22 Cdo 1118/2024-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalovanému D. S., zastoupenému Mgr. Janem Schwarzem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Kopečku 1280/7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 233/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 27 Co 91/2023-187,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Schwarze.
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 12 C 233/2022-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY dle geometrického plánu č. 1444-94/2022 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 27 Co 91/2023-187, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k pozemku, který užívala jako příjezd na svůj pozemek a který byl k jejímu pozemku připlocen, vydržením, neboť nedisponovala ani putativním nabývacím titulem. Její dobrou víru vylučuje rovněž potvrzení manželů Š.
z 10. 5. 1982 o tom, že přenechávají část svých parcel žalobkyni a jejímu manželovi ke zřízení příjezdové cesty. Toto potvrzení bylo totiž vystaveno až po zaměření (v březnu 1982) a vyhotovení (v dubnu 1982) geometrického plánu k oddělení jiného pozemku (parc. č. XY), který byl kupní smlouvou z 15. 5. 1982 prodán státu. Záměrem smluvních stran bylo zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. XY ve prospěch žalobkyně a jejího manžela, což zařizoval otec žalobkyně, stát následně právo osobního užívání v jejich prospěch dohodou z 22.
7. 1982 skutečně zřídil. Ke spornému pozemku přesto shodný způsob převodu zvolen nebyl, z toho odvolací soud dovodil, že úmyslem stran bylo pouze dočasné bezúplatné přenechání sporného pozemku k vybudování příjezdu na převáděný pozemek a jeho oplocení. Pokud by byl ve vztahu k předmětnému pozemku shodný záměr převést ho na žalobkyni a jejího manžela, mohlo dojít k jeho oddělení stejným geometrickým plánem a k jeho zahrnutí do kupní smlouvy uzavřené 5 dní po vystavení potvrzení manželů Š. Z geometrického plánu je zřejmé, že hranice nově odděleného pozemku je rovná a sporný pozemek nebyl v odděleném pozemku zahrnut, jde o podklad, který měla žalobkyně k dispozici.
O odlišném obsahu dohody otec žalobkyně věděl, tuto vědomost je třeba přičítat osobám, které zastupoval a kterým bylo písemné potvrzení z 10. 5. 1982 zjevně určeno (žalobkyni a jejímu manželovi). Dvacetiletá lhůta potřebná pro mimořádné vydržení, která neskončí dříve než 1. 1. 2019, nemohla podle názoru odvolacího soudu uplynout, neboť o tom, že není vlastníkem sporného pozemku, se žalobkyně dozvěděla už v souvislosti s projednáním dědictví po manželovi v roce 2015.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení otázky dobré víry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť jeho úvaha je zjevně nepřiměřená (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, 22 Cdo 1273/2005, 22 Cdo 1335/2016 a 22 Cdo 1646/2018). Skutečnost, že by žalobkyně byla s potvrzením z května 1982 seznámena už v okamžiku jeho vystavení, nebyla prokázána, povědomost žalobkyně o obsahu potvrzení, kupní smlouvy a geometrického plánu odvolací soud jen dedukuje. O potvrzení se dozvěděla až v roce 2015, aniž jí byl znám důvod jeho vzniku, s kupní smlouvou a geometrickým plánem byla seznámena až v průběhu řízení před soudem. Svůj omyl při uchopení držby proto považuje za omluvitelný, neboť od počátku držby měla k dispozici jen dohodu, z obsahu této dohody nemohla nabýt dojmu, že sporný pozemek drží neoprávněně.
5. Pro případ přípustnosti dovolání namítá rovněž vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to provedení dokazování v odvolacím řízení v rozporu se zákonem. Uvádí, že odvolací soud vyslovil předběžný názor, že rozsudek soudu prvního stupně neobstojí. Až po provedení
důkazu kupní smlouvou s geometrickým plánem změnil právní posouzení. Tyto důkazy byly dle žalobkyně v odvolacím řízení nepřípustné, neboť účastníci byli poučeni dle § 118b o. s. ř. i § 119a o. s. ř., šlo o důkazy, které nebyly potřebné pro zjištění skutkového stavu, a žalovaný je k prokázání svých tvrzení označil až v odvolacím řízení. Odvolací soud proto postupoval v rozporu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1224/2005, 21 Cdo 4841/2007 a 30 Cdo 2310/2007). Ze stejných důvodů byl nepřípustný i důkaz výslech svědka M. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, neboť úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně se zřetelem ke všem okolnostem nejsou zjevně nepřiměřené.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolatelka považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o nedostatku její dobré víry, že je vlastnicí sporného pozemku, přestože se o okolnostech, které dle odvolacího soudu dobrou víru vylučují, dozvěděla z části v roce 2015 a z části až v průběhu řízení. Dodala, že její vědomost o obsahu listin odvolací soud jen dedukuje, prokázána nebyla. Odvolací soud však své úvahy nezaložil na zjištění, že sama žalobkyně od počátku věděla o obsahu prohlášení, kupní smlouvy a geometrického plánu. Vycházel z toho, že o existenci a obsahu těchto listin věděl její zástupce (otec, který celou záležitost zařizoval) a že vědomost zástupce o určitých okolnostech lze přičítat i zastoupeným osobám (žalobkyni a jejímu manželovi, kterým bylo prohlášení o přenechání sporného pozemku k užívání adresováno). Závěr odvolacího soudu, že vědomost zástupce lze přičítat i zastoupeným, dovolatelka v dovolání nenapadá.
11. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, dostupná na www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ani ve vztahu k namítaným vadám řízení dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, nevymezila, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
13. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
14. Dovolací soud pro úplnost dodává, že v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů vymezených v dovolání. Otázka splnění podmínek mimořádného vydržení předmětem dovolacího přezkumu proto nebyla.
15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu