22 Cdo 1346/2025-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. Š., zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Jiřím Sůrou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 84, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 35/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2024, č. j. 17 Co 231/2024-294, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2024, č. j. 17 Co 231/2024-294, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 328 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šimona Slezáka.
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 9 C 35/2022-277, odmítl žalobu žalovaného na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Důvodem zastavení řízení byla vada žaloby spočívající v neuvedení konkrétního důvodu obnovy.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 12. 2024, č. j. 17 Co 231/2024-294, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že žalovaný důvody obnovy neuvedl, přestože byly v návrhu uvedeny a je nerozhodné, zda mohly být pro povolení obnovy relevantní. To, zda uvedený důvod může vést k obnově řízení, měl odvolací soud posoudit dle názoru dovolatele až v řízení o povolení obnovy a případně žalobu na obnovu řízení zamítnout, ne odmítnout.
4. Za nesprávné právní posouzení, kterým se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2662/2015), dále považuje to, že soud žalovanému neustanovil zástupce, přestože z vyjádření žalovaného po poučení soudu o potřebě doplnění návrhu bylo zřejmé, že se „v právních předpisech o povolení obnovy neorientuje, není mu zřejmé, co se po něm chce, a je třeba, a by byl ve věci řádně zastoupen“ a že „jeho schopnost věcně argumentovat je v této věci špatná“. Uvedl, že šlo o poměrně složitý případ, jednalo se o spor o vypořádání společného jmění manželů včetně vnosů, obnova je mimořádný opravný prostředek, který není obecně známý a užívaný, jeho znalost u laické veřejnosti je nízká. Žalovaný bere případ dosti emočně, je tak třeba ho odborně vést, k čemuž poučovací povinnost soudu zjevně nestačí. I kdyby měl odvolací soud za to, že podmínky pro ustanovení zástupce nejsou dány, měl nařídit jednání, žalovaného předvolat a znovu poučit.
5. Za „právní posouzení, které nebylo za stávajících podmínek řešeno, případně v obecnějším hledisku má být posouzena právní otázka jinak“ označil názor odvolacího soudu „v bodu 9 a 10 napadeného usnesení“. Podle žalovaného šlo o dosti specifický případ, kdy pravděpodobně došlo k ukončení zastupování ve chvíli, kdy právní zástupce měl dle žalovaného uplatnit některé skutkové návrhy a důkazy, žalovaný se tak dostal do situace, kdy byl při jednání soudu sám, bez listin, které chtěl navrhnout jako důkaz, a soud provedl koncentraci řízení. Za takové situace měl dát žalovanému lhůtu k zajištění právního zastoupení, případně zástupce ustanovit, a až poté provést koncentraci řízení. Soud měl hodnotit tento důvod pro obnovu a zkoumat, zda s ohledem na okolnosti není důvod pro obnovu dán.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí a aby usnesení odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Žalovaný v žalobě na obnovu řízení neuvedl žádné nové skutečnosti, rozhodnutí či důkazy, poukazoval jen na skutečnosti, které se předmětu řízení netýkaly, a na údajná pochybení jeho právní zástupkyně v původním řízení. Podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení
12. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
14. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
15. K otázce, zda při uvedení důvodu obnovy je bez ohledu na jeho relevantnost namístě zamítnutí či odmítnutí žaloby na obnovu řízení, při které se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by vyjadřovalo jeho rozhodovací praxi, neuvádí.
16. Na řešení otázky potřeby zastoupení žalovaného není rozhodnutí odvolací soudu založeno, ostatně dovolatel vytýká nesprávný postup v tomto směru soudu prvního stupně. Ani ten se však od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, neodchýlil, neboť uvedené rozhodnutí se týká podmínek pro ustanovení zástupce účastníkovi, který o jeho ustanovení požádal. Žalovaný v tomto směru ani neformuluje zobecnitelnou právní otázku. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
17. Z dovolání není ani zřejmé, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu „v bodu 9 a 10“ napadeného usnesení. Ani k této námitce dovolatel zobecnitelnou právní otázku neformuluje a odvolacímu soudu vytýká, že nesprávný postup jeho právní zástupkyně a soudu v původním řízení jako důvod obnovy nezkoumal. Odvolací soud však v bodě 9 a 10 odůvodnění napadeného usnesení uvedl a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odůvodnil, že důvodem obnovy nemůže být neoznačení důkazů, o kterých účastník věděl, bez ohledu na to, zda k nesplnění povinnosti důkazy včas označit došlo pochybením jeho zástupce nebo vadou původního řízení.
18. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci
V Brně dne 15. 7. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu