22 Cdo 2147/2025-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Štěpánem Malčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 138/27, proti žalovanému Č. L., zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 336/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2025, č. j. 57 Co 258/2024-53, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2025, č. j. 57 Co 258/2024-53, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 C 336/2023-31 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ? k nemovitým věcem, a to k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2025, č. j. 57 Co 258/2024-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení a zdůraznil, že žalobce neopírá svůj nárok o ústně uzavřenou kupní smlouvu, ale o tvrzení, že nemovité věci byly zakoupeny se záměrem, že následně bude spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ? převeden na žalobce. Už z tvrzení žalobce je tak zřejmé, že nebyl držitelem spoluvlastnického podílu na nemovitostech, neboť absentovala jeho držební vůle a nedošlo ani k faktickému uchopení držby. Žalovaný byl pouze přesvědčen, že má nárok na to, aby mu žalovaný spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ? převedl. K mimořádnému vydržení, kterého se žalobce dovolává, proto nemohlo dojít. Dodal, že z tvrzení žalobce lze rovněž dovodit, že usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, držba spoluvlastnického práva k nemovitostem by proto nebyla ani držbou pravou.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil následující právní otázky: 1) Zda rozsudek, jímž je žaloba na určení zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, má povahu rozhodnutí ve věci samé. Tuto otázku považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. 2) Zda je odvolací soud oprávněn rozhodnout ve věci samé v rámci rozsahu své přezkumné činnosti tehdy, pokud soud prvního stupně sice rozhodl rozsudkem, avšak věcí se meritorně vůbec nezabýval, neboť žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Tuto otázku považuje za otázku dovolacím soudem dosud nikoli zcela vyřešenou a odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 774/97, 3 Cdon 1338/96, 29 Cdo 914/2014 a 29 Odo 532/2001. Dovolatel má za to, že dle uvedené judikatury není možné, aby odvolací soud rozhodl o věci samé, pokud bylo odvolacímu přezkumu podrobeno rozhodnutí, které má povahu pouze rozhodnutí procesního (nezakládajícího překážku věci rozsouzené). 3) Zda je naléhavý právní zájem předpokladem důvodnosti žaloby nebo samostatnou procesní podmínkou. Tuto otázku považuje za otázku dovolacím soudem vyřešenou, která má být posouzena jinak. Dovolatel je toho názoru, že „procesně korektním postupem“ by bylo řízení o žalobě pro nedostatek naléhavého právního zájmu zastavit, nikoli žalobu zamítnout, jak je ustálené v soudní praxi. Má za to, že podmínka naléhavého právního zájmu představuje samostatnou procesní podmínku, jejímž splněním je podmíněna „projednatelnost“ žaloby, nikoli však její důvodnost a odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu 26 Cdo 3502/2020 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14. 4) Zda a za jakých podmínek je odvolací soud povinen, dospěje-li ke zcela odlišnému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně, seznámit s tímto odchylným právním názorem účastníky řízení a poskytnout jim procesní prostor k vyjádření. Podle názoru dovolatele tak odvolací soud neučinil a z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu 25 Cdo 2362/2020, 32 Cdo 1019/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1472/23.
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
7. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Odvolací soud nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neshledal, jeho rozhodnutí tedy není založeno na řešení otázky procesního práva, zda při nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení by měla být žaloba zamítnuta nebo zda by procesně korektním způsobem bylo zastavení řízení. Otázka formulovaná pod bodem 3) nemůže přípustnost dovolání založit už z tohoto důvodu.
12. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek formulovaných pod bodem 1) a 2). Dovolatel vychází z toho, že zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není rozhodnutím ve věci samé, neboť jde o zamítnutí žaloby z důvodu „procesního nedostatku“, které nezakládá překážku věci rozsouzené a z toho, že podle judikatury je vyloučeno, aby při nedostatku naléhavého právního zájmu byla žaloba přezkoumána věcně. Má za to, že § 212a odst. 6 o. s. ř. by měl být „vnímán extenzivně“, tedy tak, že se nevztahuje jen na usnesení, ale na každé rozhodnutí, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pokud nemeritorní rozhodnutí přezkoumal odvolací soud meritorně, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení.
13. Podle § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení.
14. Soud prvního stupně odvoláním napadeným výrokem rozhodl o zamítnutí žaloby, jde tedy o výrok, kterým bylo rozhodnuto o důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Tento výrok odvolací soud potvrdil, byť z jiných důvodů. Odvolací soud tedy nepřezkoumal rozhodnutí z důvodů, které by se toho, co soud prvního stupně ve výroku napadeného rozhodnutí řešil, tedy zamítnutí žaloby, netýkaly, neboť se stejně jako soud prvního stupně zabýval tím, zda lze či nelze žalobě vyhovět. V rozporu s § 212 odst. 6 o. s. ř. tedy nemohl postupovat, a to ani kdyby se toto ustanovení neomezovalo na usnesení a rovněž bez ohledu na povahu rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení.
15. Pokud odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů, které se týkaly toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku odvoláním napadeného rozhodnutí, tedy důvodnost žalobou uplatněného nároku, neměl důvod se zabývat tím, zda je třeba § 212 odst. 6 o. s. ř. vykládat extenzivně a zda napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci samé. Na řešení otázek formulových dovolatelem pod body 1) a 2) proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, dovolání není proto přípustné ani v této části.
16. Dovolací soud pro úplnost dodává, že z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkazuje, neplyne, že rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení, má povahu pouze rozhodnutí procesního. Takové rozhodnutí nezakládá překážku věci rozsouzené, avšak jen pro žalobu na plnění, kde bude shodná otázka existence práva nebo právního vztahu řešena jako předběžná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96), nebo pro žalobu založenou na jiných rozhodných skutečnostech, ze kterých již naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne (rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). V usnesení ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012, naopak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu může zakládat překážku rozsouzené věci, a uvedl, že se jedná o rozhodnutí ve věci samé, na které dopadá ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za překvapivé.
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, či též dovolateli zmiňovaný rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
19. Také Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za „překvapivé“, jestliže nebylo možno je na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Zdůrazňuje, že při postupu soudu dle § 219 o. s. ř. vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí i za situace, v níž odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti (§ 213b a § 118a o. s. ř.) seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení, aby účastník mohl proti jinému právnímu názoru soudu účinně argumentovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2675/15, nález ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, či např. dovolateli zmiňovaný nález ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23).
20. Odvolací dospěl k závěru, že už ze samotných tvrzení žalobce plyne, že držitelem spoluvlastnického podílu nebyl, a i pokud by byl, jednalo by se o držbu nepravou. Své rozhodnutí tak odvolací soud založil na posouzení skutečností, které žalobce uplatnil již v podané žalobě a ze kterých žalobou uplatněný nárok dovozoval. Právní posouzení takových skutečností ze strany soudu tedy žalobce musel předvídat, neboť takového přezkumu se podanou žalobou sám domáhal.
21. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu