22 Cdo 1975/2021-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce 2. Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4, Bránická ul. 89, IČO 00033839, se sídlem v Praze 4, Branická 797/89, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, proti žalovaným 1) P. N., narozenému XY, bytem v XY, 2) J. N., narozené XY, bytem v XY, 3) D. R., narozenému XY, 4) A. R., narozené XY, žalovaní 3) a 4) bytem v XY, zastoupeni Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o určení existence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 50/2019, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 13 Co 311/2020-200, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Delonga do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalovaní 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 9 C 50/2019-160, určil, že na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. XY, obci XY, vázne věcné břemeno užívání vestavby bytové jednotky do půdního prostoru, obsahující 2 ložnice, obývací pokoj, pracovnu, kuchyň, koupelnu, sprchu a WC (dále rovněž jako „předmětné věcné břemeno“), a to ve prospěch
žalobce jakožto osoby oprávněné z věcného břemene (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných 3) a 4) rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 13 Co 311/2020-200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 3) a 4) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítají, že shora specifikované věcné břemeno ve prospěch družstva nemohlo vzniknout podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění účinném od 23.
6. 1992 (dále jako „transformační zákon“), jelikož předmětný byt nebyl pořízen v družstevní bytové výstavbě. Poukazují především na skutečnost, že žalobce jako bytové družstvo se na výstavbě bytové jednotky nepodílel finančně ani prací, ale výstavbu financoval a provedl svépomocí žalovaný 1), který tak byl stavebníkem uvedené jednotky. Z tohoto důvodu se nejednalo o byt pořízený v družstevní bytové výstavbě. V této souvislosti považují za neřešenou právní otázku, „zda je možné, aby věcné břemeno užívání ve prospěch bytového družstva podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. vzniklo v situaci, kdy výstavbu provedl a hradil člen družstva a uvedené bytové družstvo se na výstavbě nepodílelo.“ Věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona nemohlo vzniknout rovněž z toho důvodu, že žalovaný 1), jenž uvedenou jednotku užívá, je zároveň spoluvlastníkem budovy, ve které se jednotka nachází.
Pokud by i přes shora uvedené soudy dospěly k závěru, že věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona v projednávané věci vzniklo, muselo zaniknout v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „obč. zák.“), a to v okamžiku, kdy se žalovaný 1) stal spoluvlastníkem uvedené nemovitosti. Podle § 151n odst. 1 obč. zák. totiž nemohlo existovat věcné břemeno ve prospěch vlastní věci. Namítají také, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je nepřezkoumatelné.
Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, příp. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalovaní 3) a 4) nevymezují v dovolání řádně, v souladu s požadavky kladenými zákonem a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu, v čem spatřují jeho přípustnost. Již jen z tohoto důvodu by mělo být dovolání odmítnuto. Nad rámec uvedeného poznamenává, že byly splněny všechny podmínky pro vznik předmětného věcného břemene ve smyslu § 28d transformačního zákona (v této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007). V posuzované věci rovněž nejsou dány žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o zániku věcného břemene. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných 3) a 4) odmítl, příp. zamítl. Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Uvádí, že v projednávané věci byly splněny veškeré podmínky pro vznik věcného břemene ve smyslu § 28d transformačního zákona. Podle žalovaného 1) byly v řízení prokázány skutečnosti opodstatňující závěr, že předmětná jednotka byla pořízena v družstevní bytové výstavbě. Poznamenává také, že v době vzniku zákonného věcného břemene podle § 28d transformačního zákona nebyl spoluvlastníkem nemovitosti. K tomu dodává, že osobou oprávněnou z věcného břemene není žalovaný 1), avšak žalobce. Proto nemohlo dojít k zániku věcného břemene za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, z důvodu splynutí osoby oprávněné a povinné z věcného břemene. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných 3) a 4) odmítl. Žalovaná 2) se k dovolání žalovaných 3) a 4) nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že věcné břemeno tížící předmětnou nemovitost vzniklo na základě § 28d transformačního zákona, neboť byly splněny podmínky pro vznik věcného břemene stanovené tímto právním předpisem. Podle § 28d odst. 1 transformačního zákona pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle § 151n a násl. občanského zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu; b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak; c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu nájemného v bytech stavebních bytových družstev; d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě.
V této souvislosti dovolatelé považují za neřešenou právní otázku, zda mohlo vzniknout věcné břemeno i za předpokladu, že se nejednalo o byt pořízený v družstevní bytové výstavbě, avšak výstavbu provedl a hradil člen družstva. Otázka vzniku věcného břemene ve smyslu uvedeného ustanovení spočívá tedy na řešení (prejudiciální) právní otázky, a to zda se jednalo o byt pořízený v družstevní bytové výstavbě ve smyslu § 28d odst. 1 transformačního zákona. V souvislosti s touto prejudiciální otázkou však dovolatelé nevymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn.
22 Cdo
4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). V projednávané věci dovolatelé pouze polemizují s právním posouzením této prejudiciální otázky provedeným odvolacím soudem s tím, že příslušné právní posouzení má být jiné [a to takové, že předmětný byt nebyl pořízen v družstevní výstavbě]. Dovolatelé však v této souvislosti neformulují žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný.
V takovém případě nevymezují řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je Nejvyšší soud posouzením této prejudiciální otázky vázán a není oprávněn ji v tomto dovolacím řízení přezkoumávat. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky vzniku věcného břemene ve smyslu § 28d zákona č. 42/1992 Sb. za předpokladu formulovaného dovolateli (tedy založeného na jiném řešení prejudiciální otázky, než ze kterého vyšel odvolací soud), a proto z tohoto důvodu nemůže dovolateli formulovaná právní otázka [a s tím související argumentace o tom, že věcné břemeno ve smyslu § 28d zákona č. 42/1992 Sb. v projednávané věci nevzniklo, protože „výstavbu provedl a hradil člen družstva a uvedené bytové družstvo se na výstavbě nepodílelo“] založit v této části dovolání jeho přípustnost ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020). Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává následující: V usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „ustanovení § 28d zákona č. 42/1992 Sb. výslovně váže vznik věcného břemene jen na tři skutečnosti (že došlo k pořízení bytů formou nástavby a vestavby při družstevní výstavbě, že na byty byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a že se budova nestala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy)“ (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1984/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3133/2012). V projednávané věci považuje Nejvyšší soud za opodstatněný závěr soudů nižších stupňů, že předmětný byt byl pořízen v družstevní bytové výstavbě ve smyslu § 28d odst. 1 transformačního zákona. V této souvislosti je nutné zohlednit hospodářskou smlouvu uzavřenou dne 8. 7. 1998 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 10, který spravoval předmětnou nemovitost, a Stavebním bytovým družstvem občanů v Praze 4, na základě které bylo toto bytové družstvo oprávněno provést půdní vestavbu v předmětné nemovitosti.
O tomto oprávnění družstva svědčí rovněž rozhodnutí o umístění stavby a stavebním povolení vydané Odborem výstavby ONV v Praze 10 ze dne 2. 9.
1988 a kolaudační rozhodnutí vydané Obvodní úřadem v Praze 10, odborem výstavby dne 23. 5. 1991. Ze všech těchto listin (které byly provedeny jako důkaz před soudy nižších stupňů) se podává, že půdní vestavba byla realizována shora uvedeným družstvem. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že se žalovaný 1) na výstavbě podílel, neboť například již ze shora zmíněné hospodářské smlouvy, a to čl. I odst. 2, plyne, že stavební bytové družstvo se „zavazuje tuto vestavbu provést vlastním nákladem jednak svépomocí člena družstva, jednak dodavatelským způsobem.“ Z uvedeného se podává, že pokud se žalovaný 1) jakožto člen družstva podílel svépomocí na výstavbě půdní vestavby, bylo toto jednání v souladu se shora uvedenou hospodářskou smlouvou.
Nelze však jen z této skutečnosti dovozovat, že stavebníkem nebylo družstvo, ale žalovaný 1). Stejně tak nelze dospět k závěru, že žalovaný 1) byl stavebníkem, provedl-li dne 10. 12. 2001 (jako přistupitel k původnímu závazku) splátku úvěru, na jehož základě žalobce financoval výstavbu bytové jednotky. Je nutné především přihlédnout k tomu, že žalovaný 1) provedl tuto [ze strany žalovaného 1) jedinou] splátku úvěru až po dokončení půdní vestavby a i po okamžiku, ke kterému mělo věcné břemeno podle § 28d odst. 1 transformačního zákona vzniknout.
Již jen tyto okolnosti vylučují, aby na základě této skutečnosti bylo možné považovat žalovaného 1) za stavebníka bytové jednotky. Dovolatelé dále namítají, že předmětné věcné břemeno podle § 28d odst. 1 transformačního zákona nemohlo vzniknout, jelikož osoba, která má užívat družstevní vestavbu [žalovaný 1)], je zároveň spoluvlastníkem budovy, ve které se vestavba nachází. Tato námitka není opodstatněná již jen z toho důvodu, že v době vzniku věcného břemene žalovaný 1) spoluvlastníkem budovy, ve které se předmětná jednotka nachází, nebyl, a proto nemohlo mít nabytí spoluvlastnického podílu žalovaným 1) na budově po vzniku věcného břemene žádný vliv na vznik věcného břemene podle § 28d odst. 1 transformačního zákona.
K zániku věcného břemene nemohlo dojít ani na základě splynutí osoby oprávněné a povinné z věcného břemene ve smyslu § 151n a násl. obč. zák., protože osobou oprávněnou z věcného břemene není (a ani nebyl) žalovaný 1) (který se po vzniku věcného břemene stal spoluvlastníkem budovy, ve které se vestavba nachází), ale žalobce jakožto bytové družstvo (žalobce však není a ani nebyl spoluvlastníkem uvedené budovy). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti se žalovanými 1) a 2) tvrzeným zánikem věcného břemene nepřezkoumatelné.
Touto námitkou vystihují dovolatelé případ vady řízení před odvolacím soudem, která ovšem od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. Dovolací soud připomíná, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). V daném případě však dovolatelé v souvislosti s tvrzenou vadou řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezili a ani neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za naplněný, a proto není Nejvyšší soud oprávněn (s přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolání není jinak přípustné) se tvrzenou vadou řízení zabývat. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaní 3) a 4) povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobce a žalovaný 1) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.