22 Cdo 1453/2025-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53/101, proti žalovaným 1) J. S., 2) J. S., 3) P. S., 4) Z. S., všem zastoupeným Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 143/2024, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 13 Co 17/2025-179, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 13 Co 17/2025-179, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 1. 2025, č. j. 7 C 143/2024-157, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 27. 6. 2024 domáhá určení, že je výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastrálním území XY. V průběhu řízení žalovaní vznesli námitku nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Tuto námitku odůvodnili tvrzením, že není dostatečně objasněn právní vztah mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem A. Z. Argumentovali přitom obsahem samotné žaloby, v níž žalobkyně tvrdí, že část pozemku vydržela do svého výlučného vlastnictví ke dni 1. 1. 1992, a dále poukázali na kupní smlouvu ze dne 28. 11. 1984, podle níž žalobkyně nabyla vlastnické právo k ideální jedné polovině pozemku parc. č. XY do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů s A. Z. V reakci na tuto námitku žalobkyně navrhla, aby A. Z. přistoupil do řízení na straně žalovaných.
2. Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 1. 2025, č. j. 7 C 143/2024-157, připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupil A. Z. Usnesení obsahovalo zkrácené odůvodnění (§ 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – „o. s. ř.“).
3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 2. 2025, č. j. 13 Co 17/2025-179, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Odvolací soud se nejprve vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového usnesení. Konstatoval, že v případě nemeritorních rozhodnutí postačuje, aby soud prvního stupně uvedl základní důvody svého rozhodnutí, přičemž tyto byly v daném případě vyjádřeny jak skutkově, tak odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Neshledal tudíž, že by tím došlo k porušení požadavků na srozumitelnost a přezkoumatelnost rozhodnutí. Ve vztahu k námitce nedostatku podmínek pro přistoupení dalšího účastníka do řízení pak odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Vysvětlil, že v řízení o určovací žalobě není nutné, aby žalobce v návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení výslovně uvedl, čeho se vůči tomuto účastníku žalobou domáhá, neboť z povahy žaloby vyplývá, že se domáhá téhož určení jako vůči dosavadním účastníkům řízení. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k dovolání
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též ,,dovolatelé“) dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dle jejich názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena, a sice vymezení podmínek, za nichž soud může povolit přistoupení dalšího účastníka do řízení o určovací žalobě na straně žalované. Dovolatelé ohlašují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
6. Žalovaní připomínají, že návrh žalobkyně postrádá dostatečné odůvodnění, neboť z něj není patrné, čeho se žalobkyně vůči přistoupivšímu účastníku domáhá; sama žalobkyně účast bývalého manžela, A. Z., v řízení označila za „čistě ceremoniální“. Podle dovolatelů tak nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu, a soudy proto postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména usneseními Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 542/2017 (tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), která stanoví, že přistoupení účastníka do řízení nelze připustit, není-li z návrhu zřejmé, čeho se proti němu žalobce domáhá, a jde-li zároveň o zjevně procesně neekonomický postup.
7. Dovolatelé nesouhlasí s tím, že odvolací soud bez opory v zákoně zaujal právní názor, podle něhož se požadavek na vymezení, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníkovi domáhá, neuplatní v případě určovacích žalob. Takový výklad je podle jejich názoru v rozporu nejen se zákonnou úpravou, ale i s dosavadní judikaturou. Současně vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vadu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť odvolací soud neobjasnil, z jakého důvodu v této souvislosti činí rozdíl mezi žalobami na plnění a žalobami určovacími.
8. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání žalovaných pro vady spočívající v absenci vymezení přípustnosti dovolání a nedostatku vymezení relevantní právní otázky. Uvádí, že dovolatelé neformulovali žádnou právní otázku, která by byla pro rozhodnutí určující a jejíž řešení by bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebo která by dosud nebyla vyřešena. Podle žalobkyně dovolání směřuje toliko k přezkumu skutkových okolností věci, což nezakládá jediný zákonem aprobovaný dovolací důvod. K dovoláním dotčenému rozhodnutí žalobkyně uvádí, že návrh na přistoupení A. Z. byl podán z procesní opatrnosti v reakci na námitky samotných žalovaných. Z povahy určovací žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá stejného určení jako vůči žalovaným i vůči přistoupivšímu účastníku řízení, a návrh nelze současně považovat za procesně neekonomický. Odvolací soud podle žalobkyně správně aplikoval ustálenou judikaturu a své závěry přezkoumatelně odůvodnil. III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je žalující v návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) povinen srozumitelně a určitě vylíčit, jakého nároku se proti přistoupivšímu účastníku do řízení domáhá i tehdy, jedná-li se o řízení o určovací žalobě (žalobě na určení vlastnického práva). Při řešení této otázky, kterou považuje Nejvyšší soud za otázku v jeho rozhodovací praxi již řešenou, se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. V intencích řešení otázky procesního práva, pro nějž shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. Důvod dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř. založený na argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem je tak naplněn.
15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001) může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
17. Dovolací soud při výkladu institutu přistoupení účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. uplatňuje ve své rozhodovací praxi ustáleně východisko, podle kterého smysl tohoto institutu spočívá v tom, že žalobci umožňuje, aby pomocí přistoupení odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby. Současně se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě.
Žalobce tímto způsobem smí reparovat svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který je jinak řešitelný jen podáním nové žaloby (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009). Soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neřeší, zda osoba, vůči které je navrhováno přistoupení do řízení, skutečně je či není věcně legitimována, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, kterou soud posuzuje až v konečném rozhodnutí ve věci a důsledkem jejího nedostatku je zamítnutí žaloby (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, ze dne 26. 9 2011, sp. zn. 32 Cdo 4292/2009, ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3503/2016, nebo ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2334/2022).
18. Ovšem i v situaci, kdy se žalobce snaží reparovat nedostatek původní žaloby v okruhu účastníků řízení, může soud přistoupení dalšího účastníka do řízení postupem dle § 92 odst. 1 o. s. ř. nepřipustit, a to zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, což však zásadně nenastává, mají-li v řízení podle hmotného práva vystupovat nerozluční společníci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3575/2009, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011, nebo ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3503/2016).
19. Z uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu i pro poměry nyní posuzované věci plyne, že možnost přistoupení účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. se uplatní tehdy, vyplyne-li v průběhu řízení z tvrzení žalobce, že nároku, jenž tvoří předmět řízení, se nemůže úspěšně domáhat samostatně, popřípadě o tomto nároku nelze rozhodnout výlučně vůči žalovanému, nýbrž musí se tak dít ve spojení s jinou osobou, a je tak třeba přistoupením účastníka do řízení odstranit nedostatek (aktivní nebo pasivní) věcné legitimace (který tu byl již v době zahájení řízení). Přistoupení účastníka do řízení však nelze připustit za účelem rozšíření okruhu osob účastnících se řízení na straně žalované, může-li se žalobce domáhat svých nároků vůči těmto osobám bez rizika zamítnutí žaloby pouze z důvodu absence některé z nich v řízení (podle stavu, který tu byl již v době zahájení řízení).
20. V projednávané věci stojí dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu na názoru, že v případě žaloby na určení z její povahy vyplývá, že žalobkyně se vůči přistoupivšímu účastníku řízení na straně žalované domáhá totožného určení jako vůči dosavadním žalovaným. Tím se dle úsudku odvolacího soudu řízení o určovací žalobě liší od řízení o žalobě na plnění, v němž návrh dle § 92 odst. 1 o. s. ř. údaj o tom, čeho se žalobce proti nově přistoupivšímu účastníku řízení domáhá, musí být uveden. Takovému rozlišení mezi žalobou na plnění a žalobou určovací v podmínkách rozhodování podle § 92 odst. 1 o.
s. ř. dovolací soud přisvědčit nemůže. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu soud přistoupení účastníka do řízení nepřipustí, není-li z návrhu zřejmé, čeho se žalobce vůči navrhovanému účastníkovi domáhá. Lze sice přisvědčit tomu, že shora citovaná judikatura reflektuje případy rozhodování o přistoupení dalšího účastníka v podmínkách řízení o žalobě na plnění, nicméně požadavek na uvedení, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku na straně žalované domáhá, má v procesním právu obecnou platnost, neboť je podmínkou procesního postupu vedoucí k uplatnění výjimky ze zásady neměnnosti okruhu účastníků (k tomu srovnej např. obsah a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3867/2020, ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1580/2021, nebo ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2223/2024). Řečený požadavek je proto plně použitelný i pro jiné druhy žalob (viz právě označená rozhodnutí dovolacího soudu) než pouze žaloby na plnění (tedy i na žaloby o určení práva či právního poměru, neboť i v těchto řízeních je nezbytné, aby ze žalobního návrhu vyplývalo, jaký právní poměr či právo mají být vůči nově navrženému účastníkovi na straně žalované určeny. Samotná povaha určovací žaloby nemůže odůvodnit rezignaci na přezkum toho, zda žalobce návrhem dle § 92 odst. 1 o.
s. ř. sleduje legitimní procesní cíl a zda je návrh způsobilý jej naplnit.
21. Z dovoláním dotčeného usnesení odvolacího soudu se v nyní posuzované věci nepodává, jak by návrh žalobkyně na přistoupení jejího bývalého manžela do řízení, A. Z., mohl napravit stav nedostatku pasivní věcné legitimace na straně dosavadních žalovaných, resp. jak by měl reparovat nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, kterýžto stav zde musel být již v době zahájení řízení. Žalobkyně se v řízení vůči žalovaným domáhá určení, že je výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. XY, jež měla nabýt řádným, popřípadě mimořádným, vydržením.
Určovací žalobou tak usiluje uvést do souladu stav zápisu v katastru nemovitostí, v něm jsou jako vlastníci pozemku parc. č. XY zapsáni žalovaní, a skutečný právní stav založený na tvrzeném nabytí vlastnického práva originárním způsobem v katastru nemovitostí neevidovaným. Návrh na přistoupení A. Z. do řízení žalobkyně učinila „z procesní opatrnosti“ a odůvodnila jej toliko tím, že žalovaní zpochybnili její vlastnické právo s ohledem na existenci někdejšího společného jmění (bezpodílového spoluvlastnictví) manželů s osobou, jíž se návrh na přistoupení do řízení týká.
Sama žalobkyně však výslovně uvedla, že účast A. Z. má v řízení „ceremoniální“ povahu, a nijak nekonkretizovala, jakého určení (práva či právního poměru) se vůči této osobě domáhá [k povinnosti žalobce uvést, čeho se v řízení domáhá, a skutkově vymezit žalobní žádání srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, jehož závěry lze přiměřeně vztáhnout i na procesní návrhy, jimiž se za souhlasu soudu mění (rozšiřuje) původní okruh účastníků řízení].
22. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí z hlediska uplatněného důvodu dovolání nesprávného právního posouzení věci, dovolací soud se již nezabýval tím, zda řízení bylo podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy ani dovolateli namítanou nepřezkoumatelností usnesení odvolacího soudu pro nedostatek důvodů.
23. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
24. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu