22 Cdo 1548/2025

22 Cdo 1548/2025-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Matoušem Novosadem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, proti žalované V. Z., zastoupené JUDr. Edvinem Svobodou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 357/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 Co 375/2024-89, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5021,50 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Edvina Svobody, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Nejvyšší soud v této věci posuzoval, zda jsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty odpovídající služebnosti chůze a jízdy přes dotčený pozemek ve vlastnictví žalované.

I. Dosavadní průběh řízení

2. Okresní soud v Děčíně (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 14 C 357/2022-62, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení nezbytné cesty v podobě služebnosti chůze a jízdy přes pozemek

žalované parc. č. st. XY v katastrálním území XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 Co 375/2024-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen

„o. s. ř.“) a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:

A) Odvolací soud nesprávně poměřoval výhody, které má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla.

B) Nesprávně vyřešil otázku „pohodlnějšího spojení“ s veřejnou cestou. C) Nesprávně vyřešil i otázku „hrubé nedbalosti“ nebo „úmyslného jednání“.

5. Dovolatel rozsáhle odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a namítá, že odvolací soud nezohlednil všechny okolnosti posuzované věci. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil, že nemovitost slouží žalobkyni pouze k rekreaci, zatímco on svoji nemovitost užívá k trvalému bydlení, a že přes pozemek žalobkyně vede přístupová cesta ke garáži na jeho pozemku parc. č. XY. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud závěr o nepřiměřeném rozsahu nezbytné cesty a o tom, že by žalobkyně ztratila možnost parkovat na vlastním pozemku, učinil pouze na základě „matematického posouzení rozlohy příjezdové cesty“, aniž zohlednil další relevantní okolnosti. Žalobce přesunutí vchodu do domu realizoval na základě stavebního povolení, ke kterému měla žalovaná možnost se vyjádřit. Domnívá se proto, že jeho jednání nelze považovat za hrubě nedbalé. Odvolacímu soudu vytýká, že se omezil pouze na prostý výpočet vzdálenosti domu žalobce od veřejné komunikace, aniž by zohlednil, že žalobce v domě trvale bydlí, že jeho manželka má zdravotní omezení a on je může mít s ohledem na věk v budoucnu také, a že k domu potřebují mít zajištěn přístup i pro svá vnoučata v dětských kočárcích.

6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Podle § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

11. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. K námitce ad A) ohledně zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z.:

12. Podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty.

13. Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016). Protože povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka zatěžovaného pozemku, je na místě spíše restriktivní výklad podmínek pro povolení nezbytné cesty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 921/2010). Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).

14. Rozhodnutí o zřízení práva cesty je rozhodnutím konstitutivním, hmotné právo proto v rámci tohoto řízení upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).

15. Odvolací soud při úvaze o tom, zda škoda vzniklá na pozemku žalované převýší zřejmou výhodu nezbytné cesty, zvážil veškeré okolnosti projednávané věci. Zejména zjistil, že povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti jízdy brání okolnost, že jejím povolením by s ohledem na rozměry zatížené části pozemku zůstalo žalované pouze „holé vlastnictví“. Pozemek žalované je zčásti zastavěn domem a nezastavěná část pozemku je z naprosté většiny výměry tvořena právě spornou přístupovou cestou. Tato část pozemku, která je (a má být podle geometrického plánu) přístupovou cestou a nachází se mezi domy účastníků, je poměrně úzká (zhruba 3 metry) a její charakter a rozměry jsou takové, že aby žalobce mohl po tomto pozemku vozidlem jezdit, nemohla by žalovaná pozemek užívat žádným jiným způsobem než jako přístupovou cestu do svého domu, nemohla by zde ani zaparkovat svůj automobil. Žalobce by měl právo průjezdu přes spornou část pozemku žalované, aby mohl parkovat na svém pozemku, zatímco žalovaná by možnost parkovat na vlastním pozemku ztratila. Pokud jde o právo chůze, poukázal na to, že původně měl žalobce do domu vstup z veřejné komunikace, a v řízení netvrdil, že by tento přístup nebylo možno obnovit. Jestliže za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že nezbytnou cestu nelze povolit, neboť škoda vzniklá na pozemku žalované by výrazně převýšila zřejmou výhodu nezbytné cesty, nepovažuje dovolací soud jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou. K námitkám ad C) a zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.:

16. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

17. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl, že na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.

18. Tyto závěry byly doplněny nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (dostupným na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek.

19. I v tomto případě, jak již bylo výše uvedeno, může dovolací soud úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.

20. Optikou uvedených judikatorních závěrů je třeba zohlednit, že žalobce se o přímé spojení jeho nemovitostí s veřejnou komunikací připravil vlastním úmyslným jednáním, když přesunul vchod do svého domu, z něhož měl zajištěn přímý vstup na veřejnou komunikaci, na jinou stranu domu, odkud již přístup na veřejnou komunikaci zajištěn nemá, a jediný přístup do domu a přilehlému pozemku nyní vede přes pozemek žalované. Úvaha odvolacího soudu, že žalobcovo jednání bylo hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., byla odvolacím soudem řádně odůvodněna a dovolací soud ji v kontextu posuzované věci neshledává zjevně nepřiměřenou. K námitkám ad B) a zamítnutí žaloby jen za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.:

21. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

22. Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též „obč. zák.“) lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Konečně úprava nezbytné cesty v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

23. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty, avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je nezbytné dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.].

24. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, jenž byl publikován pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015).

25. Odvolací soud dovodil, že nejsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty odpovídající služebnosti práva jízdy (nikoliv chůze) přes pozemek žalované, neboť je žalobcem žádána za účelem pohodlnějšího spojení. Vyšel ze zjištění, že dům žalobce sousedí s veřejnou komunikací, a příjezd k domu tak má žalobce zajištěn. Umožněním parkování na zahradě u domu by bylo podle odvolacího soudu zřizováno právo jízdy pouze pro zvýšení pohodlí a komfortu žalobce, přitom by však toto pohodlnější spojení bylo k velké újmě žalované. V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud ani tyto úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené.

26. Na závěr lze shrnout, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je na nalézacích soudech, aby vzaly do úvahy všechny okolnosti konkrétního případu, a po jejich zvážení rozhodly, zda jsou či nejsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty. Tomu posuzované věci nalézací soudy dostály, neboť zohlednily všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo, věcí se podrobně zabývaly a své úvahy o zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty náležitě a podrobně odůvodnily. IV. Závěr a náklady řízení

27. Z uvedeného se podává, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. 11. 2025

Mgr. David Havlík předseda senátu