22 Cdo 1915/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Ing. P. L., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se
sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, proti žalované PhDr. L. L.,
zastoupené JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém
Městě, Konviktská 297/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 71/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 27 Co
360/2014-1424, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
března 2014, č. j. 15 C 71/2008-1357, z věcí, které měli účastníci ve společném
jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalované skříň v 1. patře
domu, dům na p. č. st. 1213/109, pozemek p. č. st. 1213/109, pozemek p. č.
1213/13, vše v obci a katastrálním území P., zůstatek na účtu vedeném u ČSOB,
a. s., č. ú. 159253878 ve výši 22 998,63 Kč, a do výlučného vlastnictví žalobce
hotovost ve výši 480 000 Kč (výrok I.). Dále uložil žalované zaplatit žalobci
na vyrovnání podílu 3 638 297,91 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 27 Co 360/2014-1424, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku I. s tím, že z věcí, které měli
účastníci ve společném jmění účastníků, se přikazuje do výlučného vlastnictví
žalobce i zůstatek na účtu vedeném u ČSOB, a. s., č. ú. 192302969/0300, a s
tím, že do výlučného vlastnictví žalované se přikazuje pozemek p. č. st.
1213/109, jehož součástí je stavba, a pozemek p. č. 1213/13, vše zapsáno v
katastru nemovitostí na LV č. 3710 pro obec a k. ú. P. (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „dovolacím soudem má být vyřešená právní
otázka posouzena jinak“. Soudy obou stupňů nesprávně uznaly žalobcův řádně
neprokázaný vnos ve výši 1 945 240 Kč do společného domu, který byl uplatněn
bez vědomí a souhlasu žalované, čímž poškozuje její majetková práva tím, že
snižuje hodnotu jejího podílu na společném jmění manželů (dále též „SJM“).
Soudy neuznaly důkazy žalované prokazující neplatnost smlouvy o rozšíření SJM
ze dne 7. 10. 2004 pro rozpor s dobrými mravy a pro omyl spočívající „v
zatajení existence výlučných předmanželských úspor žalobce a jejich vkládání do
stavby společného domu“. Žalobce využil omylu žalované a tím zvýšil svůj podíl
na hodnotě SJM o 1 945 240 Kč. Odvolací soud do vypořádání SJM nezahrnul
bezdůvodné obohacení žalobce vzniklé tím, že na základě původního rozhodnutí
odvolacího soudu, které bylo později Nejvyšším soudem zrušeno, vyplatila
žalobci 3 355 029 Kč. Odvolací soud měl vzít při svém rozhodování v úvahu i
časový předstih, v jakém byly peníze žalobci vyplaceny. Dále žalovaná
nesouhlasí s navýšením hodnoty nemovitosti v novém znaleckém posudku. Odvolací
soud také nevypořádal finanční prostředky objevené soudem prvního stupně v roce
2014 na účtu stavebního spoření žalobce, které měl žalobce před žalovanou do té
doby tajit. Nesouhlasí ani s tím, že by žalobce měl mít větší zásluhy na nabytí
majetkových hodnot do SJM, odvolací soud podhodnotil zásluhy dovolatelky o
nabytí majetkových hodnot do SJM a soudem stanovený poměr 60:40 ve prospěch
žalované je pouhý odhad soudu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a tím řízení o vypořádání společného
jmění manželů ukončil.
Žalobce s dovoláním nesouhlasí, podrobně se vyjadřuje k průběhu řízení, přičemž
zdůrazňuje, že skutečně na svých právech byl dotčen on, tudíž sám by mohl podat
dovolání, což však s ohledem na zájmy nezletilého syna, na rezignaci na možnost
získání spravedlivého rozhodnutí a na dlouhotrvající řízení nakonec neučinil.
Žalobce také zpochybňuje jednotlivé argumenty žalované.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014
(uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném do
31. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz část první,
článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či
jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29
NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelka
v rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezila otázku
přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice v dovolání avizovala, že dovolání
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „dovolacím soudem má být
vyřešená právní otázka posouzena jinak“, ale žádnou konkrétní právní otázku v
dovolání neuvedla, taková otázka se nepodává z obsahu dovolání, z dovolání tak
není vůbec zřejmé, od kterého svého ustáleného právního názoru by se měl
dovolací soud odchýlit a z jakých konkrétních důvodů. Otázku přípustnosti
dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že
pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených
formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o
zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích
námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k
tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Ostatně i judikatura dovolacího
soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž
procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz
)].
Pomine-li dovolací soud, že žalovaná nevymezila přípustnost dovolání, je
dovolání do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Jelikož je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je
zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se s
námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Vzhledem k tomu nebylo možné přezkoumat námitku, že soudy „uznaly tajný a řádně
neprokázaný vklad“ ve výši 1 945 240 Kč do stavby domu, námitku, že soudy obou
stupňů neuznaly důkazy žalované prokazující neplatnost smlouvy o rozšíření SJM,
jakož i námitku, že skutečná vůle dovolatelky při uzavření smlouvy o rozšíření
SJM byla jiná, v důsledku čehož měla jednat v omylu [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod
č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Závěry o platnosti
smlouvy o rozšíření SJM, se potom jeví dovolacímu soudu jako přiléhavé, a proto
ve stručnosti odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Stran námitky, že byl bez jejího vědomí uplatněn vnos do věci tvořící součást
společného jmění manželů, je třeba zdůraznit, že nalézací soudy neučinily závěr
o tom, že by tento vnos byl učiněn bez vědomí dovolatelky. Odvolací soud svou
úvahou, že stavba rodinného domu byla financována právě z výlučných prostředků
žalobce v situaci, kdy účastníci nedisponovali potřebnými společnými finančními
prostředky, zjevně naopak směřoval k závěru, že dovolatelce musela být tato
skutečnost známa. Již z tohoto důvodu nemůže být tato námitka důvodná nehledě
na skutečnost, že i jejím prostřednictvím vytýká dovolatelka nalézacím soudům
nesprávnost skutkových zjištění.
Dovolacímu soudu není ostatně ani zřejmé, jak by se tato skutečnost měla
negativně projevit na majetkových právech dovolatelky, neboť uplatněním vnosu
došlo ke zhodnocení společné věci, z čehož bezesporu profitovala i žalovaná.
Pokud se přitom v řízení o vypořádání SJM investujícímu manželovi vrací vnos,
jedná se o spravedlivé uspořádání vztahů, které se opírá o výslovnou dikci
zákona (srovnej § 149 odst. 2 obč. zák.), a je tak zohledňována skutečnost, že
své výlučné prostředky použil na společnou věc. Nelze v této souvislosti
odhlédnout ani od toho, že se za účinnosti obč. zák. uplatněné investice
(vnosy) tzv. nevalorizovaly, tj. nedocházelo k jejich navýšení, pokud se
zvýšila hodnota společné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2005, č. 10, str. 372)], nýbrž se mohly pouze redukovat, což znamená,
že se snižovala hodnota vnosů, pokud došlo i ke snížení hodnoty společné věci
[k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn.
22 Cdo 2902/2005 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Investující manžel, který použil
své výlučné prostředky či majetek, tak nemohl v rámci vypořádání vnosu obdržet
nikdy víc, než kolik činila jeho faktická skutečná investice, ale mohl v
poměrech konkrétního případu naopak na vypořádání vnosu obdržet částku menší. Z
uvedeného pak vyplývá, že rizika spojená s vnosem nese právě investující manžel
potud, že si musí být vědom skutečnosti, že se mu v rámci vypořádání společného
jmění manželů nemusí dostat částky, kterou fakticky vynaložil. O případ, že by
snad investicí mělo dojít ke snížení hodnoty společné věci, v daném případě
nešlo; takovou skutečnost ostatně netvrdila ani sama dovolatelka a nezjistily
ji v žádném ohledu ani nalézací soudy.
V souvislosti s nevypořádáním finančních prostředků ze stavebního spoření
žalobce dovolací soud připomíná, že v řízení o vypořádání SJM může soud
vypořádat jen ten majetek, hodnoty a závazky tvořící SJM, které účastníci
navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr
platí i ve vztahu k návrhům toho z manželů, kterému byla žaloba o vypořádání
SJM doručena po třech letech od zániku SJM [usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné v časopise Právní
rozhledy, 2011, č. 23, str. 868)]. Pokud nebyl nárok na vypořádání finančních
prostředků ze stavebního prostředí řádně uplatněn (přesně specifikován) do tří
let od zániku manželství, nemohly jej soudy v řízení o vypořádání SJM
vypořádat. Uvedená skutečnost však neznamená, že by dovolatelka pozbyla
vlastnické právo k uvedeným hodnotám (za předpokladu, že skutečně tvořily
součást společného jmění); toliko je již v řízení o vypořádání SJM nelze
vypořádat, neboť jsou vypořádány na základě nevyvratitelné domněnky vypořádání
ve smyslu ustanovení § 150 odst. 4 o. z.
Stran částky 3 355 029 Kč (bez ohledu na to, že ani zde není jakkoliv vymezena
přípustnost dovolání a nepodává se ani z obsahu dovolání samotného) je opět
třeba zdůraznit, že v řízení o vypořádání SJM se vypořádává jen majetek,
hodnoty a závazky tvořící SJM, případně investice z výlučného majetku do
společné věci a investice ze společného jmění do výlučného majetku některého z
manželů. Pokud žalovaná tvrdila, že žalobce se na její úkor bezdůvodně
obohatil, nemohly soudy takovýto tvrzený nárok v řízení o vypořádání SJM již z
tohoto důvodu vypořádat. To platí tím spíše, jestliže mělo jít o bezdůvodné
obohacení, ke kterému mělo dojít až po zániku společného jmění manželů po
právní moci původního rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud nicméně správně podotkl, že pokud dovolatelka tvrdí vůči žalobci
existenci pohledávky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, může po právní
moci rozsudku odvolacího soudu uplatnit započtení této pohledávky na uloženou
povinnost k zaplacení vypořádacího podílu. Nedůvodně pak v této souvislosti
vytýká, že ji „krajský soud odkazuje na podání nové žaloby o vydání
bezdůvodného obohacení“, neboť odvolací soud ve svém odůvodnění žádný takový
poukaz neučinil. Naopak výslovně uvedl, že při splnění zákonných podmínek může
dovolatelka uplatnit námitku započtení, čímž ji zjevně směřoval mimo jakékoliv
další soudní řízení.
Stejně nedůvodnou je námitka, že žalovaná byla poškozena na svých právech novým
oceněním nemovité věci. Pomine-li dovolací soud, že stanovení hodnoty majetku
na základě ocenění je opětovně otázkou skutkovou, je třeba zdůraznit, že
zvýšením hodnoty nemovitosti se zvýšil i podíl žalované, tudíž o poškození
žalované by se z tohoto pohledu nedalo ani uvažovat. Pro úplnost je vhodné
připomenout, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud rozhodují podle
stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srovnej § 154 odst. 1, resp. § 211 o. s.
ř.), a proto soudy nijak nepochybily, pokud před novým rozhodnutím ve věci
zjišťovaly aktuální cenu nemovitostí. Ostatně ani zde není z dovolání jakkoliv
patrno, v čem by v rovině právní měla být založena přípustnost dovolání,
přičemž je zjevné, že pouhý poukaz na „poškození na právech způsobené oceněním
nemovité věci“ přípustnost dovolání založit nemůže a dovolatelka žádnou právní
otázku ani neformuluje.
Důvodnou není ani námitka směřující do posouzení disparity vypořádacích podílů.
Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 22 Cdo 2480/2010-756) uvedl, že je třeba
striktně odlišovat problematiku vnosu a rozšíření SJM o výlučný majetek
některého z manželů. Na druhou stranu však dovolací soud připustil, že dohoda o
rozšíření SJM se může promítnout v rámci úvahy o disparitě vypořádacích podílů.
Soud prvního stupně posléze zohlednil veškeré okolnosti případu, přičemž dospěl
k závěru o disparitě vypořádacích podílů v poměru 60:40 ve prospěch žalované. S
tímto závěrem se následně ztotožnil i odvolací soud. Žalovaná s disparitou
vyjádřila nesouhlas, neuvedla však v této souvislosti žádnou právní
argumentaci, která by správnost dovozených závěrů měla zpochybnit. Určení výše
disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech
okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4,
str. 152)], čemuž odvolací soud podle přesvědčení Nejvyššího soudu v předmětném
řízení dostál. Úvahy odvolacího soudu o disparitě vypořádacích podílů nejsou
zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Ani zde není nic, co
by mohlo založit přípustnost dovolání.
V této souvislosti dovolatelka nedůvodně namítá, že odvolací soud měl
konstatovat, že „žalobce měl větší zásluhy na nabytí majetkových hodnot do SJM
s odůvodněním, že žalobce více vydělával a žalovaná byla část manželství na
mateřské dovolené.“ Z rozhodnutí odvolacího soudu však žádný takový závěr
nevyplývá. Kdyby tomu tak bylo, jen stěží by pak mohl odvolací soud dospět k
závěru o disparitě ve prospěch dovolatelky a nikoliv žalobce. Odvolací soud
naopak přesvědčivě a jasně v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k disparitě
uvedl především to, že na straně jedné přihlédl k tomu, že žalobce se více
zasloužil o příjmy plynoucí do SJM, na straně dovolatelky pak zohlednil, že
rozšířila společný majetek o svůj majetek výlučný, a uzavřel, že jsou dány
důvody pro disparitu podílu ve prospěch dovolatelky. Jestliže pak má
dovolatelka za to, že poměr 60:40 nedostatečně zohledňuje individuální
okolnosti souzené věci, jde toliko o polemiku s hodnotícím úsudkem odvolacího
soudu, ve vztahu ke které neshledal dovolací soud nic, co by mělo mít za
následek založení přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu