U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců: a) JUDr. K. M., b) B. P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem
Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, c) Ing. J. M., a d)
MVDr. P. M., obou zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v
Havířově – městě, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti žalovaným: 1)
JUDr. Š. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Dvořákova 26, 2) JUDr. A. M., a 3) JUDr. J. M., oběma zastoupeným Mgr. Ivem
Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, 4) JUDr. V. J. a
vedlejší účastnice na jeho straně E. J., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Ježekem,
advokátem se sídlem v Ostravě 1, Dvořákova 26, a 5) JUDr. A. B., zastoupené
JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, o
zaplacení částky 4.106.930,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaných
na určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 25 C 46/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 56 Co 356/2010-981, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne
4. ledna 2010, č. j. 25 C 46/97-779, ve znění opravného usnesení ze dne 21.
dubna 2010, č. j. 25 C 46/97-830, zamítl žalobu žalovaných 1) – 5), aby bylo
určeno, že jsou vlastníky každý jedné ideální pětiny nemovitostí, a to domu č.
p. 945 postaveném na pozemku parc. č. 609 a pozemků parcelních čísel 609 a 610,
zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální
pracoviště Ostrava na LV č. 1526 pro obec Ostrava, kat. území M. (výrok I.) a
nepřipustil změnu vzájemného návrhu žalovaného 4) tak, aby bylo určeno, že
jedna pětina nemovitostí domu č. p. 945 postaveném na pozemku parc. č. 609 a
pozemků parcelních čísel 609 a 610, zapsaných u Katastrálního úřadu pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava na LV č. 1526 pro obec
Ostrava, kat. území Moravská Ostrava, patří do společného jmění manželů JUDr.
V. J. a E. J., vlastníky zbývajících podílů jsou JUDr. Š. K., JUDr. A. M.,
JUDr. J. M. a JUDr. A. B., každý jedné ideální pětiny označených nemovitostí
(výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010,
č. j. 56 Co 356/2010-981, odvolání žalovaných 2), 3) a 4) a vedlejší účastnice
na straně žalovaného 4) proti výroku II. částečného rozsudku soudu prvního
stupně odmítl (výrok I.) a k odvolání žalovaných 1) – 5) výrok I. částečného
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání. Přípustnost
dovolání opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. K dovolání se vyjádřili všichni žalobci. Žalobce a) uvedl, že otázka doručení
správního rozhodnutí již byla judikaturou vyřešena, a ostatní námitky
dovolatelů nejsou otázkami zásadního právního významu. Žalobkyně b) navrhla
odmítnutí dovolání. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a uvedla, že otázku,
zda doručení dopisu mohlo vést ke ztrátě dobré víry, již vyřešil Nejvyšší soud
v rozsudku z 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006. Žalobci c) a d) pouze
shrnuli obsah podaných dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům
znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací
soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. listopadu
2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání není přípustné. Žalovaní 1), 4) a 5) napadli dovoláním celé rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i
výrok I., kterým odvolací soud odmítl odvolání žalovaných 2), 3) a 4) a
vedlejší účastnice na straně žalovaného 4) proti výroku II. částečného rozsudku
soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítá odvolání
(lhostejno, z jakých příčin), není dovolání přípustné podle žádného ustanovení
občanského soudního řádu a dovolatelé ostatně ani neuvádějí odkaz na žádné
zákonné ustanovení, ze kterého by měla přípustnost dovolání vyplývat (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo
381/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soud, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4704). Dovolání podané žalovanými proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu
může být v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají),
přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s.
ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Dovolatelé především nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že skutečností,
která byla objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru žalovaných o jejich
vlastnictví sporných nemovitostí, bylo doručení dopisů žalobců ze dne 7. 8. 1991. V posuzované věci Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uzavřel, že „jestliže žalobci před 1. 1. 1992 sdělili
žalovaným dopisy ze 7. 8. 1991, že převodní smlouva, na jejímž základě měli
nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, je neplatná z důvodu porušení
právních předpisů „např. § 48 zák. č. 128/1990 Sb. a rovněž na základě
protiprávního zvýhodnění …“, s tím, že žalobci sami uplatňují právo, aby jim
věc byla vydána převodcem (Českou advokátní komorou), pak z toho, s ohledem na
výše uvedené, vyplývá, že okamžikem doručení těchto doporučených dopisů pozbyli
žalovaní objektivně dobrou víru o svém vlastnictví sporných věcí, i když se
později ukázalo, že uvedená převodní smlouva je neplatná už proto, že
převádějící nebyl jejím vlastníkem“. Posouzení okamžiku ztráty dobré víry
učinil Nejvyšší soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněného v Souboru rozhodnutí pod č. C
1176, v němž vyslovil právní názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se
držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o
tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah
vykonává“. V rozsudku z 29. 3. 2006, sp. zn. 1659/2005, (viz Soubor rozhodnutí,
C 4243) pak uvedl, že „není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého
vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo
později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence
ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o
vlastnictví sporné věci (její části).“ Pro posouzení dobré víry držitele věci
není významné, že se dozvěděl, že jejím vlastníkem není, od uživatele věci a
nikoli od jejího vlastníka. K tomu srov. usnesení z 12. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2767/2005, Soubor rozhodnutí, C 4452. Na závěrech o zániku dobré víry žalovaných obsažených v citovaném rozsudku ze
dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, Nejvyšší soud setrvává. Jestliže
žalovaní nově zpochybňují závěry odvolacího soudu o obsahu dopisů ze dne 7. 8. 1991 a především o jejich doručení žalovaným, nerozporují právní hodnocení věci
odvolacím soudem, ale správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a
uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak již dovolací soud
uvedl, dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen
pro řešení právních otázek a rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout jen z
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. V dovolání proto nelze
uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Žalovaní nedůvodně poukazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003,
sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a ze dne 23. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2812/2010 a na
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS
21/05. V posuzované věci totiž nelze argumentovat tím, že protože „nedošlo ve
lhůtách stanovených zákonem k vydání nemovitostí na základě žádosti, či k
soudnímu rozhodnutí vyslovujícímu povinnost vydání předmětných nemovitostí,
bylo předchozí vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1960 či převzetí držby
nemovitostí bez právního důvodu státem – prostřednictvím socialistické
organizace – zpětně legalizováno restitučními předpisy a žalobci dnes nemohou
být jejich vlastníky“, a že „restituční zákony v podstatě legalizovaly
vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a
dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence
jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické
právo podle obecných předpisů“. Především to nejsou žalobci, kteří se v řízení
domáhají určení svého vlastnického práva proti státu nebo jeho právním
nástupcům a „obcházejí“ tím nedovoleně restituční předpisy. Žalobci se v
minulosti domáhali určení svého vlastnického práva před Okresním soudem v
Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 283/1992. Tato žaloba byla zamítnuta
s tím, že žalobci jsou zapsáni jako vlastníci dotčených nemovitostí v katastru
nemovitostí (a že tedy jejich vlastníkem není stát nebo jeho právní nástupci) a
nemají proto na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. Nelze
tedy dovodit, že by žalobci „přišli“ o vlastnictví pro neuplatnění (resp. neúspěšné uplatnění) restitučního nároku; soud totiž konstatoval, že jejich
vlastnické právo k nemovitostem nikdy nezaniklo (podle rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 256/2003, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
rozhodnutí finančního odboru rady MěNV v Ostravě ze dne 29. března 1960, sp. zn. Fin 3/784/60-GY, na základě kterého měly být sporné nemovitosti převedeny
do vlastnictví Advokátní poradny č. 1 v Ostravě 1, nenabylo z důvodu nedostatku
řádného doručení původním vlastníkům nemovitostí právní moci a nestalo se
účinným), a proto ani nemohou uplatnit vůči těmto nemovitostem restituční
nárok. Vzhledem k tomu nyní nelze dovodit, že by ze strany žalobců došlo k
obcházení restitučních předpisů a odepřít jim proto ochranu jejich vlastnického
práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS
566/07 a nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06). Namítají-li žalobci, že před soudem prvního stupně rozhodovala ve věci
vyloučená soudkyně, namítají tím zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř. Námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je
postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních § 229 odst.
1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001
způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného
data žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/2003). Nejvyšší soud ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlédl k návrhu žalobkyně b)
B. P. na vstup P. P. do řízení na její místo postupem podle § 107a o. s. ř.,
neboť podle § 243c odst. 1 o. s. ř., věta první za středníkem, ustanovení §
107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí. S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu