22 Cdo 2445/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně CLIMFIL BRNO, s. r. o., se sídlem v Brně, Jiráskova 225/21, IČO:
25336118, zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně,
Joštova 138/4, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Markétou Sládkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4 – Kamýku, Krhanická 360/26, o vydání movitých
věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 136/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014,
č. j. 64 Co 323/2013-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Bc. Iva Nejezchleba, advokáta se sídlem v Brně, Joštova 138/4.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
5. 2013, č. j. 56 C 136/2011-179, ve výroku I. zastavil řízení co do povinnosti
žalovaného vydat rozbočovač blíže specifikovaný v tomto výroku, ve výroku II.
uložil žalovanému povinnost vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku
movité věci blíže specifikované v tomto výroku a ve výrocích III. až V. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 30. 1. 2014, č. j. 64 Co 323/2013-242, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. potvrdil, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak,
že výše náhrady nákladů řízení činí 18 778 Kč, jinak ho i v tomto výroku
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení jak výkladu práva
hmotného, tak i procesního a z důvodu rozpornosti s judikaturou dovolacího
soudu. Žalovaný nejdříve rozsáhle zpochybňuje zjištěný skutkový stav, zejména
rozporuje použité důkazy, a zpochybňuje postup soudů obou stupňů. Nesouhlasí
ani se soudy dovozeným výkladem výhrady vlastnického práva, tu následně
rozsáhle zpochybňuje pro rozpor s dobrými mravy při poukazu na některá
ustanovení občanského zákoníku (zejména § 135a a § 135b). Výhrada vlastnického
práva je neurčitá a zmatečná. Rozporuje i dobropis pro absenci položek. Namítá,
že bylo namístě aplikovat § 260 insolvenčního zákona. Závěrem rozporuje náhradu
nákladů řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudkem změnil rozsudek
odvolacího soudu tím způsobem, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, zpochybňuje přípustnost
dovolání, upozorňuje na to, že žalovaný nepřípustně rozporuje skutkový stav a
na vlastním skutkovém stavu staví svou právní argumentaci. Blíže se k
jednotlivým argumentům vyjadřuje a závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání
jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v
poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v § 1040 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro
vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby. Vznik vlastnického práva se nicméně posuzuje podle
dosavadních právních předpisů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku
hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v
rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil konkrétní
otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatel
sice v dovolání avizoval, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedl; taková otázka se
nepodává ani z obsahu dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani
vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla
vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu
ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)],
neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu
stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku
přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím
by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční
a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom
podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Obsahem dovolání je především velmi obsáhlá polemika se zjištěným skutkovým
stavem, zejména námitka nepoužitelnosti důkazů či námitka rozporující
interpretaci smlouvy [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.] a s postupem soudů obou stupňů v rámci
procesu dokazování.
Dovolatel však pomíjí, že jediným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto
námitky brojící proti zjištěnému skutkovému stavu přípustnost dovolání založit
nemohou a k námitkám vad řízení pak může dovolací soud přihlédnout toliko za
situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání pak zjevně nemůže vést ani ta okolnost, že dovolatel s
jím předestřeným skutkovým stavem spojuje námitky nesprávného právního
posouzení věci. Pomine-li dovolací soud skutečnost, že dovolatel nevymezil řádně přípustnost
dovolání, rozhodnutí soudů obou stupňů by obstálo i při věcném dovolacím
přezkumu. Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003
(uveřejněný pod č. 81/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1393/2003 (dostupný na www.nsoud.cz)] dospěly k závěru, že výhrada vlastnického
práva žalobkyně coby subdodavatele ve vztahu k dodavateli vede k tomu, že
žalovaný coby objednatel nemůže nabýt po dobu trvání výhrady toto vlastnické
právo derivativně (odvozeně posloupnou řadou nabývacích titulů). Soudy obou
stupňů v souladu s judikaturou také řádně zkoumaly, zdali žalovaný nemohl nabýt
vlastnické právo jinak, přičemž dospěly k přesvědčivému závěru, že tomu tak v
daném případě nebylo. Žalovaný výše uvedená rozhodnutí ani závěr o tom, že
vlastnické právo nenabyl, nijak právně relevantními argumenty nerozporuje, svou
obranu především staví na tom, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně
legitimována, zejména pro rozpor výhrady vlastnického práva s dobrými mravy. Dovolací soud přezkoumal také námitku rozporu s dobrými mravy, přičemž shledal,
že závěry obou stupňů o tom, že výhrada vlastnického práva není v daném případě
v rozporu s dobrými mravy, nejsou zjevně nepřiměřenými, a proto v dovolacím
přezkumu obstojí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 (uveřejněné pod č. C 14 442 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. V souvislosti s
namítaným rozporem s dobrými mravy je vhodné především zdůraznit, že i když
výhrada vlastnického práva vyvolává účinky i vůči žalovanému, není výhradou
vlastnického práva vyloučeno, aby mohlo dojít k nabytí vlastnického práva
žalovaným originárně například zpracováním, přírůstkem k věci hlavní či nabytím
na základě dobré víry; k závěru o nabytí vlastnického práva žalovaným však v
dané věci soudy obou stupňů nedospěly. Zjištěný skutkový stav pak podle
dovolacího soudu nenasvědčuje závěru, že by výhrada vlastnického práva byla
učiněna za účelem způsobení újmy žalovanému. K poukazu dovolatele na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn.
32 Cdo 2999/2008, je možno uvést,
že ten není v dané věci použitelný, neboť se týkal odlišné problematiky, a to
otázky splatnosti ceny díla. Dovolací soud neshledal naplnění ani jiného
důvodu, pro který by byla dohoda mezi žalobkyní a společností PEBA s. r. o. neplatnou, tudíž ani v tomto ohledu není čeho soudům vytknout. Soudy obou stupňů se také řádně vypořádaly s ustanovením § 260 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, když přesvědčivě zdůvodnily, že se dané ustanovení v
posuzovaném případě neuplatní, neboť nikdy nedošlo k převzetí věci společností
PEBA s. r. o. Žalovaný pak vůči tomuto právnímu posouzení nepokládá žádnou
právně relevantní otázku, která by měla správnost řešení zpochybnit. Závěry
soudů obou stupňů proto i v tomto ohledu obstojí. Dovolání pak není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť
žalovaný v této souvislosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl
dovolací soud zabývat; nadto žalovanému byla uložena povinnost k náhradě
nákladů řízení ve výši nižší jak 50 000 Kč, a proto je dovolání do výroku o
náhradě nákladů řízení v dané věci nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu