22 Cdo 2315/2025-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce: Arcibiskupství pražské, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, IČO 00445100, zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalovanému: Správa Letiště Praha, s. p., se sídlem v Praze 6 - Ruzyni, K letišti 6/1019, IČO 62413376, zastoupenému JUDr. Petrem Jindřichem Syrovátkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1734/2c, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 355/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 17 Co 78/2025-438, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 11 700,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Petra Jindřicha Syrovátka, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1734/2c.
1. Žalobce se domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY, vše v katastrálním území XY a obci XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnil mj. tím, že dne 29. 7. 2002 uzavřel jako obdarovaný s paní I. R. jako dárkyní darovací smlouvu (dále též jen „darovací smlouva“), jejímž předmětem byl bezúplatný převod části pozemku - původ Pozemkový katastr (PK) parcela č. XY, (část) o výměře 10 875 m? (původně v katastrálním území XY), zapsaný ke dni uzavření darovací smlouvy na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY (dále též jen „původní pozemek“).
Původní pozemek byl později geometrickým plánem č. 1339-058/2005, vyhotoveným a ověřeným dne 16. 5. 2005 Ing. Jiřím Blábolem a potvrzeným Katastrálním úřadem pro XY dne 27. 5. 2005 pod č.j. 2406/2005 obnoven jako předmětné pozemky. Vklad vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí byl rozhodnutím katastrálního úřadu povolen, s právními účinky vkladu ke dni 30. 7. 2002. V katastru nemovitostí je však k předmětným pozemkům veden od roku 2004 duplicitní zápis vlastnictví (též) ve prospěch České republiky, přičemž právo hospodaření s majetkem státu má k předmětným pozemkům mít žalovaný.
Česká republika (žalovaný) však vlastnické právo k předmětným pozemkům platně nenabyla, pro (blíže žalobcem tvrzené) vady nabývacího titulu - kupní smlouvy ze dne 8. 11. 1960 a jejího dodatku ze dne 29. 6. 1981 (dále též jen „kupní smlouva“). I kdyby k nabytí vlastnického práva státem k předmětným pozemkům dle kupní smlouvy došlo, tak vlastnické právo k nim následně I. R. vydržela, neboť jí ohledně nich bylo potvrzeno dědictví rozhodnutím státního notářství v roce 1984, držela je v dobré víře (oprávněné držbě) a nakládala s nimi jako s vlastními od roku 1984 až do uzavření darovací smlouvy v roce 2002, a byla proto oprávněna převést vlastnictví k nim na žalobce.
2. Žalovaný se domáhal (poté, co usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 2020, č. j. 6 C 355/2020-16, bylo řízení o jeho žalobě, u uvedeného soudu původně vedené pod sp. zn. 19 C 360/2020, spojeno s řízením vedeným pod sp. zn. 6 C 355/2020) určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika a že jemu přísluší právo hospodaření s nimi. Svou žalobu odůvodnil mj. tak, že stát, zastoupený Státní leteckou správou, která je právním předchůdcem žalovaného, nabyl vlastnické právo k pozemkům na základě kupní smlouvy uzavřené dne 8. 11. 1960 s manžely F. a M. R., bytem XY jako prodávajícími a jejího dodatku ze dne 29. 6. 1981 uzavřeného s V. R., jediným dědicem po svých rodičích, F. a M. R. (stát byl tehdy zastoupen Československými aeroliniemi, právním nástupcem Státní letecké správy) – dále též jen „dodatek“ a společně opět jen „kupní smlouva“. Kupní smlouva (včetně dodatku) byla právním předchůdcem žalovaného doručena na Středisko geodézie pro XY, které však nezrušilo údaje v popisné části evidence k pozemku ve zjednodušené evidenci původního Pozemkového katastru (PK) parcela č. XY, původní katastrální území XY, a současně vedlo uvedený pozemek původního Pozemkového katastru (PK) v rozsahu dílu „m" v nové evidenci nemovitostí. Proto tentýž pozemek s výměrou 10 875 m2, katastrální území XY (tj. původní pozemek) byl veden ve dvou evidencích: v evidenci nemovitostí (EN) pod parcelními čísly a ve zjednodušené evidenci – původním Pozemkovém katastru (PK) pod čísly původního Pozemkového katastru. Původní pozemek tak již od uzavření kupní smlouvy nebyl ve vlastnictví manželů F. a M. R., tudíž později ani ve vlastnictví jejich právních nástupců. Proto je darovací smlouva uzavřená dne 29. 7. 2002 mezi I. R. a žalobcem absolutně neplatná, I. R. nebyla vlastníkem předmětných pozemků, jež měla darovat žalobci, ani je nikdy nedržela, neboť ty po jejich převzetí státem za účelem rozšíření a provozování letiště dle kupní smlouvy byly letištěm zastavěny a pro jeho provoz používány. Sama I. R. v roce 1988 státu převedla zbývající díl pozemku, původně označeného jako pozemek ve zjednodušené evidenci parcela původ Pozemkový katastr č. XY v katastrálním území XY, o výměře 6227 m2 (dále též jen „zbytkový pozemek“), ze kterého byl původní pozemek (předmět kupní smlouvy) oddělen. Žádný z uvedených převodů na stát (ať již původního pozemku svými předchůdci, tak zbytkového pozemku) nezpochybňovala.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 8. 2024, č. j. 6 C 355/2020-355, zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům (výrok I), určil, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika (výrok II) a že právo hospodaření s nimi přísluší
4. Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 17 Co 78/2025-438, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Nejvyšší soud dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil svůj závěr, že žalobci vlastnické právo k předmětným pozemkům nesvědčí (a že náleží naopak České republice s příslušností práva hospodaření s nimi žalovanému), současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně. Předně dospěl k závěru, že původní pozemek byl platně převeden na právního předchůdce žalovaného (kupní smlouva je platná), proto jej následně nemohla I. R. nabýt děděním a darovat žalobci. Rovněž dospěl k závěru, že i pro případ neplatnosti kupní smlouvy by stát nabyl vlastnictví k původnímu pozemku (dnes představovanému předmětnými pozemky) vydržením, neboť je na základě takové kupní smlouvy oprávněně držel nepřetržitě nejméně od roku 1966 až do roku 2022, kdy bylo jeho vlastnictví poprvé zpochybněno (a vlastnické právo k předmětným pozemkům proto nemohla vydržet I. R., neboť je nedržela).
7. Prostřednictvím způsobilých dovolacích důvodů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) napadl žalobce oba závěry odvolacího soudu; přitom závěr o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům státem napadl toliko prostřednictvím nesouhlasu se závěrem, že vlastnické právo k nim nemohla vydržet, pro neexistenci své držby, I. R.
8. Posléze uvedený závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. V projednávané bylo z hlediska skutkového mj. zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., a ostatně v uvedeném rozsahu není dovolatelem ani zpochybňována), že vlastníky pozemku ve zjednodušené evidenci - parcela původ Pozemkový katastr (PK) č. XY (dále též jen „parcela PK č. XY“) byli manželé F. a M. R., část tohoto pozemku (o přibližné výměře 9 000 m?), představující původní pozemek, prodali kupní smlouvou z roku 1960 právnímu předchůdci žalovaného s tím, že bude hrazena jen zálohově část kupní ceny a zbytek bude vyplacen po zpřesnění výměry pozemků geometrickým plánem, který bude vyhotoven po dokončení stavby letiště. Jediným dědicem F. a M. R. byl syn V. R., který (po smrti rodičů) uzavřel s právním předchůdcem žalovaného v roce 1981 dodatek, v němž byla, s ohledem na v mezidobí v roce 1967 vypracovaný geometrický plán, stanovena konečná výměra prodávané části pozemku - části pozemku parcela PK č. XY, označené jako „m“ (10 875 m?), a bylo v něm potvrzeno řádné vyrovnání kupní ceny, jež byla také doplacena. Jedinou dědičkou po V. R. byla jeho manželka I. R., rozhodnutím státního notářství ze dne 9. 2. 1984 jí bylo potvrzeno nabytí dědictví po něm, mimo jiné pozemku parcela PK č. XY. V roce 1988 I. R. převedla zbylou část pozemku parcela PK č. XY (zbytkový pozemek, o výměře 6 227 m?) na předchůdce žalovaného. V roce 2002 uzavřela I. R. se žalobcem darovací smlouvu, kterou mu mimo jiné darovala pozemek parcela PK č. XY (část) o výměře 10 875 m? (původní pozemek). Původní pozemek je v současné době (na základě geometrického plánu z roku 2005) představován předmětnými pozemky. Nejméně od roku 1966 je původní pozemek (dnes předmětné pozemky) užíván žalovaným (či jeho právními předchůdci), tím způsobem, že slouží k provozu letiště, nachází se uvnitř oploceného prostoru (areálu) letiště. I. R. se až do uzavření darovací smlouvy v roce 2002 jako vlastník předmětných pozemků nechovala, nijak je neužívala ani jinak s nimi nenakládala.
10. V dané věci žalobce odvozuje držbu předmětných pozemků I. R. (jež je předpokladem vydržení vlastnického práva; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014) od skutečnosti, že jí bylo státním notářstvím potvrzeno (v roce 1984) dědictví k (celé) PK parcele č. XY. Držbu (chopení se držby) a (na ni navazující) vydržení je tedy namístě posuzovat dle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), za použití § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
11. Nejvyšší soud zaujímá ustálený závěr, od nějž není důvodu se odchýlit, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Otázka, jak vzniká a v čem přesně spočívá stav nazvaný corpus possessionis (nakládání s věcí), je tradičním problémem právní vědy. Dříve se poukazovalo na způsoby, kterými se držba nabývá (tradice, uchopení věci, vstup na pozemek, převzetí klíčů nebo dokladů opravňujících s věcí nakládat apod.); těchto způsobů je však tolik, že je nelze vyjmenovat. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo - s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, či ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).
12. Tzv. knihovní držba pak není skutečnou držbou a nepožívá ochrany (jde o evidenční stav vlastnictví ve veřejných knihách, nikoliv o faktické ovládání věci). Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci, skutečný, faktický výkon vlastnického práva. Knihovní držba je pro vydržení práva nedostačující (držbu proto sama o sobě nezakládá). Kde není držba, nemá potom smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
13. Platí též, že i když rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví je zpravidla považováno za listinu osvědčující vlastnictví, samotné zařazení určité věci (věcí) do aktiv dědictví nemusí vždy ještě znamenat, že tato věc (věci) do dědictví patří a že vlastnické právo k ní (k nim) skutečně přešlo na dědice (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, publikované pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečný vlastník v důsledku takového dědického rozhodnutí, které není v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry, své vlastnictví nepozbývá; takové rozhodnutí může být jen za určitých okolností titulem oprávněné držby. Jestliže tak někdo nabude věc v dědickém řízení v omluvitelném omylu, že zůstavitel byl jejím vlastníkem, stává se oprávněným držitelem, a to za předpokladu, že se chopí držby takové věci, nikoliv vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007; ústavní stížnost proto tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016; ústavní stížnost proto tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3567/16).
14. Pro poměry dané věci se z výše uvedeného podává, že I. R. se držby předmětných pozemků nechopila již tím, že jí rozhodnutím státního notářství bylo potvrzeno jejich nabytí (coby PK parcely č. XY) dědictvím po rodičích. Jelikož byly tyto pozemky již dlouhou dobu předtím (nejpozději od roku 1966) oploceny a byly součástí areálu letiště (pro jehož výstavbu byly ostatně vykupovány) a I. R. - s výjimkou uzavření darovací smlouvy v roce 2002 ohledně nich se žalobcem - jiný projev „nakládání“ s nimi nečinila (nijak nerušila a nezpochybňovala ani jejich držbu státem), je správný závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), že „vlastnické právo k pozemkům nemohla I. R. vydržet, protože s věcí od roku 1984 nenakládala jako s věcí vlastní (držební vůle) a nevykonávala žádné faktické panství nad věcí…“.
15. Jestliže se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o neexistenci držby předmětných pozemků I. R. (a nesplnění tak podmínek vydržení vlastnického práva k nim její osobou), a tím ani správnost právního závěru o vydržení vlastnického práva k předmětným
pozemkům státem (neboť ten byl, jak výše uvedeno, dovolatelem napaden toliko prostřednictvím nesouhlasu se závěrem, že vlastnické právo k nim nemohla vydržet, pro neexistenci své držby, I. R.), a jde současně o samostatný důvod, pro který bylo namístě žalobu zamítnout, je bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního (dovolatelem zpochybňovaného) právního názoru o platnosti kupní smlouvy, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod č. 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
17. Jen pro úplnost sluší se uvést (vzhledem k soudy vyjádřeným závěrům, že „..uvedené otázky mohly být předmětem přezkumu v rámci restitučních řízení, která však právní předchůdkyně žalobce neiniciovala“, a že „…není žádných pochyb o tom, že ze strany paní Rozsypalové žádný restituční nárok uplatněn nebyl“), že byla-li nemovitost převzata státem v rozhodné době stanovené restitučními předpisy bez (platného) právního důvodu a mohla-li osoba, jejíž nemovitosti takto stát převzal, žádat o jejich vydání podle restitučních předpisů, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Jinými slovy, žádný nárok, který vycházel z restitučních předpisů, nelze (mohla-li dotčená osoba žádat o jejich vydání podle restitučních předpisů) uplatnit podle tzv. obecných předpisů, tedy vlastnickou žalobou (§ 126 odst. 1 obč. zák. v období do 31. 12. 2013, § 1040 odst. 1 o. z. v období od 1. 1. 2014, ani žalobou na určení vlastnictví podle § 80 o. s. ř.), a to ani v případě, že věc přešla na stát bez právního důvodu (okupací nebo na základě nicotného správního rozhodnutí apod.). Jestliže oprávněné osoby restituční nárok neuplatnily (ačkoli tak mohly učinit) nebo jej uplatnily neúspěšně, zaniká jejich vlastnické právo (pokud již nezaniklo dříve jiným způsobem) marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku, případně právní mocí rozhodnutí, kterým nebyl uplatněný nárok přiznán.
18. Ve vztahu k darovací smlouvě a samotnému žalobci dovolací soud dodává, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo sice možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí; to se však týkalo jen úplatných převodů, což není daný případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016).
19. Namítá-li dovolatel, že soudy „dostatečně neodůvodnily své závěry“, v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. se „nevypořádaly s provedenými důkazy a nevyložily, jak takové důkazy hodnotily, a proč některé důkazy neprovedly“, že rozsudek soudu prvního stupně je „vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný“, obsahově uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý). Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že z rozhodnutí odvolacího soudu (jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a proto též z jeho rozhodnutí) jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku, byť vůči němu žádné dovolací námitky neprezentuje a uvádí, že jej napadá jen z důvodu jeho akcesority. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
21. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu