27 Cdo 542/2017-198
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce
T. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Revoluční 655/1, PSČ 110 00, proti žalované H. P., zastoupené Mgr. Petrem
Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, o
zaplacení 143.887.440 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 21 C 137/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 28 Co 165/2016-147, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 28 Co
165/2016-147, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 2. června 2014 se žalobce domáhá náhrady škody, kterou mu
žalovaná měla způsobit tím, že v důsledku porušení povinnosti převést obchodní
podíl ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na
Poříčí 1046, 1047/24-26, identifikační číslo osoby 27386732 (dále též jen
„společnost“), v době určené ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřené mezi
účastníky žalobci nevzniklo právo na vyplacení podílu na zisku ve výši
159.567.440 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. února 2016, č. j. 21 C
137/2014-124, nepřipustil přistoupení nových žalovaných J. P., MR
COMMUNICATIONS, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, identifikační
číslo osoby 25613031, a společnosti do řízení.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ke dni zahájení řízení
zde nebyl nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, okresní soud by nadto
nebyl věcně příslušný pro projednání sporu mezi žalobcem jako společníkem
společnosti, společností a MR COMMUNICATIONS, s. r. o. jako většinovým
společníkem společnosti a rovněž mezi žalobcem a J. P. jako jednatelem
společnosti, neboť podle § 9 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), by byl věcně příslušný
krajský soud.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu žalobce v podání ze dne 22. července 2014 popsal
protiprávní jednání přistupujících žalovaných vágně, a proto by nejprve bylo
třeba, aby soud vedl žalobce k doplnění rozhodných skutečností (skutkových
okolností) a k navržení potřebných důkazů. To již samo o sobě vedlo odvolací
soud k závěru, že nemůže být hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v
rámci již zahájeného řízení i proti účastníkům, jejichž přistoupení žalobce
navrhl. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud z důvodu neúplného
vylíčení rozhodných skutečností nemohl posoudit, zda ve vztahu k nově
přistupujícím účastníkům je dána věcná příslušnost krajského soudu. Z toho
podle něj znovu plyne, že přistoupení navržených účastníků do řízení by bylo v
rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek „hmotného a procesního práva“, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázky, zda
„a) lze považovat rozhodnutí soudu za přezkoumatelné, pokud v odůvodnění pouze
obecně uvede důvod nehospodárnosti připuštění přistoupení účastníka, aniž by
uvedl argumentaci, která jej vede k závěru o této nehospodárnosti,
b) je důvodem pro nepřipuštění přistoupení dalších žalovaných do řízení
nevylíčení všech rozhodných skutečností osvědčujících nárok vůči přistupujícím
účastníkům řízení, ačkoliv byly vylíčeny skutečnosti, z nichž vyplývá, čeho se
žalobce proti přistupujícím účastníkům řízení domáhá,
c) je z pohledu posouzení hospodárnosti řízení rozhodující faktické zatížení
soudu a účastníků či čistě formální pohled hodnotící zatížení v podobě potřeby
úkonů,
d) je možné považovat za hospodárný postup soudu v situaci, kdy nepřipustí
vstup dalších účastníků na straně žalované, kteří jsou solidárními dlužníky
uplatněného nároku společně s žalovanou, aniž by se srovnávalo faktické
zatížení účastníků a soudu v případě připuštění návrhu na přistoupení dalších
žalovaných oproti situaci, kdy návrh připuštěn nebude a nárok vůči novým
účastníkům bude muset být projednán v samostatném řízení, přičemž v tomto
řízení bude projednávána po meritorní stránce v naprosté většině shodná materie
a budou prováděny v naprosté většině shodné důkazy,
e) lze bez dalšího nepřipustit přistoupení dalších žalovaných do řízení pouze s
poukazem na nehospodárnost v situaci (totožnost nároku), kdy ve věci neproběhlo
jediné jednání a nebyl proveden jediný důkaz a kdy se jedná o totožný nárok
uplatněný vůči navrženým dalším žalovaným,
f) je návrh na přistoupení účastníka do řízení na straně žalované uplatněním
nároku vůči tomuto účastníku u soudu,
g) je soud oprávněn bez dalšího rozhodnout o nepřipuštění přistoupení účastníka
na straně žalované v situaci, kdy se jedná i vůči navrhovaným přistupujícím
účastníkům o totožný nárok, kterého se žalobce domáhá proti žalované, aniž by
uplatněný nárok projednal a jakkoliv o něm rozhodl,
h) má soud v případě, kdy rozhodne o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka
řízení na straně žalované, rozhodnout o vyloučení nároku uplatněného vůči
tomuto účastníku do samostatného řízení, popřípadě o tomto nároku zahájit
samostatné řízení, a tento nárok věcně projednat v souladu s občanským soudním
řádem,
i) je k vyřízení věci, jejímž předmětem je náhrada škody vůči obchodní
korporaci vyplývající ze smlouvy uzavřené se společníkem obchodní korporace a
mimo jiné z rozhodnutí obchodní korporace o rozdělení zisku, věcně příslušný
okresní soud, pokud k protiprávnímu jednání a vzniku škody došlo před tím, než
se poškozený stal společníkem této obchodní korporace“. Otázku a) odvolací soud podle dovolatele posoudil odlišně od řešení přijatého
Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 23. února 2012, sp. zn.
20 Cdo 1276/2011,
ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 20. července 2010,
sp. zn. 32 Cdo 2050/2010 (které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího
soudu). K přípustnosti dovolání dále dovolatel uvádí že při řešení otázky b)
odvolací soud postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1893/2015, otázku e) posoudil odlišně od závěrů
unesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011, a
otázky c), d), f), g), h) a i) dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu
vyřešeny, respektive otázka c) byla řešena pouze částečně v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 899/2013. Jde-li o otázku a), dovolatel především namítá, že odvolací soud zjevně pominul
vylíčení rozhodných skutečností v samotné žalobě, když toto vylíčení bylo
vztaženo i na subjekty, jejichž přistoupení se následně domáhal. Dovolatel
odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, o jaké
rozhodné skutečnosti měl dovolatel svá tvrzení ve vztahu k navrhovaným dalším
žalovaným doplnit, a proto není možné posoudit, zda tato potřeba skutečně
existuje a zda by rozsah takového doplnění způsobil „nehospodárnost přistoupení
dalších žalovaných“. Tento nedostatek podle dovolatele vede k závěru o
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1893/2015,
dovolatel při formulaci otázky b) uvádí, že podmínkou přípustnosti přistoupení
účastníka do řízení na straně žalované není vylíčení všech relevantních
skutečností, ale postačí, je-li z vylíčených skutečností nepochybné, čeho se
žalobce vůči novým žalovaným domáhá. Dovolatel má za to, že v žalobě a v podání
ze dne 22. července 2014 dostatečně tvrdil rozhodné skutečnosti týkající se
protiprávního jednání navržených dalších žalovaných, vzniku škody, příčinné
souvislosti i zavinění a ke svým tvrzením označil důkazy. Při formulaci otázek c) až e) dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že otázka
hospodárnosti řízení musí být soudy posuzována jako otázka faktického zatížení
soudu a účastníků, nikoli jako otázka formálního zatížení. Jelikož nárok
uplatněný proti žalované a proti navrhovaným dalším žalovaným „je totožný a
zakládá se na v drtivé většině stejných skutkových tvrzeních a důkazech“, je
podle dovolatele hospodárnější připustit navrhované přistoupení, než vést dvě
samostatná řízení. Dovolatel má za to, že v situaci, kdy v řízení dosud
neproběhlo jednání a nebylo provedeno žádné dokazování, není možné považovat
„přistoupení dalších žalovaných do řízení za nehospodárné“. Jde-li o otázky f) až h), je podle dovolatele samotný návrh na přistoupení
dalších žalovaných „uplatněním nároku“. Soudy proto (poté, co nepřipustily
navrhované přistoupení dalších žalovaných do řízení) měly rozhodnout o
vyloučení „uplatněného nároku“ do samostatného řízení, vést toto řízení
odděleně a „uplatněný nárok“ věcně projednat. Tím, že tak neučinily, odňaly
dovolateli právo na soudní ochranu.
Pro vyřešení otázky i) je podle dovolatele podstatné, že v době, ve které
žalovaná a navrhovaní další žalovaní porušili právní povinnosti a ve které
dovolateli vznikla škoda, dovolatel nebyl společníkem společnosti. Nejde tak o
spor vyplývající z účasti dovolatele na obchodní korporaci. K projednání a
rozhodnutí věci má proto dovolatel za věcně příslušný okresní soud. Dovolatel požaduje, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo dovolacím
soudem zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že soudy obou stupňů správně posoudily
návrh žalobce na přistoupení dalších účastníků do řízení, a navrhuje, aby
dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelem otevřené otázky c), d), f) až i) nesplňují kritéria stanovená v §
237 o. s. ř., neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem
vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu, a v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné, jde-li o dovolatelem otevřené
otázky a), b) a e), neboť na řešení těchto otázek usnesení odvolacího soudu
závisí a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že soud nepřipustí přistoupení
dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá
způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k
přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné
příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či
překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).
Takovému návrhu nevyhoví
soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu
účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného),
nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o
přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně
procesně neekonomický postup (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud přistoupení dalších žalovaných do řízení nepřipustil výlučně z
důvodu, podle kterého dovolatel popsal protiprávní jednání přistupujících
žalovaných vágně, a proto by nejprve bylo třeba, aby soud vedl dovolatele k
doplnění rozhodných skutečností (skutkových okolností) a k navržení potřebných
důkazů. Nejvyšší soud tento závěr odvolacího soudu nesdílí. Dovolatel v žalobě a v
podání ze dne 22. července 2014 dostatečně tvrdil rozhodné skutečnosti týkající
se tvrzeného protiprávního jednání osob, jejichž přistoupení do řízení na
straně žalovaných navrhuje, vzniku škody a příčinné souvislosti a ke svým
tvrzením označil důkazy. Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že na základě
těchto skutkových tvrzení odvolací soud může přezkoumat správnost obou důvodů,
pro které soud prvního stupně nevyhověl návrhu dovolatele na přistoupení
dalších žalovaných do řízení. Jde-li o přezkoumání správnosti prvního důvodu, odvolací soud neopomene vzít v
úvahu závěr, na kterém se ustálila judikatura dovolacího soudu a podle něhož
institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně
procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství
na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že
dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní
legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005, ze dne
28. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007 (uveřejněné pod číslem 12/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo
5406/2014]. Jde-li o posouzení věcné příslušnosti, odvolací soud přihlédne k závěrům
formulovaným Nejvyšším soudem v důvodech usnesení ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 4825/2015, jakož i v judikatuře v tomto rozhodnutí citované. Nejvyšší soud nesdílí ani názor odvolacího soudu, podle něhož absence
rozhodných skutečností a označení důkazů sama o sobě vede k závěru, že nemůže
být hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného
řízení i proti účastníkům, jejichž přistoupení dovolatel navrhl. Nehospodárnost
připuštění dalšího účastníka je totiž podle konstantní judikatury dovolacího
soudu dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování,
které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení
rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004, a další
rozhodnutí na něj navazující).
Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno
zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce
žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou
výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též judikatura dovolacího soudu
vyžaduje, aby rozpor se zásadou procesní ekonomie byl zjevný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009). Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není
správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem,
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu