U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K.
S., zastoupeného JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na
Příkopě 797, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Janem Dobrovolným,
advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, o zřízení věcného
břemene, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 95/2001, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna
2012, č. j. 11 Co 356/2008-478, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
dubna 2008, č. j. 9 C 95/2001-362, ve výroku I. zřídil ve prospěch vlastníka
budovy č. p. 43, nacházející se na pozemku parc. č. st. 294/1, zapsané na LV č.
1620, v katastrálním území a obci H., věcné břemeno chůze a jízdy jednostopými
a dvoustopými vozidly přes pozemek parc. č. 15925/1, zapsaný na LV č. 842, v
katastrálním území a obci H., a to tak, jak je vymezeno v geometrickém plánu,
který je součástí tohoto rozsudku, a v souladu s vodohospodářskými předpisy a
předpisy o ochraně přírody a krajiny. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil
žalobci povinnost uhradit žalovanému částku ve výši 1 500,- Kč jako náhradu za
zřízení věcného břemene. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 11 Co 356/2008-478, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, avšak jeho výrok I. formulačně poupravil tak,
že ,,soud zřizuje ve prospěch vlastníka stavby – objektu bydlení č. p. 43
postaveném na p. č. st. 294/1 v obci a k. ú. H. věcné břemeno právo cesty přes
p. č. 15925/1 v obci a k. ú. H. a tomu odpovídající povinnost vlastníka p. č.
15925/1 v obci a k. ú. H. výkon tohoto práva trpět a to v rozsahu jak je
uvedeno v geometrickém plánu“, přičemž tento geometrický plán, který je
součástí tohoto rozsudku, podrobně specifikoval. Ve výroku II. rozhodl odvolací
soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud
proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. dubna 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního
právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové
otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by
mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
V předmětné věci svým předchozím rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008,
č. j. 11 Co 356/2008-427, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j.
22 Cdo 2380/2009-452, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Zavázal odvolací soud závazným právním názorem pro další řízení
potud, že dovolací soud nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého
je ve smyslu § 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cestu přes pozemek, na
kterém se nachází stavba ve vlastnictví žalovaného. Dovolací soud zdůraznil, že
z tehdejšího stavu dokazování a řízení je zjevné, že ve svém důsledku se
žalobce domáhá zřízení nezbytné cesty, která by mu umožnila – následně
prostřednictvím stavebního řízení – realizovat přístup ke své stavbě přes
pozemek žalovaného, a to formou povolení vybudovat můstek přes koryto vodního
toku – vodní náhon – nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalovaného.
Žalobce sám totiž v průběhu řízení opakovaně poukazoval na skutečnost, že se
domáhá zřízení věcného břemene proto, aby rozhodnutí o jeho zřízení
představovalo zákonný podklad pro provedení stavby ve smyslu ustanovení § 10
odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), podle kterého
žádost o stavební povolení obsahuje kromě obecných náležitostí základní údaje o
požadovaném záměru a identifikační údaje o pozemcích a stavbách. K žádosti
stavebník připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené
smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu
k pozemku nebo stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového práva
ověřit v katastru nemovitostí.
Dovolací soud pak uzavřel, že rozhodnutí o zřízení práva nezbytné
cesty, kterého se žalobce domáhal, bez dalšího nezakládá jeho oprávnění na
vlastní náklady vybudovat jím uvažovaný můstek, který by přemostil pozemek
žalovaného a umožnil žalobci přístup k jeho stavbě, ale má zjevně pro účely
stavebního řízení sloužit jako občanskoprávní titul ve stavebním řízení, v
jehož rámci bude stavební úřad žádost žalobce o povolení výstavby můstku
jakožto stavby posuzovat.
Dovolání je především souhlasem dovolatele s obsahem předchozího
zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu a uplatněním výhrad vůči závěrům
vyplývajícím z rozhodnutí dovolacího soudu a jím vysloveného závazného právního
názoru. Dovolatel totiž naznačuje, jaké okolnosti bude třeba zkoumat ve
stavebním řízení pro účely vydání stavebního povolení, tyto okolnosti jsou však
v dané souvislosti bez významu, neboť jejich prostřednictvím bude stavební úřad
poměřovat případné vydání (či nevydání) stavebního povolení ve prospěch
žalobce. Je zřejmé, že případné pravomocné zamítnutí žádosti o vydání
stavebního povolení pak může představovat změnu poměrů, která by založila
možnou úvahu o zrušení zřízeného věcného břemene podle ustanovení § 151p odst.
3 obč. zák.
V občanskoprávní rovině v této souvislosti dovolatel toliko namítá, že
žalobce se měl domáhat zřízení věcného břemene přes celý pozemek parc. č.
15925/1 – bez přesného vytýčení geometrickým plánem – a teprve v rámci
stavebního řízení by příslušný stavební úřad zkoumal, které místo pro
vybudování předmětného můstku s ohledem na obsah znaleckého dokazování a
zátopových poměrů.
Tato námitka není důvodná.
V řízení o zřízení nezbytné cesty není soud vázán návrhem žalobce
potud, že by nemohl promítnout svou úvahu o tom, kudy má být nezbytná cesta
zřízena přes pozemek žalovaného z hlediska skutečností zjištěných v průběhu
řízení. Jestliže totiž žalobce označí, k jakému pozemku a ve prospěch které
stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede,
aniž by v daném směru byl vázán návrhem žalobce. Zřízení věcného břemene, jemuž
odpovídá právo cesty po pozemku přilehlém ke stavbě, představuje určitý způsob
vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a
vlastníkem přilehlého pozemku. Soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu
vlastníka stavby na zřízení nezbytné cesty jen proto, že navrhovaný rozsah
břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí např. i za pomoci znaleckého posudku
posoudit možnost zřízení věcného břemene v takovém rozsahu, aby zatěžoval
vlastníka přilehlého pozemku co nejméně (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5226, C 5227 a C 5229). V rozhodnutí o zřízení věcného břemene
cesty je třeba stanovit, kudy cesta povede; vede-li cesta přes část pozemku,
pak za použití geometrického plánu, který je součástí výroku rozhodnutí. Obecně
platí, že při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka
pozemku bylo omezeno co nejméně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se tedy žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty pouze k části
pozemku žalovaného a soud věcné břemeno k části pozemku za pomoci geometrického
plánu zřídil, nelze v daném směru jejich postupu nic vytknout. Pokud dovolatel
vytýká odvolacímu soudu jeho závěr, že věcné břemeno nelze zřídit bez
geometrického plánu poukazem na to, že v případě zřízení věcného břemene k
celému pozemku není geometrického plánu třeba, je zjevné, že svůj závěr o
nemožnosti zřízení věcného břemene vztáhl odvolací soud právě na případ, kdy má
být zřízeno věcné břemeno jen k části pozemku žalovaného.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že žalobě nemělo být vyhověno, neboť
žalobce žádá zřízení nezbytné cesty jen z titulu pohodlnějšího spojení a „navíc
žalovanému nepochybně vznikne mnohokrát větší škoda na jeho nemovité věci než
činí výhoda žalobce pro zřízení věcného břemene“.
Ani tyto námitky nejsou důvodné.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 3996 a pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vyložil, že věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li
žalobce zajištěn přístup ke stavbě na základě obligačního práva anebo může-li k
přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; skutečnost, že přístup zřízený
přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu by byl pro
žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav,
není významná.
Z uvedeného rozhodnutí vyplývá – a potud lze s dovolatelem souhlasit –
že požadavek na zřízení nezbytné cesty jen z důvodu zajištění pohodlnějšího
spojení je důvodem pro zamítnutí žaloby o zřízení nezbytné cesty. Dovolatel
však přehlíží, že v této části je dovolání kritikou skutkových zjištění
nalézacích soudů, které vyšly z určujícího zjištění, podle kterého žalobce ke
své stavbě nemá zajištěn přístup jinak, tj. bez zřízení věcného břemene.
V usnesení ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 7473, Nejvyšší soud vysvětlil, že soud zamítne návrh
na zřízení práva cesty, jde-li o přístup ke stavbě neoprávněné, dočasné či
provizorní nebo jestliže by újma vzniklá zřízení práva nezbytné cesty
vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepření
takového práva; vždy je třeba zvažovat konkrétní okolnosti případu.
Nalézací soud však žádná zjištění o takové újmě na straně žalovaného,
jež by převyšovala potřebu žalobce ke zřízení nezbytné cesty, neučinily.
Dovolatel ostatně v dovolání toto své obecné tvrzení ani žádným způsobem
nekonkretizuje, a není tak ani zřejmé, v čem by „mnohokrát větší škoda na jeho
nemovité věci“ měla spočívat.
Dovolatel dále namítá, že „žalovaný také nemůže být zřízení věcného
břemene žalobce obtěžován a dojde také nepochybně k velkému zásahu do jeho
pozemku a vodního díla“. Ani tuto námitku dovolatel v dovolání jakkoliv
nespecifikuje, a dovolacímu soudu tak není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by
se mělo promítnout v poměrech souzené věci.
V obecné rovině dovolací soud dodává, že zřízení věcného břemene je
vždy zásahem do práva vlastníka pozemku (a potud jej může žalovaný považovat za
„obtěžování“). Míru tohoto zásahu však soudy posuzují při úvaze o tom, zda jsou
splněny zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene práva cesty či nikoliv.
Obecná formulace dovolací námitky v tomto směru pak nezakládá způsobilý
dovolací důvod výhrady nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zbylá část dovolacích námitek představuje tvrzenou vadu řízení, a tím
uplatněný důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; jeho prostřednictvím
však přípustnost dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a
procesně úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měl
právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k,
Ph.D.
předseda senátu