“ (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 537/2010). V projednávané věci je však lisovna umístěna přímo pod domem žalobců a tvoří jeho základy. Z tohoto důvodu tvoří součást nemovitosti ve vlastnictví žalobců.
11. Podle dovolatelů je nutné také zohlednit, že stavbu nelze dělit horizontálně, ale pouze vertikálně (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1465/2000). Rozhodnutím odvolacího soudu však došlo k nepřípustnému horizontálnímu rozdělení stavby.
12. Poznamenávají také, že součást věci se může stát samostatnou věcí pouze jejím faktickým oddělením, nikoliv pouhým projevem vůle vlastníka vyjádřeným např. uzavřením kupní smlouvy (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1212/2020). Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva, výslovně uvedena (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1432/2002).
13. S přihlédnutím k okolnostem projednávané věci je tak podle dovolatelů nutné uzavřít, že žalobci nabyli vlastnické právo k lisovně, vinnému sklepu a šíji jako k součástem jejich nemovitosti (pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY) na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019. Proto je jejich požadavek na vyklizení těchto prostor opodstatněný.
14. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda v poměrech projednávané věci představuje lisovna, šíje a vinný sklep samostatnou nemovitou věc v právním slova smyslu, nebo se jedná o součást nemovitosti ve vlastnictví žalobců.
18. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalobců přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
20. Podle § 498 odst. 1 o. z. nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
21. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
22. Podle § 506 odst. 1 o. z. součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.
23. Podle § 510 odst. 1 o. z. příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.
24. Podle § 510 odst. 2 o. z. má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
25. V rozsudku ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vyložil, že „není sporu o tom, že sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást, resp. netvoří-li jeho základy) může být samostatným předmětem právních vztahů – věcí“. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. Rv I 813/22, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010. K tomuto závěru se Nejvyšší soud rovněž přihlásil v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2873/2019, a v usnesení ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020.
26. Nejvyšší soud také uvedl, že mezi věcí a její součástí (§ 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím (§ 121 odst. 1 obč. zák.); rozdíl spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a v možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003).
27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je nutné rozlišovat mezi součástí věci a částí věci. Součást věci je totiž myslitelná jen jako skladebný prvek věci, a to věci složené. Nejsou-li například sporné prostory určité stavby takovým skladebným prvkem (nelze-li je užívat obvyklým způsobem nezávisle na této stavbě, např. není-li možný samostatný přístup, napojení na inženýrské sítě apod., a tvoří s ní jediný objekt), půjde spíše o část věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019; ke stejným závěrům dospěla rovněž odborná literatura, viz ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I, s. 493, nebo MELZER, Filip, TÉGL, Petr. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., str. 300, marg. č. 26).
28. V rozsudku ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, pak Nejvyšší soud vyložil, že příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech může činit potíže rozhodnout, zda jde o příslušenství, nebo o součást věci; v takových případech je nutné vzít do úvahy všechny okolnosti věci. Posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, tak vyplývá z úvahy soudů nižších stupňů, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Takové posouzení je vždy individuální a založené na komplexním zhodnocení jedinečných a konkrétních skutkových okolností každé projednávané věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).
29. Shora uvedené závěry přijaté v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se s ohledem na obdobnou právní úpravu uplatní i při rozhodování podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
30. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020, také uvedl, že je nutné vždy zvažovat, zda výsledek stavební činnosti nacházející se pod povrchem může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda je podle zvyklostí v právním styku účelné, aby byl takový výsledek stavební činnosti jako samostatná věc předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.). Rovněž je důležité přihlédnout ke stavebnímu provedení takového podzemního prostoru.
31. Je nezbytné také zohlednit, že podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ani podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, není možné založit tzv. patrové vlastnictví. Tzv. patrové vlastnictví představovalo kombinaci spoluvlastnictví s ideálními podíly a spoluvlastnictví s reálnými podíly na věci. Například šlo o reálné podíly vzhledem k jednotlivým bytům ve vícebytovém domě spolu s ideálními podíly na pozemku, na kterém dům stojí a na společných částech domu (srovnej SEDLÁČEK, Jaromír: Vlastnické právo. Praha 1935, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 83 a násl.). Patrové vlastnictví bylo možné podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, (dále jen „o. z. o.“) a to až do doby, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 50/1879 ř. z., který takové dělení domů zakázal. Právní vztahy založené před účinností tohoto zákona však zůstávaly nadále v platnosti [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu (OGH) ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 4 Ob 2229/96i, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2013].
32. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze stavby dělit jen vertikálně, vlastnictví budovy nemůže být rozděleno horizontálně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4994/2015).
33. Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že zpochybní úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, jen pokud soud nevzal v potaz zákonná kritéria nebo jedná-li se o úvahu zjevně nepřiměřenou či nedostatečně odůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020).
34. V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že podzemní prostor tvořený lisovnou, vinným sklepem a šíjí spojující lisovnu s vinným sklepem, za jehož vlastníka se považuje žalovaná, představuje samostatnou věc v právním slova smyslu ve vlastnictví žalované.
35. Z provedeného dokazování se podává, že přinejmenším lisovna je umístěna přímo pod rodinným domem č. p. XY, který je ve vlastnictví žalobců, tvoří jeho základy a s rodinným domem má společnou přinejmenším část svislých nosných konstrukcí. Ze zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že k faktickému i právnímu oddělení lisovny, vinného sklepa a šíje mělo dojít až po roce 1945. Lisovnu, vinný sklep a šíji měli nabýt právní předchůdci žalované na základě přídělové listiny ze dne 16. 1. 1960, č. j. Zem 8/60 P 2071. Avšak vzhledem k tomu, že lisovna je umístěna přímo pod rodinným domem č. p. XY, tvoří jeho základy a s rodinným domem má společné svislé nosné konstrukce, nemohla a nemůže být lisovna jako podzemní prostor samostatným předmětem právních vztahů. Tudíž ani žalovaná k ní nemohla nabýt vlastnické právo na základě smlouvy ze dne 23. 11. 2011. Pokud by tomu tak bylo, došlo by k nepřípustnému horizontálnímu rozdělení stavby a bylo by založeno patrové vlastnictví. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však plyne, že stavby nelze (a ani nebylo možné po roce 1945) dělit horizontálně, ale pouze vertikálně. Patrové vlastnictví rovněž nemohlo a nemůže být založeno.
36. Žalovaná tak nemohla nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2011 do vlastnictví podzemní prostor tvořící lisovnu, jedná-li se o součást věci jiné, která nebyla předmětem tohoto převodu. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí ČR pod č. R 4/1992), že „součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní.“ Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v případě lisovny se nemůže jednat ani o tzv. oddělitelnou součást věci hlavní, která by mohla být (nepřímým) předmětem kupní smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). Protože došlo-li by k oddělení lisovny od stavby rodinného domu, byla by stavba rozdělena horizontálně a bylo by tím založeno patrové vlastnictví. Jak však již bylo uvedeno, takto postupovat nelze.
37. Žalobci tak nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019 vlastnické právo pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, se všemi součástmi, tedy i s uvedenou lisovnou. Proto není správný závěr odvolacího soudu, že není opodstatněný požadavek žalobců na vyklizení této části podzemního prostoru. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
38. Z uvedeného vyplývá, že v dovolacím přezkumu neobstál závěr soudů nižších stupňů, že celý podzemní prostor tvořený lisovnou, šíjí a vinným sklepem, jehož vyklizení se žalobci domáhají, je samostatnou věcí, ke které žalobcům nesvědčí vlastnické právo. Proto je i předčasný, a tudíž nesprávný závěr soudů nižších stupňů, že není opodstatněný ani požadavek žalobců na vyklizení částí tohoto podzemního prostoru, které tvoří šíji a vinný sklep. S přihlédnutím ke shora uvedené soudní praxi a všem skutkovým okolnostem projednávané věci soudy nižších stupňů znovu posoudí, zda se v době nabytí vlastnického práva žalobců k pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v případě podzemních prostor, které tvoří šíji a vinný sklep, jednalo a jedná o samostatnou věc nebo součást věci hlavní a zda k nim nabyli vlastnické právo žalobci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). Jestliže označené podzemní prostory nebyly samostatnou věcí nebo součástí věci hlavní, posoudí soudy, zda se mohlo jednat o příslušenství věci hlavní (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012), a zda mohlo být a bylo s věcí hlavní převedeno na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2019 (srovnej § 510 odst. 2 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3785/2022). Na základě uvedeného pak rozhodnou, zda je opodstatněný požadavek žalobců na vyklizení podzemních prostor, které představují vinný sklep a šíji spojující lisovnu s vinným sklepem. V. Závěr a náklady řízení
39. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že podzemní prostor tvořící lisovnu, vinný sklep a šíji spojující lisovnu s vinným sklepem je samostatnou věcí v právním slova smyslu, ke které žalobcům nesvědčí vlastnické právo, zakládá se jeho rozhodnutí na právní otázce, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobců je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání rovněž důvodné.
40. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
41. Jelikož důvody, na jejichž základě Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 12. 2023, č. j. 5 C 176/2020-292, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 10. 2024, č. j. 5 C 176/2020-319, a věc vrátil Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení. V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu