22 Cdo 2523/2025-892
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. K., zastoupené Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalované B. K., zastoupené Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, o určení vlastnického práva ke dni smrti zůstavitele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 285/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 20 Co 15/2025-868, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 20 Co 15/2025-868, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2024, č. j. 98 C 285/2021-806, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2025, č. j. 98 C 285/2021-851, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 98 C 285/2021-806, určil, že bytová jednotka č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, XY, XY, postavené na pozemcích parc. č. XY, XY a XY, a k ní náležející spoluvlastnický podíl na budově a pozemcích o velikosti 13/888 k celku, zapsaná na listu vlastnictví č. 2165 pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „bytová jednotka“ nebo „předmětná bytová jednotka“), byla ke dni 13. 3. 2019, tedy ke dni úmrtí pana V. H. (dále jen „zůstavitel“), ve vlastnictví (společném jmění) manželů V. H. a B. H. (dále jen „manželka zůstavitele“) (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 89 280,20 Kč (výrok II) a státu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení v částce 69 007,39 Kč (výrok III). Usnesením ze dne 17. 1. 2025, č. j. 98 C 285/2021-851, soud prvního stupně opravil výrok I shora označeného rozsudku a určil, „že V. H. byl ke dni smrti 13. 3. 2019 společně se svou manželkou B. H. vlastníkem bytové jednotky číslo XY v domě č. p. XY, XY a XY, včetně spoluvlastnického podílu 559/38184 na společných částech budovy na pozemcích parc. č. XY, XY, XY ve výši 13/888, vše zapsáno pro obec XY a katastrální území XY ve společném jmění manželů“ (pozn. Nejvyššího soudu: doslovná citace z výroku opravného usnesení).
2. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že předmětná bytová jednotka byla ke dni smrti zůstavitele, tj. ke dni 13. 3. 2019, ve společném jmění zůstavitele a manželky zůstavitele. Uvedla, že darovací smlouva ze dne 15. 2. 2019, kterou zůstavitel a manželka zůstavitele převedli vlastnické právo k bytové jednotce na žalovanou (dále jen „darovací smlouva“), je neplatná pro duševní nezpůsobilost zůstavitele. Žalobní tvrzení opírala zejména o četné lékařské zprávy z oboru neurologie a psychiatrie, ze kterých měl plynout závěr o omezených rozpoznávacích a volních schopnostech zůstavitele ke dni podpisu darovací smlouvy z důvodu progradující demence zůstavitele a rozvíjející se Parkinsonovy nemoci. Psychický i fyzický stav zůstavitele, který byl navíc pro svůj zdravotní stav dlouhodobě hospitalizován v domově zvláštních zdravotních služeb, byl žalované a manželce zůstavitele dobře znám. Obě si proto musely být vědomy skutečnosti, že zůstavitel nebude schopen učinit právní jednání spočívající v darování bytové jednotky. Jelikož darovací smlouvu považovala ze shora popsaných důvodů za absolutně neplatnou, domáhala se podanou žalobou určení, že bytová jednotka byla ke dni smrti zůstavitele ve společném jmění zůstavitele a manželky zůstavitele.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ke dni podpisu darovací smlouvy zůstavitel nebyl schopen rozpoznat důsledky svého jednání. Své závěry opřel o lékařské zprávy, výslechy svědků a zejména pak o znalecký posudek Doc. MUDr. Michala Hrona a revizní znalecký posudek MUDr. Ilony Divacké, MBA, LL.M., ze kterých vyplynulo, že zůstavitel nejméně od roku 2017 trpěl postupným úbytkem kognitivních funkcí v důsledku rozvíjející se duševní nemoci, konkrétně demencí u Parkinsonovy choroby, pro kterou nebyl schopen posoudit rozsah a důsledky právního jednání. Konstatoval, že ke dni podpisu darovací smlouvy zůstavitel sice byl schopen mechanického podpisu, nebyl však schopen nejen adekvátně, ale vůbec, rozpoznat důsledky svého jednání. Zůstavitel nadto dle zjištění soudu prvního stupně dlouhá léta odmítal převést vlastnické právo k bytové jednotce na žalovanou a nemovitost byla předmětem konfliktů mezi účastnicemi řízení a zůstavitelem. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a určil, že z důvodu neplatnosti darovací smlouvy ze dne 15. 2. 2019 byla předmětná bytová jednotka ke dni smrti zůstavitele, tj. ke dni 13. 3. 2019, ve společném jmění manželů – zůstavitele a manželky zůstavitele.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 20 Co 15/2025-868, výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že ke dni úmrtí zůstavitele dne 13. 3. 2019 byla předmětná bytová jednotka ve společném jmění manželů – zůstavitele a manželky zůstavitele, zamítl (výrok I). Žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši 59 007,39 Kč (výrok III).
5. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. Stejně jako soud prvního stupně přijal klíčovou konkluzi ve věci, tj. že v době podpisu darovací smlouvy nebyl zůstavitel v důsledku duševní poruchy schopen učinit sporné majetkoprávní jednání tohoto charakteru. Konstatoval, že podstatnou otázkou pro řešení dané věci bylo posouzení duševní způsobilosti zůstavitele uzavřít darovací smlouvu. V tomto směru soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a své závěry řádně a logicky odůvodnil. Námitky vznesené žalovanou v odvolacím řízení následně označil za nevýznamné ve vztahu k posouzení otázky rozumové a volní způsobilosti zůstavitele učinit právní jednání a odvolání žalované shledal věcně nedůvodným. Odvolací soud však dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně trpí zásadní procesní vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nedostatečné a nesprávné považoval právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnictví bytové jednotky ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a taktéž otázku věcné legitimace účastníků řízení. V souvislosti s tím uvedl, že žalobní žádání se zásadně dotýká i právního postavení manželky zůstavitele, neboť kladné rozhodnutí v předmětné věci povede k dodatečnému projednání pozůstalosti podle § 193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z.
ř. s.“) včetně vypořádání společného jmění manželů podle § 162 z. ř. s. Odvolací soud zdůraznil, že řízení o určovací žalobě se musí účastnit všechny osoby, jejichž práva by požadovaným určením mohla být dotčena a účastníkem řízení proto vždy musí být ten, o jehož vlastnické právo se jedná. Naléhavý právní zájem je poté dán pouze v případě, že předjímaný soudní výrok je způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu a bude z tohoto důvodu závazný pro všechny subjekty, jichž se má týkat; vztažmo k dané věci tedy i pro manželku zůstavitele.
Odvolací soud uzavřel, že jelikož se manželka zůstavitele účastníkem řízení před soudem prvního stupně nestala a v odvolacím řízení současně není postup podle § 92 o. s. ř. přípustný, jedná se o nezhojitelný nedostatek věcné legitimace vedoucí ke změně napadeného rozsudku soudu první stupně spočívající v jeho zamítnutí.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
7. Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k odlišnému právnímu posouzení věci, aniž by ovšem účastníky řízení předem seznámil se svým právním názorem a umožnil jim se k tomuto názoru vyjádřit a zaujmout procesní stanovisko. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že ačkoliv se zcela ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně a odvolání žalované shledal nedůvodným, dovodil existenci procesní vady v řízení před soudem prvního stupně, spočívající v nedostatku věcné legitimace, neboť účastníkem řízení nebyla manželka zůstavitele, a v souvislosti s tím také absenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví předmětné bytové jednotky.
8. V ústavně-právní rovině pak procesní pochybení odvolacího soudu projektuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13 (nález je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), do porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na soudní slyšení podle článku 38 odst. 2 Listiny. Má za to, že odvolací soud měl - při odlišném náhledu na právní posouzení věci o věcné legitimaci - účastnice řízení seznámit se svým právním názorem a dospěl-li k závěru o nedostatku věcné legitimace, bylo jeho povinností účastnice poučit. Pokud tak odvolací soud neučinil, vydal překvapivé rozhodnutí, jehož vydání nebylo možné předvídat. V kontextu citovaného nálezu Ústavního soudu dovolatelka rovněž zdůraznila, že odvolací soud měl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby nalézací soud zjednal nápravu svého procesního pochybení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání všechny náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – povinen konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze; není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované [k tomu srovnej zejména bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a další judikaturu ve stanovisku citovanou]. Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti dovolání je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval jeho důvodností.
14. Dovolatel je ze zákona povinna uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Přípustnost dovolání lze rovněž vymezit prostřednictvím námitky, že procesním postupem či rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno některé ze základních práv či svobod. Námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod je považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též body 43 a 44 odůvodnění shora označeného plenárního stanoviska Ústavního soudu nebo dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). I v takovém případě však odklon odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu musí být dovolatelem poměřován s konkrétním rozhodnutím či rozhodnutími Ústavního soudu, v nichž předkládaná právní otázka byla řešena, a její posouzení obecnými soudy na úrovni podústavního práva mělo vliv i na zachování (či porušení) některého ze základních práv nebo lidských svobod.
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, dovolání je přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky procesního práva, zda může odvolací soud v případě, že se ztotožní se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vydat (bez toho, aby účastníky řízení seznámil s jiným právním názorem, jehož zaujetí nebylo možné podle dosavadních výsledků řízení očekávat) oproti soudu prvního stupně odlišné rozhodnutí ve věci samé, jež tak lze kvalifikovat jako rozhodnutí překvapivé. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil nejen od dále označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale rovněž od judikatury Ústavního soudu, jež vydání překvapivých rozhodnutí obecných soudů shledává v konfliktu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva“), popřípadě s právem na slyšení dle článku 38 odst. 2 Listiny. IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je rovněž důvodné.
17. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle článku 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
20. Podle článku 38 odst. 2 věty první Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
21. Podle článku 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
22. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz); ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12). Ústavní soud následně vyložil, že za překvapivé je možné považovat rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek prvoinstančního soudu, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí prvostupňové, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného v dosavadním řízení vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2630/19, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1278/22).
23. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, rovněž podrobně vysvětlil, že rozhodnutí soudu nemůže být, nemá-li se jednat o rozhodnutí překvapivé, založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami. Ve shodě s tímto závěrem je ustálena taktéž judikatura Nejvyššího soudu, dle které lze za překvapivé označit takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu například tehdy, pokud odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 366/2024 nebo ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2583/2024). Předvídatelnosti rozhodnutí soudu druhé instance lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2549/2017, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3254/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 28/2024).
24. Z judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu tak vyplývá závěr, že soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, přičemž účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni jeho rozhodnutím. V projednávaném případě se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a odvolací námitky žalované označil za věcně nedůvodné. Konstatoval ale, že řízení před soudem prvního stupně trpí zásadní procesní vadou spočívající v nesprávně vymezeném okruhu účastníků řízení, neboť manželka zůstavitele nebyla účastníkem řízení, ačkoliv se jí řízení přímo dotýká. Nedostatek věcné legitimace označil odvolací soud za vadu, kterou nelze v odvolacím řízení postupem podle § 92 o. s. ř. ve spojení s § 216 odst. 1 o. s. ř. odstranit, a napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že jej v celém rozsahu zamítl.
25. Otázka věcné legitimace, resp. účastenství manželky zůstavitele v daném řízení, nebyla v předchozím řízení jakkoli otevřena a žalovaná v tomto ohledu nic nenamítala (a to ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu předcházejícího řízení tudíž odvolací soud posoudil věc v této části zcela novým způsobem, aniž účastnice řízení seznámil s možností odlišného právního posouzení. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, [jejíž závěry jsou použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3914/2019, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2055/2018, a ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014], se závěrem o nedostatku věcné legitimace účastníků a v souvislosti s tím i o absenci naléhavého právního zájmu žalující na určovací žalobě ovšem žalobkyni a ani žalovanou neseznámil, nesdělil účastnicím řízení svůj odlišný právní názor a neposkytl jim příležitost se k němu způsobile vyjádřit. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že dovolatelka sice v žalobním návrhu manželku zůstavitele jako účastníka řízení neoznačila (ať už na straně žalující nebo na straně žalované), soud prvního stupně však nesprávně vymezený okruh účastníků aproboval tím, že věc projednal a o žalobě věcně rozhodl; dovolatelce proto nelze nedostatek ve vymezení okruhu účastníků přičítat k tíží.
26. Ze zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu, jenž je součástí procesního spisu (viz č. l. 866), se podává, že odvolací soud účastnice řízení toliko upozornil na nutnost zabývat se otázkou věcné legitimace, tzn. zda se řízení účastnily všechny osoby, které se ho s ohledem na znění žalobního petitu účastnit měly. Účastnice však neseznámil s žádným konkrétním právním názorem stran věcně legitimace a nedostatku naléhavého právního zájmu. Prosté sdělení, že je nutné se zabývat věcnou legitimací účastníků je možno vnímat jako obecné konstatování postupu soudu v civilním řízení, neboť soud je povinen se věcnou legitimací účastníků zabývat v každém jednotlivém případě. Z takového sdělení tedy není vůbec zřejmé, jaký právní názor odvolací soud ohledně aktivní či pasivní věcné legitimace účastníků vůbec zastával. Na účastnicích řízení současně nelze spravedlivě požadovat, aby ze sdělení odvolacího soudu dovodily nedostatek věcné legitimace pro „jejich“ projednávanou věc. Pokud se proto odvolací soud účastnic řízení následně dotázal, zda chtějí v řízení ještě něco uvést, nelze v kontextu uvedeného na nich žádat, aby ze zcela nekonkrétního vyjádření odvolacího soudu dovodily konkluzi o nedostatku věcné legitimace, popřípadě absenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení, a učinily procesní kroky vedoucí k jejich odstranění.
27. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení nebyla věcná legitimace stranami zpochybňována a odvolací soud účastnice řízení při jednání konaném dne 27. 3. 2025 náležitě neseznámil s odlišným právním názorem o věcné legitimaci a nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, bylo jeho rozhodnutí, opírající se o myšlenku, že účastníkem řízení, ať už na straně žalující nebo žalované, musí být rovněž manželka zůstavitele, ve smyslu shora citované judikatury překvapivé. Odvolací soud tímto postupem porušil ústavně garantovaná práva dovolatelky na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy) a na právní slyšení (článek 38 odst. 2 Listiny). V duchu závěrů učiněných Ústavním soudem v nálezu se ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, sluší se rovněž připomenout, že právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96).
28. S ohledem na uvedené konkluze Nejvyššího soudu tudíž nemůže jako správné obstát ani rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Občanský soudní řád prostřednictvím § 92 umožňuje žalobci měnit okruh účastníků a pomocí institutu přistoupení odstranit nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu existoval už na začátku řízení. Tento postup je možný pouze v řízení před soudem prvního stupně; v odvolacím řízení je podle § 216 odst. 1 o. s. ř. výslovně zapovězen. Odvolací soud však bez dalšího uzavřel, že nebyla-li manželka zůstavitele účastníkem řízení před soudem prvního stupně, nelze již tento nedostatek žádným způsobem zhojit; přitom se nijak nezabýval některým z - na věc dopadajících - taxativně vymezených podmínek pro užití § 219a odst. 1 o. s. ř., kdy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc soudu prvního stupně vrátí k dalšímu řízení. Ústavní soud přitom aplikaci citovaného ustanovení procesního předpisu v nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, na který zcela správně a přiléhavě odkazuje dovolatelka, dovodil, že za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejedná o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, bylo namístě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení, neboť se nejedná o nedostatek, který my mohl být v odvolacím řízení odstraněn.
29. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu