22 Cdo 5100/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Alenou Tichou, advokátkou se sídlem v
Jablonci nad Nisou, 28. října 1660/14, proti žalovanému R. S., zastoupenému
JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě,
Kaprova 40/12, o zřízení služebnosti cesty a stezky a o vyklizení nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 114/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června
2016, č. j. 24 Co 178/2016-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 3 C 114/2010-290, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 12. 2015, č. j. 3 C 114/2010-295 a opravného a doplňujícího usnesení ze dne 7. 1. 2016, č. j. 3C 114/2010-296, opravného usnesení ze dne 1. 2. 2016, č. j. 3C
114/2010-299, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat
žalobkyni jinou stavbu bez č. p. a č. e. stojící na pozemku parc. č. 1178/2 v
obci a k. ú. S., zapsanou na LV č. 769 u Katastrálního úřadu pro Liberecký
kraj, Katastrální pracoviště Semily (výrok I.), zřídil ve prospěch vlastníka
pozemků parc. č. 1176/12, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e.,
parc. č. 1176/6, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/11, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/5,
jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/13, jehož
součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/22, jehož součástí je
jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/4, jehož součástí je jiná stavba
bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/23, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a
č. e., parc. č. 1179/2, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1179/3, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/2,
jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/5, jehož
součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/6, jehož součástí je
jiná stavba bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/7, jehož součástí je jiná stavba
bez č. p. a č. e., vše v obci a k. ú. S., služebnost cesty vedoucí přes pozemek
parc. č. 1178/3 a pozemek 1176/21, oba v obci a k. ú. S., v rozsahu vyznačeném
písmenem A na geometrickém plánu č. 2817/29/2014 ze dne 8. 8. 2014, ověřeného
dne 22. 8. 2014, vypracovaného Ing. Zbyňkem Pilařem (dále jen „příslušný
geometrický plán“), který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí [výrok II. a)]. Dále zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1179/4 a parc. č. 1179/3, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., obou v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v
rozsahu vyznačeném písmenem F na příslušném geometrickém plánu [výrok II. b)],
zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/4, jehož součástí je stavba
garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/2, jehož součástí je stavba garáže
bez č. p. a č. e., obou v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes
pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem E na
příslušném geometrickém plánu [výrok II. c)], zřídil ve prospěch vlastníka
pozemků parc. č. 1178/2, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e.,
parc. č. 1178/9, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/10, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/15,
jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/14, jehož
součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., vše v obci a k. ú. S., služebnost
stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S.
v rozsahu
vyznačeném písmenem D na příslušném geometrickém plánu [výrok II. d)], zřídil
ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/8, jehož součástí je stavba garáže
bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/7, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., obou v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem C na příslušném
geometrickém plánu [výrok II. e)], a zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/11, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/12, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/13,
jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., vše v obci a k. ú. S.,
služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v
rozsahu vyznačeném písmenem B na příslušném geometrickém plánu [výrok II. f)]. Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 151 800 Kč do 15 dnů
od právní moci rozhodnutí (výrok III.), zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalovanému vyklidit a předat žalobkyni pozemek parc. č. 1178/2, v obci a k. ú. S., zapsaný na LV č. 769 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální
pracoviště Semily (výrok I. doplňujícího rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok IV., výrok II. doplňujícího rozsudku a výrok II. opravného a
doplňujícího usnesení).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 24 Co 178/2016-330, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně vyjma jeho výroku I. a výroků I a II. doplňujícího rozsudku, jež
nebyly odvoláním napadeny (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, 22 Cdo 2667/2004,
22 Cdo 3903/2008) v otázce přiměřenosti rozsahu nezbytného k řádnému užívání
nemovitosti; soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné
užívání, byť nepůjde o užívání komfortní, přičemž musí zvážit, zda újma vzniklá
vlastníkovi zřízením práva nezbytné cesty nebude převyšovat újmu vzniklou
zřízením nezbytné cesty. Soudy zřídily ve prospěch žalobkyně v rozporu s
judikaturou několik práv cesty, přičemž bylo možné zřídit služebnost v
podstatně užším rozsahu, než učinil soud prvního stupně. Služebnost nyní
přesahuje 50 % dotčeného pozemku žalovaného, a proto bylo třeba zvážit, zdali
nepostačí zřízení nezbytné cesty v menším rozsahu. Žalobkyni byla zřízena
nezbytná cesta v takovém rozsahu i proto, že účelově až po poučení soudu
rozdělila své stavby příčkami na několik samostatných staveb a následně je
zanesla do katastru nemovitostí. Pakliže žalobkyně stavební úpravou uvnitř
budovy bude schopna se pohybovat po celé budově, není namístě zatěžovat cizí
pozemek právem cesty ze všech stran. Žalobkyně chtěla zřídit cestu za účelem
vytvoření lepšího prostoru pro své podnikatelské aktivity (provoz pneuservisu);
soud však nemá zohledňovat potenciální aktivity, nadto při zřízení nezbytné
cesty je třeba spíše chránit vlastnické právo před zajištěním pohodlného
přístupu a příjezdu k nemovité věci s co nejmenšími náklady. Soud řádně
nepoměřoval újmu, která vznikne žalobkyni a žalovanému. Žalovaný v této
souvislosti upozorňuje, že v důsledku zatížení klesne hodnota pozemku a že
musel zaplatit nemalou kupní cenu za jeho nabytí, na pozemku provozuje
autodopravu a parkuje zde autobusy a vozy potřebné pro své podnikání, které
bude muset nyní parkovat jinde. Soudy však jednotlivé dotčené zájmy a práva
řádně nevážily a nedovodily, kterému z legitimních zájmů účastníků je třeba dát
přednost. Upozorňuje, že po domluvě byl žalobkyni umožněn přístup ke stavbám
jak k užívání, tak k údržbě, a proto by měla být žaloba jako nedůvodná
zamítnuta. Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud dále odchýlil tím, že
si žalobkyně mohla cestu zajistit jiným způsobem, když v relativně malé
vzdálenosti od jejích nemovitostí se nachází veřejná komunikace. Dále namítá,
že doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka, zda lze
povolit nezbytnou cestu přes areál uzavřený za tím účelem, aby do něj neměly
cizí osoby přístup. Skutečnost uzavřeného areálu byla dokladována mj. místním
šetřením soudu, navíc se otázka uzavírání vraty řešila před soudem; odvolací
soud se k této otázce i přes námitku žalovaného v podstatě vůbec nevyjádřil. Závěry odvolacího soudu se jeví zcela nesmyslné, odporující zákonu i
provedenému dokazování. Domnívá se, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených
práv, zejména práva na spravedlivý proces a vlastnického práva.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval
dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu
srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp.
zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu zřídil nezbytnou cestu v nepřiměřeném rozsahu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním
nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí
být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Podle § 1032 odst. 1, 2 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li
škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si
nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj
cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou
cestu zřídit.
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276
o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 a násl. o. z., tedy jen
tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není
dostatečně spojena s veřejnou cestou. Jsou-li všechny zákonné podmínky pro
povolení nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu povolit. Nepovolení
nezbytné cesty při naplnění všech zákonných podmínek připadá do úvahy v zásadě
jen v situacích, v nichž by povolení nezbytné cesty představovalo zneužití
práva ve smyslu § 8 o. z. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 3242/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z.
vymezeny ve své podstatě totožně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč.
zák.“), případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že
lze přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově
odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona
č. 40/1964 Sb. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186)].
Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a
proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout
jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho,
že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně. Judikatura
Nejvyššího soudu proto v minulosti dovodila, že má-li vlastník stavby možnost
zajistit si přístup ke stavbě jinak, tj. bez omezení vlastníka přilehlého
pozemku, nelze nezbytnou cestu povolit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Zejména nelze povolit
nezbytnou cestu, pokud již žadatel o nezbytnou cestu má dostačující přístup ke
svému pozemku, byť by povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného bylo pro
něj pohodlnější (resp. výhodnější) nebo i když by musel vynaložit určité
náklady na stavební úpravy, např. na zřízení nového vchodu k přilehlé veřejné
komunikaci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn.
22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Nezbytnou cestu nelze povolit
rovněž v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty,
které zatěžují vlastníka pozemku méně, např. právem nezbytného vstupu podle §
1021 o. z. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1814/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1638/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].
I v případě, kdy nelze přístup k nemovitosti zajistit jinak než přes pozemek
žalovaného, může soud podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. zamítnout návrh na
povolení práva nezbytné cesty, jestliže by újma vzniklá povolením práva
nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi
nemovitosti, k níž má nezbytná cesta vést, odepřením takového práva [srovnej
např. usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č.
C 14 790 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a
může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení
nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní
úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014
(uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 227 v Souboru)].
Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má
nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro
vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu
zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Soud má přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná
cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se
stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba
v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).
Právo nezbytné cesty v zásadě nelze povolit jen za účelem parkování vozidel
před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit
i jinak než jako služebnost, judikatura dovolacího soudu [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 187)] i odborná
literatura [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva
(§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 198, marg. č.
3.] dovodily, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako
služebnost. V usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupném
na www.nsoud.cz), se Nejvyšší soud k tomuto závěru opětovně přihlásil s
poukazem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla
zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být
nezbytná cesta povolena.
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých
hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a
dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v
Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení
mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014
(uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].
V dané věci soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně podniká v oblasti
pneuservisu a tomuto účelu si zakoupila nemovitosti, k nimž musí mít zajištěn
přístup s ohledem na typ podnikání nejen žalobkyně, nýbrž i další osoby.
Shledal proto důvodnou žalobu na povolení nezbytné cesty, když jiný méně
invazivní zákonný prostředek neshledal dostačujícím. Soud prvního stupně se
ztotožnil s rozsahem služebnosti cesty a stezky tak, jak jej navrhla žalobkyně
podle příslušného geometrického plánu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu
prvního stupně. Konkrétně zdůraznil, že je namístě povolit nezbytnou cestu
formou služebnosti, když v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně nemá
ke svým nemovitostem jiný přístup než přes nemovitosti žalovaného, pročež je
nemůže řádně užívat. Zdůraznil, že nemovitosti žalobkyně a žalovaného totiž
tvoří jeden plotem uzavřený a ohraničený areál, do něhož od počátku vždy jako
jediný přístupová cesta sloužil pozemek žalovaného parc. č. 1178/3. Zohlednil
také, že žalovaný dlouhodobě nesouhlasí s přístupem žalobkyně k jejím
nemovitostem přes své nemovitosti a „k tomu jí nikdy nenabídl žádné jiné
řešení, např. jen uzavření smlouvy o zajištění takového přístupu, apod.“.
Neshledal přitom ve shodě se soudem prvního stupně důvody nepovolení nezbytné
cesty podle § 1032 o. z. K rozsahu nezbytné cesty uvedl, že odpovídá potřebám
žalobkyně, resp. řádnému užívání jejích nemovitostí a jedná se o
nejpřirozenější přístup k nim. Zdůraznil, že současně bylo dbáno, aby byl
žalovaný nezbytnou cestou obtěžován co nejméně a jeho nemovitosti byly co
nejméně zasaženy. Zdůraznil, že soud prvního stupně k této otázce provedl
rozsáhlé dokazování včetně znaleckého zkoumání, v němž se znalci zabývali
minimální šíří přístupové cesty. Jestliže soud prvního stupně z odborných
závěrů vycházel, nelze podle odvolacího soudu jeho úvahám ničeho vytknout a sám
s nimi vyslovil souhlas, neboť služebnost nezbytné cesty byla povolena přesně v
tom minimálním rozsahu, který znalci shledali jako nezbytný a současně bezpečný
k užívání nemovitostí žalobkyně. Stanovený rozsah je přiměřený potřebám
žalobkyně i danému místu.
Lze přisvědčit soudům obou stupňů, že nemovitosti žalobkyně mají sloužit jejímu
podnikání, přičemž v současnosti k nim nemá zajištěný přístup. Ten, jak bylo
zjištěno, historicky vedl přes pozemky žalovaného. S ohledem na účel
nemovitostí žalobkyně lze souhlasit se závěrem, že méně intenzivní právní
prostředky v dané věci nejsou dostačující a bylo potřebné povolit nezbytnou
cestu přes pozemky žalovaného, a to v podobě služebnosti. Namítá-li žalovaný v
dovolání, že měly soudy zvážit, zdali nebylo možné povolit nezbytnou cestu
jinudy, pak je třeba uvést, že tato námitka nebyla dovolatelem v odvolacím
řízení otevřena, a proto samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]; ostatně
odvolací soud uvedl, že přístup k nemovitostem žalobkyně právě přes nemovitosti
žalovaného je v dané věci nejpřirozenější (§ 1033 o. z.).
Stran povoleného rozsahu lze uvést, že se soudy obou stupňů touto otázkou
podrobně zabývaly a své závěry logicky odůvodnily. Zcela přiléhavě dovodily, že
rozsah služebnosti je zdůvodněn podnikáním žalobkyně v nemovitostech, přičemž
za tímto účelem provedly i znalecké zkoumání; zdůraznily přitom, že při
vymezení služebnosti bylo dbáno i na ochranu práv žalovaného.
Správnost závěrů nemohou zpochybnit jednotlivé výhrady žalovaného. K námitce,
že služebnost zabírá přes 50 % nemovitostí žalovaného, je třeba zdůraznit, že
tyto nemovitosti jsou vyasfaltovanou plochou, která historicky sloužila i ve
prospěch nemovitostí žalobkyně. Soudy rovněž dostatečně logicky vysvětlily,
proč je v daném případě nezbytné povolit nezbytnou cestu z více stran, a to s
ohledem na výkon podnikání žalobkyně. Jestliže dovolatel v dovolání poukazuje
na skutečnost, že v neprospěch žalobkyně svědčí mimo jiné skutečnost, že chtěla
povolit nezbytnou cestu za účelem podnikání a nikoliv „pro vlastní osobní
potřebu a kvůli vyřešení vjezdu vlastního osobního vozidla na pozemek“, není
zřejmé, proč by tato okolnost bez dalšího měla být vykládána v neprospěch
žalobkyně. Ustanovení § 1029 podmiňuje povolení nezbytné cesty obecně potřebou
řádného hospodaření či jiného řádného užívání pro vlastníka nemovité věci,
přičemž užívání pro realizaci výkonu samostatné výdělečné činnosti žádným
způsobem nediskvalifikuje. Je nepochybné, že soudy při úvaze o povolení
nezbytné cesty zvažují a posuzují i konkrétní účel, pro který má být nezbytná
cesta povolena; samotná okolnost, že tímto účelem má být výkon podnikatelské
činnosti, překážkou pro úvahu o povolení nezbytné cesty bez dalšího zjevně
není.
K námitce, že žalobkyně účelově po poučení soudu rozdělila své stavby příčkami
na několik samostatných staveb a následně je zanesla do katastru nemovitostí,
je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů závěr o účelovém jednání žalobkyně
neučinily a tuto námitku ostatně ani žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně neuplatnil; již z tohoto důvodu nemohla být dovolací argumentace
úspěšná [opětovně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn.
22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22
Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Soudy dostatečným způsobem
přihlédly k potřebám žalovaného a nucené omezení jeho vlastnického práva
promítly do výše stanovené náhrady za povolení nezbytné cesty, vůči níž ostatně
žalovaný v dovolacím řízení ničeho nenamítá. K poukazu žalovaného, že povolení
nezbytné cesty mu ztíží výkon jeho vlastního podnikání mimo jiné tím, že se
bude muset zajistit parkování svých aut jinde, lze i zde dodat, že tato námitka
nebyla uplatněna v odvolacím řízení, a proto k ní nelze v dovolacím řízení
přihlížet.
Na základě uvedeného dovolací soud neshledal, že by byl stanovený rozsah
služebnosti nezbytné cesty v daném případě jakkoliv zjevně nepřiměřený, pročež
rozhodnutí soudů obou stupně v dovolacím přezkumu obstojí.
Dovolatel také namítal, že v ustálené rozhodovací praxi nebyla vyřešena otázka
zamítnutí žaloby s ohledem na § 1032 odst. 2 o. z., tedy nemožnosti povolení
nezbytné cesty přes uzavřený areál.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka byla rozhodovací
praxí dovolacího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud se od ní neodchýlil.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015
(dostupném na www.nsoud.cz), zdůraznil, že „aplikace § 1032 odst. 2 o. z.
dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta
zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u
obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob [k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Ovšem v posuzovaném případě byla situace typově
odlišná, když se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty nikoliv přes
uzavřený areál žalované, nýbrž povolení nezbytné cesty k předmětným budovám,
které se v (uzavřeném) prostoru žalované již nacházejí. Na tyto případy přitom
aplikace § 1032 odst. 2 o. z. stran uzavřených prostor nedopadá“.
Obdobně i ve zde posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné
cesty nikoliv přes uzavřený areál žalovaného, nýbrž povolení nezbytné cesty k
pozemkům, které se v (uzavřeném) areálu žalovaného již nacházejí, a proto
aplikace § 1032 odst. 2 o. z. nepřichází do úvahy. Rozhodnutí odvolacího soudu,
který dovodil, že nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby podle § 1032 o. z.,
proto v dovolacím řízení zjevně obstojí.
Dovolací soud závěrem dodává, že v rámci jemu svěřené přezkumné pravomoci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) neshledal jakékoliv porušení ústavně zaručených práv
žalovaného, a proto rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu i z tohoto
ohledu obstojí. Ostatně žalovaný žádné konkrétní závěry z poukazu na některá
ústavně zaručená práva nekonkretizoval, pročež není dovolacímu soudu zřejmé,
jak by se tato obecná námitka měla v posuzované věci projevit. Není tak patrné,
zda prostřednictvím této námitky dovolatel vytýká soudům vady v procesním
postupu, nesprávné hodnocení dokazování či přijetí nesprávných právních názorů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu