USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, IČO: 00164801, proti žalovaným 1) M. H., 2) M. K., oběma zastoupeným Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 138/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2025, č. j. 19 Co 308/2024-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 C 138/2022-128, nahradil projev vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy (ve výroku specifikovaném znění), podle které žalovaní jako prodávající prodávají žalobkyni jako kupující nemovité věci – nezastavěné pozemky parc. č. XY (ostatní plocha), parc. č. XY (ostatní plocha), parc. č. XY (ostatní plocha), parc. č. XY (lesní pozemek), parc. č. XY (lesní pozemek) a parc. č. XY (lesní pozemek), vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. 234 pro katastrální území XY, obec XY, (dále „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“) za kupní cenu v celkové výši 300 000 Kč s tím, že kupující nejpozději do 60 dnů od nabytí právní moci rozsudku podá návrh na zápis vkladu vlastnického práva k pozemkům u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, a do 30 dnů ode dne tohoto zápisu zaplatí prodávajícím kupní cenu (výrok I). Soud prvního stupně dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 5 416,50 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Semilech soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 19 Co 308/2024-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Žalovaní nabyli podíly na předmětných pozemcích (každý v rozsahu ideální 1/2) na základě kupní smlouvy ze dne 21. 10. 2019 od předchozích vlastnic, L. Ř. a V. T., za kupní cenu 300 000 Kč (dále „kupní smlouva“). Pozemky leží zcela v nezastavěném zvláště chráněném území Krkonošského národního parku; ke dni uzavření kupní smlouvy byl v katastru nemovitostí zapsán údaj „rozsáhlé chráněné území“. Žalobkyně vyzvala žalované k převodu pozemků, avšak bezúspěšně.
4. Po právní stránce soudy obou stupňů věc posoudily podle ustanovení § 61 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále „zákon o ochraně přírody a krajiny“) a § 984 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodily, že v souzené věci je nutné přistoupit k aplikaci § 984 odst. 2 o. z., který stanoví výjimku z principu důvěry ve stav zápisu ve veřejném seznamu. Předkupní právo žalobkyně dle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je třeba považovat za zákonné věcné předkupní právo, které vzniklo bez ohledu na stav zapsaný v katastru nemovitostí. Absenci tohoto zápisu proto nelze chápat ani jako důvod, který by měl být zohlednitelný ve prospěch osoby, jež tvrdí, že provedení zápisu ve veřejném seznamu mělo být uskutečněno (případný zápis by tedy měl pouze deklaratorní charakter). Skutečnost, že ke dni podpisu kupní smlouvy nebylo v katastru nemovitostí předkupní právo žalobkyně zapsáno, nemůže mít vliv na jeho existenci. Odvolací soud nadto poznamenal, že zápis způsobu ochrany pozemků v katastru nemovitostí označený jako „rozsáhlé chráněné území“ sice neznamená automatický zápis předkupního práva, nicméně při zachování přiměřené obezřetnosti muselo být i žalovaným zřejmé, že předmětné pozemky budou dotčeny určitým režimem ochrany, zvláště jsou-li vlastníky dalších nemovitostí v sousedství. Ohledně kupní ceny soudy obou stupňů uzavřely, že částka 300 000 Kč je úplata, kterou žalovaní jako kupující za převod vlastnického práva sami zaplatili, a jedná se proto o odpovídající cenu, kterou je žalobkyně povinna uhradit žalovaným.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání; jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“). Mají za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále pro řešení otázky, jež již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, nicméně v nynější věci by ji měl Nejvyšší soud znovu posoudit odchylně. Současně ohlašují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci.
6. Dovolatelé namítají, že úprava předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny je protiústavní, neboť se fakticky jedná o vyvlastňování půdy ze strany státu, aniž by na tom byl dán závažný důvod. Napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich vlastnického práva. Dále zakládají přípustnost dovolání na argumentaci, že to byla právě žalobkyně, která nesplnila svou povinnost zápisu předkupního práva do katastru nemovitostí. Dovolatelé byli v dobré víře, že své podíly na pozemcích nabývají bez právních vad a omezení.
Dovolatelé jsou dále toho názoru, že dovolací soud by měl otázku „existence a možnosti realizace předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny“ posoudit jinak, než jak tomu bylo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022 (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dovolatelé rovněž namítají, že nahrazení projevu vůle v rozsahu částky 300 000 Kč představující kupní cenu, jež za předmětné pozemky zaplatili, nelze s ohledem na vývoj cen nemovitostí v čase akceptovat a otázka příslušné ceny ve smyslu § 2144 o.
z. by měla být posouzena jinak, než jak tuto věc posoudil Nejvyšší soud právě v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022.
7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaných pro žádnou z jimi vymezených právních otázek není přípustné.
K ústavně-právním aspektům předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny
11. Dovolatelé namítají, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo na nerušené vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces podle § 36 Listiny. Mají za to, že v případě předkupního práva podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se jedná pouze o další způsob vyvlastňování, kterým stát získává pozemky bez toho, aniž by na tom byl dán závažný a oprávněný veřejný zájem.
12. Podle § 23 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze na území národních parků zcizit pozemky, které jsou ve vlastnictví státu, pokud nejde o směnu pozemků odůvodněnou zájmy ochrany přírody. Současně má ale stát přednostní právo stát se vlastníkem specifických pozemků cenných z pohledu ochrany přírody a krajiny. Tuto skutečnost zákonodárce promítl do § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi.
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, dovodil, že právní úprava předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný "odkup" pozemků státem podpůrně užije. Vlastník dotčeného pozemku je ve prospěch státu omezen pouze nabídkovou povinností. Neprojeví-li stát ve lhůtě stanovené zákonem o pozemek zájem, může jej následně vlastník pozemku úplatně převést na koupěchtivého. V § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se proto nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl.
11 odst. 4 Listiny, ale jedná se pouze o nabídkovou povinnost, tedy zákonné předkupní právo. Za takové není poskytována náhrada, jelikož prodávající by od státu obdržel stejné finanční prostředky, za které by je prodal třetímu subjektu. Podle Ústavního soudu proto úprava předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny nezasahuje do ústavně garantovaného práva vlastnit majetek a z tohoto důvodu ji ani není nutné podrobit testu proporcionality: „Zřízením zákonného předkupního práva státu k některým pozemkům na území národního parku se neomezuje právo chráněné podle čl.
11 odst. 1 a nezasahuje se tím přímo do ústavně chráněné hodnoty. Uvedenou právní úpravou se pouze omezuje jedna ze složek vlastnické triády – dispoziční oprávnění (ius disponendi), a to ještě nikoliv v celém jejím rozsahu, nýbrž jen v možnosti absolutně volného úplatného převodu zatíženého pozemku. Z tohoto důvodu nelze hovořit o nuceném omezení vlastnického práva, za které by vlastníku pozemku měla náležet náhrada podle čl. 11 odst.
4. I kdyby však dospěl ÚS k závěru, že by vlastníku pozemku měla náležet náhrada za zřízení předkupního práva státu, tak by její výše byla jen symbolická s ohledem na charakter dotčených pozemků na území národního parku a cenu obvyklou za jejich užívání, například při nájmu nebo pachtu, což je rovněž argument pro závěr o ústavní konformitě napadené právní úpravy“. Uzavřel tedy, že vlastnictví jakožto ústavně chráněná hodnota není žádným způsobem omezeno, pouze je stanovena nabídková povinnost vlastníka dotčeného pozemku vůči státu.
14. Ohledně tvrzení dovolatelů, že stát realizací svého předkupního práva nesleduje účel ochrany území, ale „jen a pouze ekonomické cíle spočívající v možnosti vytěžit monokulturní prvoles vzniklý zalesněním zemědělské půdy a realizovat tak pro futuro zisk“ Nejvyšší soud dodává, že se jedná o subjektivní tvrzení dovolatelů bez opory v dokazovaní provedeném soudy nižších stupňů. Ve zcela obdobné věci již Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 2760/23 (odkazujícím na konkluze shora označeného plenárního nálezu), dovodil, že účelem § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny není pozemky vyvlastnit, ale státu pouze poskytuje možnost za podmínek sjednaných v kupní smlouvě předkupní právo uplatnit.
K majetkové újmě žádného subjektu takovým postupem nedochází. V citovaném plenárním nálezu Ústavní soud již v minulosti upozornil, že nelze ani přehlížet ústavně garantovanou možnost v čl. 11 odst. 2 Listiny, „která navazuje na čl. 7 Ústavy, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí. Jinými slovy, (především) stát má pozitivní závazek chránit životní prostředí, který může naplnit mimo jiné i tím, že bude centralizovat vlastnictví pozemků na území národního parku“.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru o neústavnosti právní úpravy obsažené v § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny. K posouzení předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny jiným způsobem, než jak tomu bylo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022 - obecně
15. Dovolatelé opakované namítají, že dovolací soud by měl „otázku existence a možnosti realizace předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny posoudit jinak, než jak ji posoudil v usnesení Nejvyššího soudu pod č. j. 22 Cdo 1672/2022-336“. Vymezují sice dva právní aspekty, v nichž spatřují nesprávnost označeného rozhodnutí (viz níže otázky dobré víry ve stav zápisu v katastru nemovitostí a výše kupní ceny coby „příslušné úplaty“), nicméně ani ve vztahu k výslovně předestřeným právním aspektům, jež učinili součástí „otázky existence a možnosti realizace předkupního práva podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny“ neuvádějí důvod, pro který by se měl Nejvyšší soud od závěrů vyslovených v předchozím rozhodnutí odchýlit, a jak konkrétně by měla být dotčená právní otázka řešena odlišně. Požadavek na uvedení důvodů a způsobu (podoby) odchylného řešení určité právní otázky, jež již byla v minulosti Nejvyšším soudem řešena a nyní by nově měla být posouzena jinak, je přitom imanentním předpokladem přípustnosti dovolání dle kritéria „má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Sluší se uvést, že důvodem pro odklon od závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, nemůže být sama o sobě skutečnost, že s přijatými konkluzemi dovolatelé nesouhlasí, neboť jim nezaručují požadovaný procesní úspěch ve sporu. Relevantní příčinou změny judikatury, kterou ovšem dovolatelé netvrdí, může být např. změna právní úpravy, nový obecně aprobovaný doktrinální náhled na řešení určité právní problematiky, popřípadě takový vývoj v právem regulovaných vztazích, v jehož světle přijatá judikatorní řešení určitých otázek již neobstojí. K otázce dobré víry dovolatelů v zápis do katastru nemovitostí
16. Dovolatelé jsou toho názoru, že žalobkyně porušila povinnost stanovenou § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny tím, že nepodala návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí. Ze zapsaného způsobu ochrany v katastru nemovitostí „rozsáhlé chráněné území“ nelze vyvodit závěr o existenci zákonného předkupního práva žalobkyně. Dovolatelé proto byli v dobré víře, že podíly na pozemcích nabývají bez právních vad a jiných omezení. Přípustnost dovolání ve vztahu k řešení této otázky vymezují požadavkem na odchylné řešení otázky oproti posouzení, jež dovolací soud přijal v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022.
17. Pro řešení této otázky není dovolání žalovaných ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné již jen proto, že v odkazovaném usnesení Nejvyšší soud problematiku dobré víry nabyvatele nemovité věci v zápis v katastru nemovitostí vůbec neřešil. Není zde tudíž žádný podklad pro revizi již dříve přijatého judikatorního řešení.
18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zákon o ochraně přírody v § 61 zakotvuje zákonné věcné předkupní právo orgánu ochrany přírody k pozemkům ležícím na území národních parků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1691/2018). Žalobkyni sice současně ukládá povinnost podat neprodleně návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí na základě potvrzení o vzniku předkupního práva, dovolatelé však v posuzované věci zjevně (záměrně a opakovaně) opomíjí, že princip materiální publicity veřejných seznamů vtělený zákonodárcem do § 984 odst. 1 o. z., dle kterého stav zapsaný v katastru nemovitostí svědčí ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu, i když tento není v souladu se skutečným právním stavem, je v § 984 odst. 2 o. z. výslovně vyloučen pro věcná práva vznikajících ze zákona bez zřetele na stav zápisu ve veřejném seznamu. Právní úprava tedy v § 984 odst. 1 o. z. sleduje ochranu těch, kdo nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020), zároveň však v § 984 odst. 2 o. z. stanoví z této zásady výluku. Jak je uvedeno shora, předkupní právo vzniklo žalobkyni ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákona, zápis do katastru nemovitostí proto nemůže mít konstitutivní, ale pouze deklaratorní účinky. Pokud proto žalobkyně nedostála své povinnosti zapsat předkupní právo do katastru nemovitostí, nemá tato skutečnost na existenci jejího předkupního práva vliv (srovnej také usnesení ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3852/2023). V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud vyšel ze závěru soudů nižších stupňů, že předmětné pozemky, které dovolatelé nabyli na základě kupní smlouvy, leží v nezastavěném území obce XY a současně na území Krkonošského národního parku. Tudíž se na ně uplatní režim § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny a tuto skutečnost označení způsobu ochrany uvedené v katastru nemovitostí žalovaným dostatečně signalizovalo. Námitka dovolatelů, že ke dni uzavření kupní smlouvy byl v katastru nemovitostí vyznačen způsob ochrany „rozsáhlé chráněné území“, nemůže nic změnit na skutečnosti, že předkupní právo vzniklo žalobkyni ze zákona. Navíc žalovaní jsou s lokalitou jako vlastníci dalších pozemků v ní ležících nepochybně seznámeni. Dovolání proto není ani pro řešení otázky týkající se dobré víry dovolatelů v zápis do katastru nemovitostí přípustné. K výši kupní ceny pozemků
19. Dovolatelé namítají, že výklad pojmu „příslušná cena“ pro převod pozemků ve smyslu § 2144 odst. 1 o. z. by měla být řešena jinak, než jak tuto věc posoudil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022. Důvodem je respektování reálné hodnoty peněz, která se v průběhu času mění.
20. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při porušení zákonného předkupního práva, vzniká předkupníkovi právo retraktu, kterým se může po nabyvateli (do nabytí vlastnictví koupěchtivým) domáhat, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021). Judikatura dovolacího soudu obecně zastává názor, že koupěchtivý má povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl. Shodnými podmínkami je nutno rozumět rovněž i kupní cenu, tj. příslušnou úplatu, za kterou byla věc převedena koupěchtivému. Předkupník má tedy právo realizovat své předkupní právo tím způsobem, aby odpovídalo podmínkám uzavřené kupní smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2022, ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3302/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 369/2024, a ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3852/2023). Komentářová literatura pod pojmem příslušné úplaty poté rozumí ve většině případů to, zač byla věc koupena koupěchtivým (srovnej např. Svoboda, L. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník: komentář VI. Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: 1. vydání. C. H. Beck, 2014, s. 121–125).
21. V kontextu posuzované věci je proto pod pojmem příslušná úplata zakotveným v § 2144 odst. 1 o. z. nutno rozumět cenu, za kterou byly předmětné pozemky převedeny na dovolatele. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, dovodil, že na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl. Oprávněný se následně může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod. Ke stejným závěrům se dovolací soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3852/2023. Odvolací soud se proto napadeným rozhodnutím neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu promítnuté do dovolateli označeného usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, ve kterých Nejvyšší soud otevřel možnost valorizace průměrného výdělku a náhrady za ztrátu na výdělku. Závěry zde vyslovené se totiž dotýkají pracovněprávních vztahů, nikoli věcných práv vzniklých ze zákona. Jelikož je zákonem užitý pojem „příslušné úplaty“ konstantně judikaturou Nejvyššího soudu spojován s výší kupní ceny, za níž vlastnické právo koupěchtivý od povinného z předkupního práva nabyl, není žádného důvodu, aby byla judikatorně petrifikovaná interpretace pojmu „příslušná úplata“ jakkoliv měněna.
22. Pokud dovolatelé současně poukazovali na rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5266/2017, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, ve kterých dovolací soud přijal závěr o povinnosti soudu přihlédnout ve svém rozhodování ke skutkovým okolnostem, které nastaly až do vyhlášení rozhodnutí, pak v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
23. Zásada uvedená v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. znamená, že soud je při rozhodování věci povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době před zahájením a v době zahájení řízení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 935/2006, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4463/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018). Platí přitom zásada, že soud své rozhodnutí zakládá na aktuálním skutkovém stavu, tj. skutkovém stavu zjištěném k okamžiku vyhlášení rozhodnutí, přičemž tato zásada platí i pro odvolací řízení. Současně ale Nejvyšší soud připomněl, že soudy nesmí vzít v úvahu to, co má nastat až po vyhlášení rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007). Zvláštní povaha rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle účastníka řízení s uzavřením smlouvy určitého obsahu tak zásadně neumožňuje, aby rozsudek, do nějž byl včleněn text smlouvy, deklaroval, že okamžikem nabytí právní moci bylo uspokojeno konkrétní právo či splněna (jemu odpovídající) povinnost, pokud se tak podle skutkového stavu rozhodného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. nestalo. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že v dovoláním dotčeném rozsudku odvolacího soudu (a shodně i v rozsudku soudu prvního stupně), jímž byl nahrazen projev vůle dovolatelů uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu ke specifikovaným pozemkům za kupní cenu, za niž dovolatelé podíly na pozemcích nabyli, nelze nahrazovaný projev vůle vztáhnout na případnou budoucí změnu výše kupní ceny odvíjející se od blíže nepředvídatelné změny ceny pozemků. Pro úplnost nadto Nejvyšší soud opět připomíná, že pod pojmem příslušná úplata je třeba rozumět cenu, za kterou byly předmětné pozemky převedeny na dovolatele, tj. částka 300 000 Kč.
24. Dovolatelé rovněž nemohou očekávat navýšení příslušné úplaty vzhledem k tomu, že se povinnosti uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu již po dobu tří let u soudu brání, ač k jejímu dobrovolnému splnění byli před podání žaloby dopisem žalobkyně ze dne 9. 8. 2022 vyzváni. Argument dovolatelů, že za dobu od uzavření kupní smlouvy s jejich právními předchůdci se cena předmětných pozemků jistě zvýšila, tak nemůže obstát ani nazíráním na věc pomocí optiky, že nelze generovat zisk v důsledku dobrovolného nesplnění povinnosti, respektive neúspěšného bránění právu v soudním řízení po dobu více než tří let. Nelze tudíž, jak činí dovolatelé, se zřetelem na zachování zásady proporcionality usuzovat na nějakou disproporci mezi výší plnění, kterou žalovaní jako koupěchtiví povinným z předkupního práva zaplatili, a výší kupní ceny, za niž jsou povinni pozemky zákonnému předkupníkovi prodat. K porušení ústavně zaručeného práva žalovaných na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny tak nedošlo.
25. Z uvedeného plyne, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Jelikož dovolatelé napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil i výrok o nákladech řízení II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
27. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu