22 Cdo 1840/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce V. B., proti žalovanému P. J., zastoupenému Mgr. Vítem Zahálkou,
advokátem se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Radyňská 479/5, o určení
vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3
C 95/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
2. prosince 2014, č. j. 13 Co 339/2014-515, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. května 2014, č. j. 3 C 95/2009-476, určil, že žalobce je vlastníkem
vedlejší stavby skladu o zastavěné ploše 125 m2 (dále jen „předmětný sklad“) u
domu, postavené na pozemku parc. č. 137/1, zastavěná plocha a nádvoří, jak je
zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště Domažlice, na listu vlastnictví č. 1530 pro obec a
katastrální území H. T. (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobci na nákladech řízení 97 262 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 2. prosince 2014, č. j. 13 Co 339/2014-515, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci na
nákladech odvolacího řízení 5 020 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na otázce, která nebyla „dopodrobna judikována“, a to, zda veřejný
zápis ve veřejně přístupném seznamu, například v katastru nemovitostí, případně
zápis provedený notářem coby soudním komisařem, je objektivně dostatečným
podkladem a důvodem pro setrvání v dobré víře v souvislosti s případnou
nutností vynaložení míry opatrnosti nad běžný rámec osobou v dobré víře, za
účelem zjištění případně tvrzeného opaku, který by dobrou víru vylučoval.
Zásadní otázku spatřuje v tom, zda je možné, aby tvrzení či prohlášení třetí
osoby mohlo narušit dobrou víru vlastníka nemovitosti (v tomto případě
žalovaného) o oprávněnosti jeho vlastnictví, pokud mu vlastnické právo svědčí z
titulu zápisu v katastru nemovitostí, k němuž došlo na základě kupní smlouvy od
dědiců, kteří nabyli nemovitost na základě usnesení o dědictví. Ačkoliv soudy
obou stupňů žalovanému vytýkají, že nevynaložil dostatečnou míru opatrnosti,
neuvedly, jak vysokou míru, na základě čeho a zejména jakým způsobem by ji měl
nabyvatel vynaložit. Odvolací soud nesprávně posoudil jeho dobrou víru, když
předtím řádně nezhodnotil všechny skutečnosti a okolnosti a nevypořádal se s
argumentací žalovaného. Žalobce neprokázal, že žalovaný nebyl v dobré víře
ohledně svého vlastnictví. Odvolací soud v podstatě vycházel z důkazu, že
žalovaný měl být v rámci převodu nemovitosti seznámen s plnou mocí, na níž byl
uveden určitý text, na jehož základě nemohl být v dobré víře, řádně nezohlednil
výsledek dědického řízení a zápis v katastru nemovitostí, nezabýval se tvrzením
žalovaného, že nikdy nebyl s textem plné moci seznámen, přesto učinil závěr, že
se s textem seznámil a nebyl v dobré víře. Svou dobrou víru odvozuje od
dědického řízení po zůstavitelce a následném nabytí předmětného skladu od
dědiců na základě kupní smlouvy, a to tzv. úhrnkem, a z veřejného zápisu v
katastru nemovitostí, kdy s ohledem na princip materiální publicity měl a mohl
v dobré víře předpokládat, že je vlastníkem převedených nemovitostí včetně
předmětného skladu. Upozorňuje na znalecký posudek, který byl ke kupní smlouvě
s dědici přiložen, z něhož vyplývá, že součástí domu je i předmětný sklad.
Žalovaný sice souhlasí, že byl pamětníkem realizace přístavby, nicméně věděl
pouze to, že se na pozemku „něco“ stavělo, nikoli pak kdo stavěl a za jakých
podmínek stavbu realizoval, natož aby byl seznámen s případnými vlastnickými
vztahy. Případný fakt, že např. na stavbě viděl pracovat samotného žalobce,
nemá ve smyslu majetkových práv ke zhotovované věci žádnou relevanci ve vztahu
k žalovanému. Ačkoliv tento nikdy nezpochybňoval, že věděl, kdo je možným
stavebníkem, nevěděl a nikdy ani nepátral po tom, kdo je vlastníkem, neboť se
jedná o dvě naprosto rozdílné právní kategorie, které se nemusejí shodovat.
Závěr soudu, že si mohl být vědom, že vlastnické právo svědčí někomu jinému než
zůstavitelce jen proto, že stavbu prováděl někdo jiný, je pouhou, ničím
nepodloženou spekulací soudu. Dobrou víru podtrhuje to, že kdyby věděl, že
žalobce je skutečným vlastníkem, koupil by předmětný sklad od něho. Přihlédnout
je třeba i k tomu, že žalobce o prodeji nemovitostí od začátku věděl a s tímto
souhlasil, bez ohledu na to, zda žalovaný o jeho nároku věděl či ne. Žalobce
souhlasil se zcizením nemovitosti a zcizit ji chtěl, nicméně si nárokuje
náhradu za jemu údajně patřící část nemovitosti. Kdyby mu bylo vlastnické právo
přiznáno, v podstatě by došlo k jeho „zdvojení“.
Žalovaný vynaložil obvyklou míru opatrnosti a nelze mu vyšší míru opatrnosti
přikazovat. Nadto nikde nebyla zakotvena povinnost, aby se na rámec „běžné,
obvyklé“ míry opatrnosti s takovým prohlášením seznamoval. S ohledem na
výsledek dědického řízení a zápis v katastru nemovitostí nemusel být žalovaný
jakkoliv zvýšeně opatrný nad míru obvyklou. Navíc i určitá případná subjektivní
pochybnost ohledně zápisu v katastru nemovitostí není dostatečně způsobilá k
tomu, aby mohla vyvolat u oprávněného držitele důvodné pochybnosti o
vlastnictví k věci. V opačném případě by se účel a smysl katastru nemovitostí
jevil jako nepotřebný a došlo by k porušení zásady materiální publicity. Po
žalovaném není možné ani spravedlivě požadovat, aby se v rámci projevu vůle
spočívajícího v umístění podpisu na kupní smlouvě zabýval či vyvozoval
jakékoliv důsledky z prohlášení protistrany zachycené na plné moci, kterou
žalobce zmocňuje jinou osobu k jednání, neboť účelem plné moci je zcela něco
jiného, než co v něm spatřuje žalobce, a pokud žalovaný ověřil formální
náležitosti plné moci, lze mít za to, že s přihlédnutím k běžné opatrnosti
žalovaný zcela objektivně dostál svým povinnostem již tím, že plnou moc ověřil
a zkontroloval ji z hlediska jejího účelu a formální správnosti. Nelze tak po
žalovaném požadovat, aby zkoumal v rámci plné moci další skutečnosti, než které
jsou v této souvislosti obvyklé. Odvolací soud učinil nesprávné právní závěry,
učinil je na zcela nedostatečně zjištěných skutečnostech, k žalovaným namítaným
skutečnostem se většinou vůbec nevyjádřil a v rozhodnutí se s nimi nijak
nevypořádal. Závěrem rozporuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť byly
jednoznačně splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci
podle § 150 občanského soudního řádu. Žalovaný projevil dostatečnou opatrnost,
nikdy svým chováním nezavdal příčinu k soudnímu uplatnění nároku, nejednal vůči
žalobci v rozporu se svou dobrou vírou, morálními pravidly či v rozporu s
právními předpisy, přičemž celá záležitost nešla vyřešit jinak než soudním
řízením. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří
obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Jelikož k vydržení vlastnického práva k předmětnému skladu mělo dojít před 1.
lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. prosince 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm
dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku
hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel předložil dovolacímu soudu otázku, zdali zápis v katastru
nemovitostí, případně zápis provedený notářem jako soudním komisařem, je
objektivně dostatečným podkladem a důvodem pro setrvání v dobré víře.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud
zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000
(uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení
dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální)
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém
požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti
o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních
předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS
50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které
objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96
(publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 5, str. 151) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný
v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C
1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu
držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem
vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu
držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit,
že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.
Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo
přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl
přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,
který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak
nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem
oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.
Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba
brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo
3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz
)]. V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod
č. C 1068 v Souboru), dovolací soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré
víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě dovolatel odvozuje dobrou víru od dědiců, kteří měli
nabýt předmětný sklad na základě dědictví po zůstavitelce, a následně na
základě převodu domu, jehož součástí měl být i předmětný sklad. Dovolatel dále
zdůraznil, že tyto informace korespondovaly se zápisem v katastru nemovitostí a
se znaleckým posudkem v dědickém řízení.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě shledaly, že žalovaný nemohl nabýt
předmětný sklad coby součást domu, nemohl jej nabýt ani na základě smlouvy,
nýbrž toliko vydržením. Jelikož dovolatel absenci smluvního nabytí vlastnického
práva nikterak nezpochybňuje, nýbrž toliko rozporuje právní posouzení otázky
vydržení, dovolací soud se zaměřil jen na tuto otázku. Ačkoliv soudy obou
stupňů vyšly z uvedených skutečností, dobrou víru žalovaného neshledaly, když
uvedly, že dovolatel ve stejný den, kdy uzavřel kupní smlouvu s dědici, uzavřel
ještě druhou smlouvu se žalobcem, jejíž přílohou byla plná moc, která mohla u
žalovaného objektivně zpochybnit dobrou víru. Obsahem plné moci v této kupní
smlouvě totiž bylo prohlášení žalobce, že „součástí prodávané nemovitosti, tedy
nemovitosti na pozemku parc. č. 137/2 v k. ú. H. T., která je ve vlastnictví
žalobce, je i přístavba skladu na cizím pozemku, a žalobce požaduje, aby výnos
z prodeje tohoto objektu byl zahrnut do kupní ceny“. Mimoto odvolací soud své
rozhodnutí argumentačně podpořil tím, že žalovaný byl pamětníkem, a tudíž byl
seznámen s tím, že stavebníkem předmětného skladu byl žalobce.
Ve prospěch dovolatele sice hovoří skutečnost, že vycházel ze zápisu v katastru
nemovitostí a z tvrzení jeho právních předchůdců, kteří předmětné nemovitosti
měli nabýt na základě usnesení o dědictví, nicméně jak v procesu dokazování
zjistily soudy obou stupňů, měl dovolatel objektivně možnost se seznámit s
plnou mocí, která byla přílohou kupní smlouvy uzavřené se žalobcem, jejíž obsah
byl objektivně způsobilý vyvolat jeho důvodné pochybnosti o vlastnickém právu.
Závěry soudů obou stupňů proto dovolací soud neshledal jako zjevně nepřiměřené.
Žalovaný namítá, že s ohledem na výpis v katastru nemovitostí neměl povinnost
se s plnou mocí podrobně seznámit. S tím se však není možné ztotožnit, neboť
při uzavírání smlouvy lze za zcela základní krok obezřetnosti považovat, že si
kontrahent řádně přečte listinu smlouvy a další její přílohy, včetně případné
plné moci. Pokud tak kontrahent neučiní – jak naznačuje sám žalovaný – jde
případná neznalost zde uvedených skutečností k jeho tíži a nemůže být
objektivně v dobré víře.
Dovolatel dále namítá, že v plné moci žalobce dává souhlas s tím, aby došlo k
převodu i předmětného skladu. Dovolacímu soudu však není zřejmé, jak by se tato
skutečnost měla v poměrech posuzované věci projevit. Soudy obou stupňů totiž
neshledaly, že by kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným došlo k
převodu vlastnického práva k předmětnému skladu, přičemž tento závěr dovolatel
v dovolání nijak nezpochybňuje. Pokud pak měl dovolatel na mysli svou dobrou
víru, že převodem nemovitostí ve vlastnictví žalobce došlo i k převodu
vlastnického práva k předmětnému skladu, bylo by toto tvrzení v rozporu s tím,
co dovolatel tvrdil ve zbytku dovolání, tedy že svou dobrou víru odvíjel ne od
žalobce, nýbrž od dědiců, od nichž si také do své vydržecí doby započítával
dobu jejich předchozí držby. Žalovaný totiž v průběhu celého řízení nikdy
neargumentoval tím, že se měla jeho dobrá víra odvíjet od kupní smlouvy
uzavřené mezi ním a žalobcem; pokud by k tomuto tvrzení měla směřovat daná část
jeho dovolací argumentace, jednalo by o tvrzení, které by dovolatel nepřípustně
uplatnil až v dovolacím řízení.
K námitce žalovaného, že vzneseným nárokem žalobce dochází ke zdvojení
vlastnického práva, dovolací soud uvádí, že mu není zřejmé, jak by ke zdvojení
vlastnického práva mělo dojít. Pokud totiž nenabyl vlastnické právo smluvně ani
následně vydržením, přičemž žalobce byl stavebníkem ve smyslu občanskoprávním,
tak vlastníkem musel zůstat žalobce.
Na uvedených závěrech pak ničeho nemění ani argument žalovaného, že k jeho
dobré víře postačuje skutečnost, že nahlédl do katastru nemovitostí, neboť
opíral svou dobrou víru o zásadu materiální publicity.
Z výše provedeného výkladu dovolacího soudu se podává, že dovolatel objektivně
v dobré víře nebyl. Samotné nahlédnutí do katastru nemovitostí jeho dobrou víru
s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem založit nemohlo, bylo proto již
nadbytečné zabývat se problematikou nabytí v dobré víře.
Další námitce dovolatele, že vědomost o tom, že stavbu předmětného skladu
prováděl žalobce, bez dalšího nezakládala povědomí o tom, že vlastníkem stavby
ve smyslu občanskoprávním je žalobce, sice dovolací soud přisvědčuje, že se
nejeví jako zcela přiléhavá, ale ani toto případné dílčí pochybení by ničeho
nemohlo změnit na tom, že dovolatel se mohl a měl seznámit s obsahem plné moci,
která byla přílohou kupní smlouvy uzavřené s žalobcem.
Dovolatel dále ve svém dovolání v několika ohledech rozporoval zjištěný
skutkový stav, například skutečnost, že s obsahem plné moci nebyl seznámen,
nicméně dovolatel pomíjí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím
důvodem nesprávné právní posouzení, a proto zjištěným skutkovým stavem se
dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu není oprávněn zabývat.
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky tvrzených vad řízení, kterých
se soudy obou stupňů měly v řízení, zejména pak ve fázi dokazování dopustit.
Podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám
řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako
přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp.
zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení
žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) právní otázku nevymezil, přičemž
dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat,
neboť by tím narušil zásadu dispoziční a především pak zásadu rovnosti
účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se v této fázi
dovolacího řízení tvrzenými vadami řízení zabývat.
V neposlední řadě dovolatel brojil proti výrokům o náhradě nákladů řízení, když
namítal, že žalobci s ohledem na okolnosti případu neměly být ve shodě s § 150
o. s. ř. náklady řízení přiznány.
Dovolání proti této námitce není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v
její souvislosti nevymezil otázku přípustnosti dovolání tak, jak ji požaduje
výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nadto základem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je úspěch ve věci a
postup podle § 150 o. s. ř. je postupem výjimečným odůvodněným mimořádnými
okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna
2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném
případě takové okolnosti odvolacím soudem shledány nebyly a ani sám dovolací
soud je nespatřuje. Nelze tak s ohledem na rozhodnutí ve věci samé přisvědčit
argumentaci dovolatele, že žalovaný projevil dostatečnou opatrnost, svým
jednáním nezavdal příčinu k soudnímu uplatnění nároku a nejednal v rozporu se
svou dobrou vírou. Dovolatel sice dále namítá, že nejednal v rozporu s
morálními pravidly či v rozporu s právními předpisy, ale to samo o sobě ještě
pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci nepostačuje.
Jelikož nebylo možné žalovanému přisvědčit v jím vymezené přípustnosti
dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu