22 Cdo 2494/2025-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně: VLTAVA MANAGEMENT, s.r.o., se sídlem v Praze, Letenská 121/8, IČO 27217582, zastoupené Mgr. Petrem Budźinskim, advokátem se sídlem v Praze, Letenská 121/8, proti žalovaným 1) J. P. a 2) J. P., zastoupeným Mgr. Michalem Víškem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 16/29, o vyklizení a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 83/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 29 Co 6/2025-140, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 29 Co 6/2025-140, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 524, 50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 874 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 9 C 83/2023-99, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vyklidit část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, definovanou geometrickým plánem č. 5047-149/2023, vyhotoveným Ing. Milošem Voničkou dne 23. 10. 2023 a potvrzeným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY pod PGP 4850/2023-101, 2023.10.31, jimi užívanou, a to včetně odstranění plotu a garáže (budova bez č.p./č.e.) na vlastní náklady a takto vyklizenou nemovitost řádně předat žalobkyni do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I).
Dále zamítl vzájemnou žalobu na určení, že žalovaní jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. XY o velikosti 209 m2, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. XY o velikosti 2554 m2, v k. ú. XY, na základě geometrického plánu č. 5047-149/2023, vyhotoveného Ing. Milošem Voničkou dne 23. 10. 2023 (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 29 Co 6/2025-140, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit část pozemku parc. č. XY jimi užívanou, v k. ú. XY, specifikovanou geometrickým plánem č. 5047-149/2023, vyhotoveným Ing. Milošem Voničkou dne 23. 10. 2023 a potvrzeným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY pod PGP 4852/2023-101, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jako pozemek parc.
č. XY, a to včetně odstranění plotu a garáže (budova bez č. p./č. e.) na vlastní náklady (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že určil, že žalovaní jsou vlastníky ve společném jmění manželů jedné ideální poloviny pozemku parc. č. XY o velikosti 209 m2, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. XY o velikosti 2554 m2, v k. ú. XY, specifikovaného geometrickým plánem č. 5047-149/2023, vyhotoveným Ing. Milošem Voničkou dne 23. 10. 2023 a potvrzeným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY pod PGP 4852/2023-101, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku; ve zbývající části ohledně druhé ideální poloviny výše specifikovaného pozemku tento výrok potvrdil jen s upřesněním, že není zamítána žaloba, nýbrž vzájemný návrh žalovaných (výrok II).
Nakonec rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (a je namístě použít sjednocující úlohu Nejvyššího soudu). Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3802/2020, dospěl-li k závěru, že žalovaní nabyli předmětný pozemek vydržením, přestože byl předmětem dražby. Žalobkyně přitom v dražbě nabyla spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 na předmětném pozemku v hranicích uvedených v katastru nemovitostí, přičemž „o nesouladu hranic neměla žádnou pochybnost“. Žalobkyně tak nabyla vlastnické právo k pozemku v parcelních hranicích evidovaných v katastru nemovitostí i za situace, že by žalovaní vlastnické právo k části pozemku již dříve vydrželi. Na základě dohody o vypořádání spoluvlastnictví ze dne 25. 11. 2020 poté žalobkyně nabyla i druhou id. 1/2. Dále namítla, že žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo k podílu o výši id. 1/2, neboť se nechovali jako spoluvlastníci, přičemž v řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021. I kdyby žalovaní drželi spoluvlastnický podíl, nebyli podle zjištění odvolacího soudu nejméně od 29. 3. 2010 v dobré víře; i v tomto ohledu se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 730/2021. Otázkou doposud neřešenou je poté posouzení, zda lze dovodit vydržení spoluvlastnického podílu držitele, přestože jiná osoba nabyla spoluvlastnické právo k pozemku v exekuční dražbě v rozsahu takového pozemku vedeném v katastru nemovitostí ke dni nabytí vlastnického práva. Žalovaní jako spoluvlastníci nikdy nevystupovali a jejich nárok uplatňovat vydržení zanikl ke dni dražby. Rozhodnutí odvolacího soudu je s ohledem na odkazy na závěry rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Též závěr, že žalovaní byli v dobré víře do 29. 3. 2010 je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, a ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020). Žalovaní totiž při náležité pečlivosti a kontrole tvaru a velikosti pozemku v katastru nemovitostí museli zjistit, že jim část užívaného pozemku nenáleží. V tomto ohledu jsou úvahy odvolacího soudu o vydržení zjevně nepřiměřené. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, případně aby je zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolací soud předesílá, že rozsudek odvolací soudu je založen na klíčových závěrech, že a) nejdříve došlo k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku (tvořícímu část pozemku parc. č. XY) později označenému jako parc. č. XY (označovanému v rozhodnutích nalézacích soudů též jako sporný pozemek) žalovanými (s ohledem na zjištění odvolacího soudu zřejmě již ke dni 1. 1. 2002, neboť tehdy uplynula desetiletá vydržecí doba počítaná od 1. 1. 1992), b) následně došlo k nabytí spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/2 k pozemku parc. č. XY žalobkyní v dražbě (na základě usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 098 EX 05109/10-212), a c) nakonec došlo k „nabytí“ druhého spoluvlastnického podílu žalobkyní ve výši id. 1/2 k pozemku parc. č. XY na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. 11. 2020.
9. Žalobkyně prvně spatřovala rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3802/2020, podle kterého měla na základě usnesení o příklepu nabýt pozemek parc. č. XY v hranicích uvedených v katastru nemovitostí (přesněji řečeno dražený spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2). S tímto usnesením je však napadené rozhodnutí v souladu, neboť odvolací soud pod bodem 16 rozsudku uzavřel: „Pokud však následně v roce 2017 proběhla v rámci exekučního řízení dražba jedné ideální poloviny pozemku parc.
č. XY a vydražitelem byla žalobkyně, nabyla tato originárně vlastnické právo i k jedné ideální polovině sporného pozemku, a to v souladu se zápisem v katastru nemovitostí, který vydržení nijak nezohledňoval.“ Není tedy zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje nesoulad, neboť odvolací soud zde v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uzavřel, že žalobkyně nabyla spoluvlastnické právo k pozemku v hranicích evidovaných v katastru nemovitostí na základě usnesení o příklepu, a to právě v hranicích parcely evidované v katastru nemovitostí.
10. Dále žalobkyně spatřovala rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021, neboť žalovaní nemohli vydržet spoluvlastnický podíl již proto, že se jako spoluvlastníci nechovali (a tedy nevykonávali držbu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu). Na tomto závěru však napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. vůbec nezávisí. S ohledem na výše v bodě 8 uvedenou chronologii nabývání (spolu)vlastnických práv k dotčenému pozemku, resp. též k pozemku spornému (parc.
č. XY) je evidentní, že odvolací soud učinil závěr o vydržení celého sporného pozemku žalovanými (viz bod 16 rozsudku). Následně podíl o velikosti id. 1/2 na sporném pozemku žalovaní „pozbyli“ z důvodu jeho originárního nabytí žalobkyní ve veřejné dražbě. Závěr o tom, že by žalovaní snad (dříve či později) vydrželi „pouhý“ podíl o výši id.1/2 v řízení vůbec učiněn nebyl. Již proto nelze ani této námitce dovolatelky přisvědčit. Stejně tak nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že by rozhodnutí záviselo na zjištění, že žalovaní nebyli při držbě spoluvlastnického podílu ke dni 8.
3. 2017 v dobré víře, neboť dobrou víru pozbyli již ke dni 29. 3. 2010, čímž by byl dán rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021. Žalobkyně v tomto směru přehlíží, že závěry odvolacího soudu spočívají na tom, že žalovaní vydrželi sporný pozemek již dříve (ke dni 1 1. 2002), pročež v žalobkyní zmiňovaném období (rok 2017) již byli vlastníky sporného pozemku, načež žalobkyně nabyla (též) ke spornému pozemku spoluvlastnický podíl v dražbě. Logicky pak ze strany odvolacího soudu nebylo nutné zkoumat dobrou víru žalovaných k okamžiku vydání usnesení o příklepu, neboť žalovaní již byli vlastníky pozemku, a tedy nevykonávali držbu vedoucí k vydržení (spolu)vlastnického práva, nýbrž držbu vlastnickou.
Proto se ani v tomto ohledu odvolací soud nemohl od žalobkyní předkládaného rozhodnutí odchýlit.
11. Pokud jde o žalobkyní předestřenou otázku doposud neřešenou, tj. „posouzení, zda lze dovodit vydržení spoluvlastnického podílu držitele, přestože jiná osoba nabyla spoluvlastnické právo k pozemku v exekuční dražbě v rozsahu takového pozemku vedeném v katastru nemovitostí ke dni nabytí vlastnického práva“, není napadené rozhodnutí z vícero důvodů na řešení této otázky vůbec založeno. Jednak – jak již bylo ostatně uvedeno – žalovaní nevydrželi spoluvlastnický podíl, nýbrž celý sporný pozemek (později označený parc.
č. XY), jednak žalovaní nevydrželi sporný pozemek – jak se zřejmě domnívá žalobkyně – „přestože“ jiná osoba nabyla spoluvlastnické právo k pozemku, nýbrž sporný pozemek vydrželi již o více než 15 let dříve, a tedy pochopitelně bez jakékoliv souvislosti s dražbou spoluvlastnického podílu konanou v roce 2017. Naopak to byla žalobkyně, která následně „na úkor žalobců“ vydražila spoluvlastnický podíl (též) ke spornému pozemku, čímž žalované o výlučné vlastnické právo ke spornému pozemku nabyté dříve vydržením (v rozsahu id.
1/2) „připravila“.
12. Již vůbec není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní projednávané věci nejedná), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Již okolnost, že se žalobkyni podařilo vymezit dovolací důvody, svědčí o tom, že je napadené rozhodnutí přezkoumatelné.
13. Nakonec dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o tom, že žalovaní drželi sporný pozemek v rozhodném období v dobré víře, pročež vydrželi vlastnické právo. Ostatně též v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Nejvyšší soud připustil (a tyto závěry jsou nadále rozhodovací praxí respektovány), že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případech, v nichž výměra drženého pozemku dosahuje i více než 50 % pozemku skutečně nabytého.
Odvolací soud okolnosti nasvědčující oprávněné držbě žalovaných (resp. jejich dobrou víru nevylučující) podrobně vyložil pod bodem 15 rozsudku (kupní smlouva neobsahovala nákres pozemku, v době koupě pozemku již existovalo oplocení, v jehož hranicích užívají žalovaní pozemek dodnes, dobrá víra žalovaných byla utvrzována postojem XY, které s žalovanými jednaly jako s vlastníky, sporný pozemek se opticky jeví mnohem menší, neboť je nutno vedle výměry pozemku parc. č. XY vyjít též z výměry pozemku parc.
č. XY, na kterém stál rodinný dům). Ze všech uvedených důvodů proto nedospívá dovolací soud k tomu, že by závěr odvolacího soudu o dobré víře žalovaných byl zjevně nepřiměřený.
14. Odvolací soud dále vyšel z toho, že druhý spoluvlastnický podíl nemohla žalobkyně nabýt na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. 11. 2020, v situaci, kdy druhé spoluvlastnici spoluvlastnický podíl již nepatřil, ani na základě nabytí od neoprávněného ve smyslu § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť na její straně (z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem č. 18) nebyla splněna podmínka dobré víry. Tomuto závěru sice dovolatelka v bodě 17 dovolání jednovětně oponuje, vůbec však nereaguje na klíčovou argumentaci odvolacího soudu a s tímto nesouhlasem nepojí žádným způsobem přípustnost dovolání.
15. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
16. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
17. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)].
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu