22 Cdo 2168/2018-828
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Nymburk, IČO 00239500, se sídlem městského úřadu v Nymburce, náměstí Přemyslovců 163/20, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované Automotive Painting Partners, s. r. o., IČO 28546954, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 539/9, zastoupené Mgr. Romanem Hanusem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Zátorce 43/9, o zdržení se imisí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 190/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2015-687, zamítl žalobu, které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce zápachem a látkami vypouštěnými z provozu žalované, konkrétně z hlavního výrobního objektu, pomocných technických provozů a expedice umístěných v areálu žalované na pozemcích parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk, a to na pozemky ve vlastnictví žalobce, zejména pozemky parc. č. 739/2, 739/10, 739/9 a 742/6 v k.
ú. Nymburk (výrok I.). Ve výroku II. zastavil řízení o návrhu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se užívání stavby, která je součástí pozemku parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk, sloužící k provozu technologie povrchových úprav kovů nebo plastických hmot s použitím elektrolytických nebo chemických postupů v hlavním výrobním objektu, pomocných technických provozech a expedici v areálu umístněném na pozemcích parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk, a tuto věc postoupil po právní moci rozsudku příslušnému stavebnímu úřadu.
V
doplňujícím usnesení ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2015-728, rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje ve stavbách, jež jsou součástí pozemků parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk, podnikatelskou činnost spočívající zejména v kataforézním lakování a zinkování. Podle tvrzení žalobce v důsledku této činnosti vniká pach na pozemky v jeho vlastnictví v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje jejich obvyklé užívání.
Soud vzal za prokázané, že pachová zátěž produkovaná provozem závodu žalované je zcela srovnatelná s pachovou zátěží, kterou produkují i ostatní sousední závody. Dále zjistil, že podobná pachová zátěž byla naměřena i v okolí obdobných závodů nacházejících se v jiných lokalitách. Uzavřel, že v důsledku činnosti žalované nevniká na pozemky žalobce pach v míře nepřiměřené místním poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a proto žalobu na zdržení se imisí zamítl.
Poznamenal, že v projednávané věci nejde o imise způsobené provozem závodu nebo podobného zařízení, který by byl úředně schválen [v takovém případě by totiž měl žalobce právo jen na náhradu újmy v penězích a negatorní žaloba by musela být zamítnuta (srov. § 1013 odst. 2 o. z.)]. Dospěl k závěru, že integrované povolení, které bylo vydáno žalované podle zákona o integrované prevenci, není dostačující pro provozování její technologie, neboť k provozu této technologie je nezbytné rovněž stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, kterými však žalovaná nedisponuje (kolaudační rozhodnutí z 60.
let, které předkládala žalovaná, nepovažoval za dostatečné). Řízení o návrhu žalobce, aby se žalovaná zdržela užívání shora uvedených staveb, nalézací soud zastavil a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu, a to z důvodu nedostatku pravomoci civilních soudů ve smyslu § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnout o této věci. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
i ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se užívání stavby, která je součástí pozemku parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 a slouží k provozu technologie povrchových úprav kovů nebo plastických hmot s použitím elektrolytických nebo chemických postupů v hlavním výrobním objektu, pomocných technických provozech a expedici v areálu umístěném na pozemcích parc.
č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Posuzoval, zda lze provoz závodu žalované považovat za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. Přihlédl především ke skutečnosti, že ve prospěch žalované bylo vydáno tzv. integrované povolení podle zákona o integrované prevenci.
Dále zohlednil, že již 3. 11. 1961 bylo pro stavbu v areálu, kde je provozována činnost žalované, vydáno povolení k užívání pro stavbu značenou jako „lakovna, svařovna a klempírna.“ Provoz žalované tak považoval za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., a proto nelze podle tohoto ustanovení vyhovět negatorní žalobě podané podle § 1013 odst. 1 o. z. Odvolací soud tak výrok I. rozsudku nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítl. V této části totiž žalobu posuzoval jako negatorní žalobu ve smyslu § 1042 o. z., jejíž projednání spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení. Protože dospěl k závěru, že z hlediska § 1013 odst. 2 o. z. nedochází k neoprávněným zásahu do práva žalobce, žalobu i v této části zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právní otázce, který nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Předně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé.
Odvolací soud sice potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. jako věcně správný, avšak ze zcela jiného právního důvodu než nalézací soud, aniž by účastníky řízení s jiným právním názorem seznámil a dal jim prostor k právní argumentaci (v této souvislosti odkazuje žalovaný např. na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 537/06). Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od právního hodnocení skutkových zjištění nalézacího soudu, přičemž ale nezopakoval dokazování, a postupoval tak v rozporu s § 213 odst. 2 o.
s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010). Napadá také postup odvolacího soudu, který nijak nereflektoval rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2017 o zamítnutí návrhu na změnu žaloby (v němž žalobce kvantifikoval míru zápachu) a s tímto rozhodnutím nalézacího soudu se žádným způsobem nevypořádal. Za neřešenou považuje právní otázku, jaké náležitosti musí provoz závodu nebo podobného zařízení splňovat, aby jej bylo možné považovat za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o.
z. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci lze považovat provoz žalované za úředně schválený ve smyslu tohoto ustanovení. Namítá, že integrované povolení představuje povolení k provozu stacionárního zdroje a je rovněž závazným stanoviskem ke stavbě a změně stavby stacionárního zdroje. Výsledně však může být provoz žalované realizován až na základě kolaudačního souhlasu. Jinými slovy, integrované povolení představuje pouze předpoklad pro úřední schválení provozu. Podotýká, že i v případě provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, je možné domáhat se negatorní žalobou povinnosti zdržet se všeho, co působí vnikání imisí na sousední pozemek, za podmínek stanovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.
3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 487/2016. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za překvapivé a má za to, že nebylo nezbytné provádět další dokazování či jej zopakovat, jelikož odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně věc pouze jinak právně posoudil. Namítá, že její provoz je nezbytné považovat za úředně schválený, protože bylo v její prospěch vydáno integrované povolení (které souhrnně upravuje podmínky provozu) i kolaudační rozhodnutí.
Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně – bude-li shledáno jako přípustné – zamítl. Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání je zčásti přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, zda lze považovat provoz závodu žalované za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. K námitce tzv. překvapivosti rozhodnutí: Žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud posoudil (na rozdíl od soudu prvního stupně) provoz žalované jako úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o.
z., aniž účastníky řízení se svým odlišným právním názorem seznámil. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť při řešení této právní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). V projednávané věci již soud prvního stupně posuzoval otázku, zda je možné provoz závodu nebo podobného zařízení žalované považovat za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. Kupříkladu při prvním jednání ve věci konaném před soudem prvního stupně dne 10. 5. 2016 žalovaná uváděla, že se v tomto případě jedná o úředně schválený provoz nebo podobné zařízení, a proto by měla být věci posouzena podle § 1013 odst. 2 o. z. (č. l. 270 verte). Podobně žalovaná argumentovala ve vyjádření ze dne 9.
11. 2016 (č. l. 459). Soud prvního stupně při jednání konaném dne 10. 1. 2017 upozorňoval účastníky, aby se vyjadřovali k tomu, zda je provoz žalované úředně schválený, či ne (č. l. 496). Žalovaná na tuto výzvu reagovala přípisem ze dne 26. 1. 2017 (č. l. 533) a rovněž v závěrečném návrhu ve věci předneseném při jednání nalézacího soudu dne 20. 6. 2017 (č. l. 707). Žalovaná dále ve vyjádření k odvolání žalobce ze dne 18. 10. 2017 (č. l. 740 a násl.) namítala, že považuje její provoz za úředně schválený.
Z uvedeného je zřejmé, že již od samého počátku byla pro rozhodnutí ve věci rovněž významná otázka, zda se jedná o úředně schválený provoz nebo podobné zařízení ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. K prokázání skutečností relevantních pro vyřešení této právní otázky byly prováděny účastníky navržené důkazy a ti se k této otázce v průběhu celého řízení vyjadřovali. Odvolací soud skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně pouze jinak právně hodnotil. Z těchto důvodů nelze považovat jeho rozhodnutí za překvapivé.
V této souvislosti není také opodstatněná námitka žalobce, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by podle § 213 o. s. ř. zopakoval dokazování. Odvolací soud totiž nedospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, ale na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně věc jinak právně posoudil (provoz žalované považoval za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z.). V takovém případě není nutné dokazování opakovat. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3101/2010, na které odkazuje v těchto souvislostech žalobce, nejsou pro projednávanou věc přiléhavé, neboť v těchto věcech vyšel odvolací soud z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž by dokazování podle § 213 o. s. ř. zopakoval. K námitce absence rozhodnutí odvolacího soudu o změně žaloby: Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s postupem nalézacího soudu, který usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 20.
6. 2017 zamítl návrh žalobce na změnu žaloby. Dovolání není v souvislosti s touto námitkou přípustné již jen z toho důvodu, že žalobce v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Polemizuje pouze se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci a procesní postup odvolacího soudu měly být jiné.
Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost dovolací soud poznamenává následující. Soud prvního stupně návrh žalobce na změnu žaloby ze dne 1. 6. 2017 při jednání konaném dne 20.
6. 2017 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou pak vymezeny v § 237 – 239 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Dovolací soud tak nemůže přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny návrhu (ostatně dovolatel toto rozhodnutí soudu prvního stupně ani nenapadá). A protože soud prvního stupně o návrhu na změnu žaloby rozhodl, nezatížil řízení ani vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3517/2012). Odvolací soud již o změně žaloby nerozhodoval a jeho rozhodnutí tak není na této otázce založeno. K námitce, že v poměrech projednávané věci nelze považovat provoz závodu či podobného zařízení žalované za úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z.: Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.
Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. Podle § 1013 odst. 2 o. z. jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016, uvedl, že ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. „zákonodárce zjevně převzal (s úpravami) z § 364a obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO), který na území České republiky platil do roku 1951 a v Rakousku platí stále; je tak třeba přihlédnout k výkladu tohoto ustanovení ve starší české právní vědě i judikatuře a také k tomu, jak je vykládáno a aplikováno v Rakousku.“ Dále dovodil, že „Ustanovení § 364a OZO je i zásahem do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
Jedná se v podstatě o omezení vlastnického práva, které bývá v rakouské právní nauce (stejně jako ve starší české literatuře) přirovnáváno svými účinky k vyvlastnění (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník
III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 146). To platí i o § 1013 odst. 2 o. z. Toto ustanovení omezuje vlastníka nemovitosti, na kterou imise pronikají, tak, že se mu odnímá právo bránit se v soudním řízení proti něčemu, čemu by se jinak bránit mohl, resp. ukládá mu povinnost snášet něco, co by jinak nebyl povinen snášet; přiznává mu jen právo na náhradu tím vzniklé újmy. Nicméně jde o omezení vlastnického práva, a proto je třeba dbát, aby práva vlastníka obtěžovaného imisí byla dotčena co nejméně. Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z.
tak řeší konflikt mezi výkonem vlastnického práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného zařízení na straně jedné a právem jiného vlastníka nebýt rušen (obtěžován imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé. Minimální podmínkou pro aplikaci § 1013 odst. 2 o. z. je, že imise je důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí (zpravidla na životní prostředí).“ V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění (skutková zjištění nebyla ani nemohla být předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaná provozuje ve stavbách umístěných na pozemcích parc.
č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk závod či obdobné zařízení, jehož předmětem činnosti je kataforézní lakování a zinkování. V těchto stavbách došlo ke stavebním úpravám současně s umístěním a zprovozněním výrobních linek a zařízení určených k podnikatelské činnosti žalované (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015-100, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 As 150/2015-81). Tyto stavební úpravy příslušné správní orgány podle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, dodatečně povolily, avšak jejich rozhodnutí bylo zrušeno shora uvedenými rozsudky soudů ve správním soudnictví.
Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, vydal integrované povolení podle § 13 odst. 3 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“). Toto integrované povolení nahrazuje (a bylo vydáno jako) závazné stanovisko k provedení stavby stacionárního zdroje ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), i povolení provozu stacionárního zdroje podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší (k tomu dále srov. § 40 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.
12. 2015, č. j. 5 As 150/2015-81). K tomu lze poznamenat, že integrované povolení ze dne 20. 1. 2014 (ani jeho pozdější změna provedená rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 18. 4. 2016, č. j. 091147/2015/KUSK OŽP/HoA) nenahrazuje stavební povolení, dodatečné povolení stavby ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona či rozhodnutí o povolení zkušebního provozu ve smyslu § 124 stavebního zákona. Pokud fakticky dojde k provádění stavby bez stavebního povolení, pak se nezbytným podmiňujícím aktem pro získání rozhodnutí o zahájení zkušebního provozu stává až rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.
Teprve po povolení zkušebního provozu je možné uvést zařízení do provozu a nechat příslušné orgány provádět měření a kontroly specifikované v integrovaném povolení, při nichž se zkoumá, zda projektovaná stavba vyhovuje projektovaným vlastnostem a zda je možno ji uvést do trvalého provozu (tj. požádat o vydání kolaudačního souhlasu; k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015-100, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 As 150/2015-81).
V poměrech projednávané věci je důležité zohlednit, že ve stavbách (jež jsou součástí pozemků parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk), ve kterých probíhá provoz závodu či obdobného zařízení žalované, došlo ke stavebním úpravám, které nebyly příslušnými správními úřady povoleny. Žalované sice bylo vydáno integrované povolení, ale toto integrované povolení nenahrazuje příslušná rozhodnutí podle stavebního zákona (dodatečné stavební povolení a rozhodnutí o zkušebním provozu), na základě kterých je možné spustit provoz žalované.
Z těchto důvodů rovněž nemůže nahradit chybějící rozhodnutí správních orgánů ve stavebním řízení kolaudační rozhodnutí vydané v 60. letech minulého století, neboť došlo-li k úpravám těchto staveb a umístění dalšího stacionárního zdroje znečištění, je nutné vydat nové kolaudační rozhodnutí. Za této situace považuje dovolací soud za předčasný závěr odvolacího soudu, že provoz závodu či obdobného zařízení žalovaného je možné posoudit jako úředně schválený ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., protože k zahájení tohoto provozu po provedení stavebních úprav jsou nezbytná další rozhodnutí příslušných správních orgánů, ve kterých je schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí.
Z tohoto důvodu spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Jelikož není dosud postaveno na jisto, zda se jedná v poměrech posuzované věci o úředně schválený provoz závodu žalovaného či obdobného zařízení ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., nezabýval se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie námitkou žalobce, zda by mohlo být vyhověno negatorní žalobě i v případě, že by se o úředně schválený provoz či obdobné zařízení jednalo. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a dovolání je tak důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.