22 Cdo 1819/2024-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. D., zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Nerudova 67/6, proti žalovaným 1) P. V. a 2) M. H., oběma zastoupeným Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 1616/29, o 471 732 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 44/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2023, č. j. 19 Co 11/2023-357, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 12 C 44/2020-231, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 10 723 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 21 446 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále zamítl žalobu proti žalované 1) ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni 153 893 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení (výrok III) a žalobu proti žalované 2) ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni 285 670 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2023, č. j. 19 Co 11/2023-357, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 46 835,10 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že o 3 456 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení se nerozhoduje (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku IV tak, že žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 138 692,89 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15.
2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že o 82 425 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 15. 2. 2020 do zaplacení se nerozhoduje (výrok V rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části výroků III a IV a ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále i „dovolatelky“) včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „jaká je vlastně povaha zboží umístěného ve skladech v 1. NP domu č. p. XY a jakým způsobem se k němu má přihlížet z hlediska náhrad za nadužívání této části nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastnic“.
5. Namítají, že situaci mezi účastnicemi ve sporu o náhradu za nadužívání společné nemovitosti řešily soudy opakovaně a krajský soud nyní zaujal jiné stanovisko k významu uložení věcí z majetku F. H. z nevypořádané činnosti sdružení, nežli zaujal ve skutkově obdobných případech mezi stejnými účastníky týkajících se pouze jiného období. Různý postoj k povaze zboží v předmětných nemovitostech má pak význam pro výši uplatněného nároku. Uvedly, že žalobkyně využila situace, kdy měla v držení veškerý majetek sdružení a neposkytnutím potřebné součinnosti znemožnila projednání této části majetku zůstavitele v dědickém řízení, její tvrzení o umístění údajného majetku sdružení v předmětných nemovitostech tak představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Poukázaly na to, že platí společně náklady na provoz a opravy nemovitosti a zároveň má žalobkyně dostávat náhradu představující podíl na hypotetickém příjmu. Odvolacímu soudu vytýkají také nesprávné zjištění skutkového stavu a to, že nepřihlédl k učiněnému zápočtu ze strany žalovaných pro nemožnost určit, proti kterému z nároků uplatněných žalobkyní míří. Podle názoru žalovaných mohl soud řešit zápočet spravedlivě a věcně tak, že mohl k zápočtu prostou úvahou použít polovinu pohledávky pro každou ze žalovaných. Odvolací soud podle názoru žalovaných nepostupoval „při posouzení nároku žalobkyně na náhradu za užívání skladů v 1. NP domu č. p. XY“ v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, neboť vycházel ze znaleckého posudku a ne z reálného příjmu dle uzavřené nájemní smlouvy s paní Ř., přestože žalobkyně by nemohla při obvyklém užívání získat víc než z uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že odvolací soud neuvedl, proč názor obsažený v předchozích rozhodnutích ve skutkově obdobných věc považuje za neudržitelný či právně chybný, porušil právo žalovaných na spravedlivý proces.
6. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
12. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
14. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
15. Právní otázky formulové žalovanými přesah do obecné rozhodovací praxe soudů postrádají, směřují jen k požadavku na posouzení správnosti postupu soudu v konkrétní věci (k povaze konkrétního zboží umístněného v konkrétní nemovitosti a ke způsobu, jakým má být řešeno nadužívání nemovitosti v konkrétní situaci), a přípustnost dovolání tak nemohou založit.
16. Žalované vytýkají odvolacímu soudu i další pochybení při posouzení věci, žádnou právní otázku však v tomto směru nevymezují, zcela nedostatečné je také souhrnné vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto dovolacím námitkám tak, že jde o právní otázky, které „takto dosud nebyly ještě soudy řešeny a pokud byly, tak pouze dílčím způsobem a za rozdílného skutkového stavu nebo řešeny byly, ale bylo o nich rozhodnuto odchylně“. Dovolání tak postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části.
17. Žalované v dovolání odkazují na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, avšak pouze v souvislosti se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o výši újmy vyloučeného spoluvlastníka. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
18. Námitka nedostatečného odůvodnění přestavuje námitku neúplnosti (nepřezkoumatelnosti) rozhodnutí odvolacího soudu, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout, jen pokud by dovolání shledal přípustné z jiného důvodu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, dostupný na nalus.usoud.cz).
19. Dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu