22 Cdo 1442/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Nikolou Janákovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalované ČEZ, a. s., se sídlem v Praze, Duhová 2/1444, IČO: 45274649, zastoupené JUDr. Vladimírou Knoblochovou, Dis., advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, o náhradu za strpění vodního díla ve výši 46 470 880 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 23 Co 412/2024 475, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 76 653,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíry Knoblochové, Dis., advokátky se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37.

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 30 C 198/2019-415, zamítl žalobu o zaplacení 46 470 880 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

2. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na závěru, že jestliže odkaliště XY není vodním dílem podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nemohlo dojít ke vzniku zákonného věcného břemene k pozemkům žalobce. Žalobce není omezen ve výkonu vlastnického práva zákonným věcným břemenem, a pokud se na jeho pozemcích nacházejí pozůstatky vodního díla, mohl uplatnit jiné nároky, a nikoliv nárok vyplývající z § 59a vodního zákona. Proto žalobu o zaplacení náhrady za strpění vodního díla zamítl.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 23 Co 412/2024 475, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí záviselo na otázkách hmotného, ale i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Čtyři nesprávně řešené otázky hmotného práva se měly týkat existence a zániku vodního díla. Následně dovolatel odvolacímu soudu vytkl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tím se měl soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/2016 nebo např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2142/2023. Nakonec ještě dovolatel uvedl, že odvolací soud zcela ignoroval jeho námitku, že na jeho pozemcích se nachází kanalizace žalované, a tím se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/2009, ze kterého vyplývá, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by mohl soud opominout podle svého uvážení některý z důkazů nebo námitek účastníků. Soud nesprávně zamítl také návrh žalobce na provedení místního šetření. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za přípustné. Argumentaci žalobce uvedenou v dovolání rozdělila do tří částí. V první části žalobce tvrdil, že odvolací soud vyřešil čtyři právní otázky v rozporu s existující rozhodovací praxí. První tři z těchto otázek nemohly podle žalované přípustnost dovolání založit, jelikož napadené rozhodnutí na nich vůbec nebylo založeno. U čtvrté otázky byla žalovaná přesvědčená, že otázka nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož žalobcem uváděná judikatura na projednávaný případ vůbec nedopadala. Proto ani čtvrtá otázka podle žalované přípustnost nezakládala. Jako druhý bod dovolací argumentace označila žalovaná výtky dovolatele týkající se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Žalovaná uvedla, že dovolatel citované pasáže rozhodnutí nezohledňuje v kontextu ostatních částí rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle žalované zřejmé, že odvolací soud hodnotil důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž zohlednil i důkazy předložené žalobcem. Nesouhlasí proto s tvrzením, že by nastal rozpor skutkových zjištění a právních závěrů. Ve třetí části dovolání měl žalobce tvrdit, že odvolací soud porušil jeho základní práva a svobody způsobem zakládajícím přípustnost dovolání. Ani s tímto tvrzením se žalovaná neztotožňovala, vysvětlila, proč považovala postup odvolacího soudu za správný. Proto závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

6. Dovolání není přípustné.

7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9. Dovolatel nejprve předložil k dovolacímu přezkumu otázku, zda vodní dílo zaniká rozhodnutím o jeho zrušení a určením likvidace objektů, které je tvoří. Kladnou odpověď odvolacího soudu na tuto otázku považoval za rozpornou s existující rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zdůraznil, že podle § 55 odst. 1 vodního zákona jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, podle písm. a) téhož ustanovení jsou jimi mimo jiné také hráze. Z rozhodovací praxe soudů na podporu svých argumentů uvedl několik rozhodnutí dovolacího soudu a také Nejvyššího správního soudu. Upozornil, že již v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 757/2009 Nejvyšší soud judikoval, že „rybniční hráz je stavba vybudovaná k zadržení vody“ a že v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1219/2022 byla nastolena, byť neřešena, otázka, zda postačí k závěru o zániku rybníka skutečnost, že rybník ztratil svoji funkci. Následně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 162/2022, ze kterého plyne, že ani před lety téměř v šíři vodního toku protržený jez nepřestal být vodním dílem. Dále uvedl také dvě rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž se podává, že otázku, zda hráz je či není stavbou ve smyslu občanského práva, je nutno vždy posoudit případ od případu i u vodních děl. Upozornil, že odvolací soud dokazováním zjistil, že na pozemcích žalobce nadále zůstal zachován hrázní systém, sloužící k zadržování vody, stejně jako podpory přívodního systému, odvodňovacího systému, hrází, dokonce popeloviny tvořící „náplň“ odkaliště. Dovolatel proto uzavřel, že s ohledem na to, že prakticky všechny stavební prvky odkaliště jakož i jeho obsah zůstaly a mají zůstat zachovány na pozemcích, nelze dovodit, že samotným rozhodnutím o zrušení vodního díla a stanovením postupu jeho likvidace vodní dílo zaniklo.

10. Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011 (tato rozhodnutí jsou stejně jako i všechna níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)].

11. Základ právní argumentace odvolacího soudu je založen na východisku, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobce bylo nutno posoudit existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 k datu 1. 1. 2014. Toto stěžejní časové východisko dovolatel v dovolání nenapadá.

12. V napadeném rozhodnutí v bodě 21 odvolací soud shrnuje, že „sám žalobce při jednání u soudu prvního stupně připouštěl, že na jím vyjmenovaných pozemcích se nenacházel vlastní prostor odkaliště …, ale pouze na jeho pozemcích se nacházelo nadzemní potrubí struskovodu, který dle nesporných tvrzení obou účastníků byl v nadzemní části odstraněn.“ Dále v tomto odstavci pokračuje, „pokud se na některých blíže vyjmenovaných pozemcích … nachází zbytky betonových prvků po odstranění podpor struskovodů …, jednalo se ve vztahu k celkovému rozsahu likvidovaného vodního díla a postupně revitalizovaného, pouze o marginální část některých stavebních součástí zrušeného odkaliště.“

13. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel pro své úvahy vychází z jiných skutkových zjištění, než jak je zjistil odvolací soud. Nejvyšší soud ovšem musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel.

14. K otázce dovolatele, zda vodní dílo zaniká rozhodnutím o jeho zrušení a určením likvidace objektů, které je tvoří, dovolací soud uvádí, že tímto izolovaným pohledem odvolací soud věc neposoudil. Obecně v soudní praxi platí, že posouzení otázek spojených se vznikem a zánikem staveb je nutno (i při existujících kritériích vymezených rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) posuzovat vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu a zohlednit všechny podstatné skutečnosti.

15. Tímto způsobem odvolací soud postupoval a otázku existence či neexistence (tzv. zániku) vodního díla odkaliště posoudil s přihlédnutím ke všem zjištěnými okolnostem, aniž by musel formulovat zobecňující závěry týkající se zániku stavby vodního díla odkaliště. Odvolací soud (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) vyšel z toho, že jeho provoz byl ukončen ukončením ukládání popílku do odkaliště 4. 11. 1999, přičemž odkaliště bylo rozhodnutím vodohospodářského orgánu zrušeno v březnu 2000 a jeho likvidace byla podrobně specifikována ve vztahu k jednotlivým prvkům odkaliště podle rozhodnutí Okresního úřadu v XY ze dne 30. 3. 2000. Zdůraznil, že následně bylo podrobně ukončení provozu a rekultivace odkaliště zpracováno v průvodní zprávě a souhrnném řešení stavby v březnu 2000 společností in PROJEKT XY ENGINEERING, s. r. o., kdy rekultivace měla být rozdělena do pěti etap a v poslední páté etapě mělo dojít i k likvidaci podpor na blíže specifikované trase nad pozemky žalobce. Akceptoval zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná 25. 11. 1999 požádala o zrušení vodního díla odkaliště XY a následně Okresní úřad XY svým rozhodnutím ze dne 30. 3. 2000, č. j. RŽP-III-Sol/1183/0279 udělil žalované povolení ke zrušení vodohospodářského díla odkaliště XY. Toto povolení zahrnuje podmínky likvidace jednotlivých objektů odkaliště spočívající jednak v likvidaci rozhodnutím stanovených stavebních objektů a provozních souborů a dále podmínky související s opatřeními při likvidaci stavby a monitoringu dopadů stavby na okolí. Akceptoval též skutkový závěr soudu prvního stupně podávající se z rozhodnutí Magistrátu města XY č. j. MMXY/43982/2009 ze dne 29. 10. 2009, že byla dokončena realizace pěti etap projektů ukončení provozu rekultivace odkaliště, včetně revitalizace ostatních ploch. Současně odvolací soud uvedl, že pokud zbytky původní stavby (s jejich konkretizací v bodě 24 odůvodnění), zcela nepoměrné s původním rozsahem stavby, nebyly důsledně odstraněny ve stanovených termínech, což bylo způsobeno i nesoučinností žalobce, nic to nemění na zániku vodního díla tím spíše, (bod 21 odůvodnění) že některé části odkaliště pod povrchem měly být zachovány za účelem zajištění odtokových poměrů s tím, že blíže specifikované materiály v rozhodnutí Okresního úřadu XY neměly být z prostoru odkaliště odstraňovány a měly být na místě zakonzervovány.

16. Za této situace pak nemusel odvolací soud ve vztahu k zániku stavby vodního díla k 1. 1. 2014 formulovat žádné zobecňující závěry, jak se snaží naznačit v dovolání žalobce, neboť zjevně vyšel z toho, že k rozhodnému datu 1. 1. 2014 byla stavba vodního díla odkaliště jednak zrušena v rámci správních rozhodnutí, ale také fyzicky odstraněna (až na nepodstatné zbytkové části nemající bez jakýchkoliv pochybností funkčnost původního vodního díla). Této úvaze odvolacího soudu nelze nic vytknout a v žádném ohledu ji nelze spatřovat jako zjevně nepřiměřenou.

17. V rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, dovolací soud vyložil, že „vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona“ (ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přiklonil také např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, či rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021). Vyšel-li odvolací soud zjevně (byť zčásti implicitně) v dané věci z toho, že ke dni 1. 1. 2014 přestala stavba odkaliště naplňovat znaky uvedené ve výše uvedeném zákonném ustanovení, tedy že již nebyla stavbou, která slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, či dalším funkcím uvedeným v tomto ustanovení, není závěr odvolacího soudu v rozporu ani s touto zákonnou úpravou.

18. V projednávaném případě totiž soudy dospěly ke skutkovému závěru, že „pokud se na některých blíže vyjmenovaných pozemcích … nachází zbytky betonových prvků po odstranění podpor struskovodů …, jednalo se ve vztahu k celkovému rozsahu likvidovaného vodního díla a postupně revitalizovaného pouze o marginální část některých stavebních součástí zrušeného odkaliště.“ Pokud soudy na tomto skutkovém závěru dospěly k rozhodnutí, že na pozemcích žalobce se nenachází vodní dílo, nelze jejich úvaze ničeho vytknout a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlily. Proto tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

19. K rozhodnutím dovolacího soudu, která se zabývají otázkou, zda vodní dílo je či není stavbou ve smyslu občanského práva, se váže také čtvrtá otázka dovolatele, proto dovolací soud v tomto směru odkazuje na své závěry uvedené k oné otázce v další části odůvodnění tohoto rozhodnutí.

20. Jako druhou předložil dovolatel otázku, zda vodní dílo zanikne, jestliže jeho podstatná část (hráze, odvodňovací systém atd.) zůstane zachována. Kladnou odpověď odvolacího soudu na tuto otázku považoval za rozpornou především s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 757/2009, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, sp. zn. 28 Cdo 816/2018 a sp. zn. 28 Cdo 87/2023 s ohledem na to, že dílo i nadále plní svou funkci, tj. i nadále zadržuje vodu.

21. Nejvyšší soud musí nicméně upozornit, že na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).

22. Vzhledem k tomu, co dovolací soud uvedl již k předešlé otázce, je zřejmé, že soudy žalobu zamítly z důvodu, že na pozemcích žalobce se nenachází žádné vodní dílo. Pro jejich rozhodnutí proto nebylo rozhodné, zda na jiných pozemcích zanikla podstatná část odkaliště XY, či nikoliv (byť zjevně vyšly z toho, že vodní dílo odkaliště zaniklo jako celek). Rozhodné pro ně bylo, že zcela převážná část původního vodního díla, která se nacházela na pozemcích žalobce, byla odstraněna a případné zbytky betonových prvků na pozemku nelze považovat za vodní dílo ve smyslu vodního zákona.

23. S ohledem na to, že na otázce zániku částí původního odkaliště XY na pozemcích ve vlastnictví žalované či jiných osob, není rozhodnutí ve věci žalobce založeno, ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

24. Další otázkou dovolatele bylo, zda odkaliště zanikne, pokud látky (popeloviny), k jejichž uložení odkaliště sloužilo, nebudou „z prostoru odkaliště odstraňovány a měly být na místě zakonzervovány“. Poznamenal, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3107/2014 je odkaliště prostor na zemském povrchu sloužící pro trvalé nebo dočasné uskladnění převážně hydraulicky ukládaného kalu (odpadu), jehož součástí je i hrázový systém. Pokud je tedy účelem odkaliště ukládání kalu a ten v něm je i podle skutkových závěrů odvolacího soudu a i pro futuro se počítá s tím, že by z něj látky neměly být odstraňovány, dovozuje dovolatel, že odkaliště i nadále plní svou funkci. A především upozorňuje na to, že i nadále trvají z toho plynoucí omezení pro vlastníky dotčených pozemků.

25. I v tomto případě je nicméně nutno konstatovat, že ani na této otázce není napadené rozhodnutí založeno. Pro rozhodnutí soudů v žalobcově věci nebylo podstatné, zda se na pozemcích ve vlastnictví žalované či jiných osob nachází popeloviny, či nikoliv. A jelikož k dovolacímu přezkumu lze předložit pouze otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.), ani třetí otázka přípustnost dovolání nezakládá. I zde nicméně platí vše, co je výše uvedeno k posouzení celkového zániku stavby vodního díla.

26. Jako čtvrtou otázku řešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovolatel uvedl, zda je i na vodní díla použitelná judikatura týkající se vzniku a zániku staveb obecně. Dovolatel se domníval, že závěr odvolacího soudu o nepoužitelnosti bohaté judikatury dovolacího soudu o zániku stavby (ve smyslu práva občanského – poznámka dovolacího soudu) neplatí a nemůže platit absolutně, a že tudíž tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

27. K této otázce považuje dovolací soud za vhodné na začátek poukázat na nezbytnost odlišovat stavbu v pojetí vodního zákona, tedy ve smyslu práva veřejného, od stavby ve smyslu práva občanského. Dovolací soud opakovaně uvádí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 343/2020), že označení veřejnoprávním předpisem za stavbu ještě automaticky neznamená, že jde rovněž o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků) – (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Vodní dílo, jakožto stavba ve smyslu práva veřejného, totiž může být ve smyslu práva občanského jak věcí (stavbou) samostatnou, tak součástí jiné věci, typicky pozemku (srovnej již zmiňovaný rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004).

28. Dovolateli by bylo možno dát za pravdu, že pokud by se v projednávané věci jednalo o posouzení zániku stavby čistě pro soukromoprávní účely, pak by jistě nebylo možno kategoricky vyloučit použití bohaté judikatury dovolacího soudu o zániku stavby. Nicméně taková otázka se v projednávaném případě vůbec neřešila. Soudy založily své rozhodnutí na posouzení existence vodního díla na pozemcích žalobce. Rozhodující tedy bylo, zda na pozemcích dovolatele existuje stavba ve smyslu práva veřejného, která naplňuje definiční znaky vodního díla, přičemž ze závěrů uvedených výše je nicméně zřejmé, že by šlo i o zánik stavby ve smyslu soukromoprávním s přihlédnutím k individuálním okolnostem a povaze daného vodního díla.

29. Z uvedeného plyne, že dovolatelem uvedená judikatura (týkající se zániku stavby ve smyslu práva občanského) na projednávaný případ vůbec nedopadá, jelikož otázka, zda zaniklé vodní dílo je, bylo či nebylo stavbou ve smyslu občanského práva, není rozhodná pro posouzení existence vodního díla ve smyslu vodního zákona (tedy stavby ve smyslu práva veřejného). Proto se od této judikatury odvolací soud ani nemohl odchýlit a čtvrtá otázka přípustnost dovolání nezakládá.

30. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tím se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/2016 či např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2142/2023. Tento extrémní rozpor spatřoval dovolatel v konstatování odvolacího soudu, že „pokud žalovaná žalobci i správním orgánům sdělovala v srpnu 2015, že usilovně pracuje na likvidaci díla, samo o sobě toto neznamená, že v té době vodní dílo existovalo“ a také v závěru soudu, že „z fotografií předložených žalobcem v průběhu řízení, eventuálně pořízených v době sepisu notářského zápisu 2015 či z října 2018 nelze dospět k závěru o existenci vodního díla v rozhodném období, tj. k datu 1. 1. 2014.“

31. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024). Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25 (dostupné stejně jako i níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/)].

32. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Pokud žalovaná v srpnu 2015 sdělovala, že pracuje na likvidaci díla, nevyplývá z tohoto sdělení, že by v té době existovalo vodní dílo naplňující definiční znaky § 55 odst. 1 vodního zákona. V tomto tvrzení dovolací soud neshledává žádný logický exces, ale vyjádření toho (co uvedl dovolací soud výše), že z pozemků žalobce zbytky původní stavby ještě nebyly v úplnosti odstraněny, s čímž koresponduje i časová souvislost, kde pro odvolací soud bylo klíčové posouzení k 1. 1. 2014 se závěrem o zbytcích stavby a sdělení z roku 2015, že jejich likvidace probíhá. Stejně tak ani závěr odvolacího soudu ohledně fotografií pozemků žalobce, ze kterých podle odvolacího soudu nevyplývá existence vodního díla na pozemcích žalobce k datu 1. 1. 2014, neshledává dovolací soud logicky excesivním v kontextu ostatních zjištění, která vyšla během dokazování najevo a která odvolací soud v rámci hodnocení důkazů zohlednil. V rámci námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními není dovolací soud oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum, ale toliko eliminovat pouze zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným v předešlém bodě odůvodnění. Taková zásadní pochybení dovolací soud neshledal, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

33. Nakonec ještě dovolatel uvedl, že odvolací soud zcela ignoroval jeho námitku, že na jeho pozemcích se nachází kanalizace žalované, a tím se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/2009, ze kterého vyplývá, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by mohl soud opominout podle svého uvážení některý z důkazů nebo námitek účastníků. Ze stejného nálezu dále vyjmenoval tři důvody, pro které je soud oprávněn zamítnout důkazní návrh účastníka, a odvolacímu soudu vytkl, že jeho návrh na provedení místního šetření zamítl, aniž by byl splněn některý z těchto tří předpokladů.

34. Podle § 132 o. s. ř. soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

35. Ústavní soud v dovolatelem uvedeném nálezu stejně jako v řadě dalších svých nálezů [nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579) a další] „vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“

36. Dovolateli se dá přisvědčit, že zásada volného hodnocení důkazů skutečně neznamená, že by soud mohl některý důkaz nebo námitku opominout. Taková situace však v projednávaném případě nenastala.

37. Pokud žalobce uvedl, že odvolací soud ignoroval jeho námitku, že se na jeho pozemcích nachází kanalizace žalované, dovolací soud jeho názor nesdílí. Ze závěrečné části bodu 24 napadeného rozhodnutí vyplývá, že i přes to, že některé zbytky částí původního vodního díla odkaliště XY, mimo jiné mokřad a odvodňovací prvky nezbytné pro danou lokalitu (mínil-li tím dovolatel onu kanalizaci – poznámka dovolacího soudu), nebyly zcela důsledně odstraněny, nemůže tato skutečnost vést k závěru, že by vodní dílo odkaliště k 1. 1. 2014 existovalo. Odvolací soud tedy námitku neignoroval, hodnotil ji spolu s jinými skutečnostmi, které vyšly za řízení najevo, a na tomto základě učinil svůj závěr. Nadto dovolatel v této souvislosti sám uvádí, že kanalizace sama má být vodním dílem nacházejícím se na pozemcích, kde žalovaná deklaruje své vlastnické právo, ale podle samotného dovolatele vlastnicí není. Dovolacímu soudu tak ve vztahu k této části dovolání není zřejmé, jak by se uvedená izolovaná zmínka o kanalizaci měla promítnout do celkového souhrnného argumentačního systému, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

38. Podle § 41a odst. 2 o. s. ř. se k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky nebo doložení času, nepřihlíží.

39. Co se týče návrhu na provedení místního šetření, odvolací soud v bodě 13 svého odůvodnění dovolateli podrobně vysvětlil, proč navrhované místní šetření neprovedl. Nejprve upozornil, že k podmíněnému návrhu na doplnění dokazování soud nepřihlíží. Nadto dovolateli ještě vysvětlil, z jakého důvodu by návrh považoval za nadbytečný, i kdyby úkon nebyl učiněn podmíněně. Kromě toho žalobce upozornil, že nedostatečná skutková tvrzení žalobce nemohou být nahrazována vyšetřovací činností soudu, jelikož žalobce vyžadoval místním šetřením zjišťovat, zda se popeloviny nacházejí pod povrchem jeho pozemků. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud návrh účastníka neopomenul. S ohledem na to, že k návrhu na provedení místního šetření soud nepřihlížel, nemusel návrh odmítnout z jednoho ze tří důvodů plynoucích z nálezů Ústavního soudu, jelikož návrh, ke kterému soud nepřihlíží, jako by nikdy neexistoval.

40. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

41. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 7. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu